Randevú

Moje první rande netrvalo, dá se říct dlouho, ale patřilo k nejzajímavějším. Poznal jsem ji na vyhlašování cen za nejlepší návrh designu nábytku. Sám jsem tam byl jen jako novinář a ona tam stála u bufetu a tak roztomile do sebe cpala kus kuřecí rolády či čeho.
„Vy jste návrhářka?“ zeptal jsem se. Na to mi začala vyprávět, že ne, ale že je přítelkyní nějakýho maníka, kterej je ředitelem větší firmy dovážející do Čech nábytek. Přikyvoval jsem, občas prohodil vtipnou hlášku jako „ Je tu takový horko (a přejel jsem její postavu očima) a nebo je ten chlápek co se na mě cpe teplej.“ Bohužel pak jsem byl přerušen partnerem té slečny, a abych zachránil situaci, položil jsem mu pár novinářských otázek.
„Jak dlouho dovážíte na český trh? Co na to konkurence? a tak. Když jsem se u šatny chystal k odchodu, někdo mi zaťukal na rameno. Byla to ona. Prý, že se zítra ve tři hodiny sejdeme na Můstku u Hugo Bosse. Jen jsem čuměl a snažil se ze sebe vytlačit „Tak zítra“.
Další den byl celkem hektický. Šéfredaktor chtěl článek hned a ne až za pět minut. Daňové přiznání se taky prý musí odevzdat včas a navíc ty problémy s dědictvím, díky kterému musím lítat po úřadech skoro celý den. Každopádně přišla tak očekávaná chvíle a já měl být za deset minut na tom Můstku. V tom problém nebyl. Problém byl v tom, že z místa kde jsem byl, cesta tam trvala těch minut třicet. Někdo by se nebál říct i půl hodiny. No nedá se nic dělat. Nazuju polobotky a začnu sprintovat, abych předběhl toho divného králíka z Alenky v říši divů.
Sláva jsem tu a jen o patnáct minut později. Vydýcháme se a světácky vyjdeme vpřed. Povaha mi nedala a situaci jsem se rozhodl zachránit dobrým vtipem.
„Ahoj, sorry, že jdu pozdě, píchal jsem v práci s kolegyní.“ Nevím, možná se to nehodilo říkat v kombinaci s mojí upoceností způsobenou sprintem a šťastným výrazem, že jsem konečně tady a ona tu stále čeká. Každopádně jsem dostal facku, na kterou asi nezapomenu a mohl jít v klidu domů.

U druhého rande jsem se myslím úspěšně dostal o dost dál. Poznal jsem ji v kině. Byly jsme na Hitmenovi a jí nepřišel očekávaný doprovod. Stála v hale sama, a když už lidí v sále bylo víc než u pokladny, uvědomovala si trapnost situace a bylo to na ní vidět. Jako pravý gentleman jsem přistoupil a navrhnul, že bych jí na film pozval. Vymyslel jsem si, že mi kamarád, s kterým jsem tu měl být, onemocněl a že jsem tu vlastně také neplánovaně sám. Ona na to, že děkuje, ale že její doprovod jistě přijde. Navrhnul jsem tedy, že támdle ještě pět minut počkám, a když nikdo nepřijde, že by mě urazilo, kdyby pozvání nepřijala. Usmála se a řekla: „Nerada bych Vás urazila, proč tedy čekat“. Zakoupil jsem tedy lístky a vyrazili jsme do posledních řad na film. I když byl film poměrně v některých částech nedomyšlený, oběma se nám líbil tento žánr a radost z toho byla viděna u obou.
Když vycákla poslední kapka krve, oba jsme zamáčkli pomyslnou slzičku a objevily se titulky, navrhnul jsem, že bychom mohli někam zajít a pokecat o filmu a třeba zjistíme, že nás baví víc stejných věcí. Nic nenamítala a já jsem nás pomalu vedl do Felicity. Je to dobrá pizzerie a není ani tak daleko. Cesta byla plná filmových zážitků. „ a dobrý bylo… a když… a jak… a úplně hustý…“ V pizzerii jsem zabodoval sundáním kabátu slečně a objednáním dobré chlazené minerálky.
V průběhu večera jsme zjišťovali, že toho máme hodně společného. Záliba v cestování. Dobrá jídla nám také kupodivu chutnají oběma. Viděli jsme tolik stejných filmů a hudba… ona také ráda Korny. Byla perfektní. Po večeři jsem navrhnul, že bychom se mohli projít přes Karlův most a po nábřeží dojít k Národnímu divadlu. Nic nenamítala a my tak vyšli cestou romantiky. Cizinců je všude hodně, a tak vtípky na ně byly velice na místě.
Když jsme došli k Národnímu divadlu, viděl jsem, že je již unavená. Zavolal jsem tedy taxík (257257257). Nejdřív jsem se zeptal, jestli je unavená a že pokud ano zavezu ji domů, ale kdyby ještě měla sílu, mám doma sbírku euro mincí, a kdyby byla žízeň, najdu i něco dobrého k pití. Nechala se zlákat a my se ocitli u mě doma. Posadil jsem ji na gauč, otevřel láhev vína. Připili jsme si na krásný večer a já si vzpomněl na ty mince. Odložil jsem skleničku a běžel pro ně. Když jsem se vrátil, ona ležela na gauči poněkud méně oblečenější, než když jsem odcházel. Trochu mě to mrzelo, jelikož jsem na tu sbírku mincí opravdu pyšný a takhle se k ní asi nedostaneme. Ale co.
Polibky na tělo. Ruce na místech, kde to bývá příjemné. Byl to krásný večer. Ona nahá přede mnou a já nahý jí pevně objal a rukama sevřel obě ňadra. Tu mě napadlo, ozvláštnit situaci a použít starý dobrý vtip: „Takhle to má ráda tvoje sestra“.
Nevím proč, vytrhla se mi a jak rychle byla svlečená, tak se zvládla i obléknout (jen mi vrtalo hlavou, proč obvykle tedy čekáme na slečny někdy i hodiny, než se připraví). Nechápal jsem co ji tak moc vytočilo. Neslyšel jsem, co za nadávky to ze sebe sypala. Nebyl to přece tak lechtivý vtip. No co. Vydržel jsem zabouchnutí dveří a šel si pustit nějaký porno.

Neříkám, že jsem ve vztazích úspěšný, ale nemůže se přeci hned všechno vzdávat. Další rande se mi, ale také moc nepodařilo. Slečnu jsem potkal na přednášce. Týkala se myslím teorie relativity. Byl jsem tam jen ze zvědavosti nad tímto tématem. Jinak nestuduji. Bylo to po práci a já byl celkem unavený. To mi ale nijak nebránilo, vymýšlet program, který podnikneme, když jsem ji viděl. Poslouchala tak zaujatě. Svět kolem ní neexistoval a to mě fascinovalo. Když se profesor na něco zeptal, nebála se přihlásit. Odvážná, krásná a chytrá, co víc si může muž přát. Po přednášce jsem se odvážil na ni počkat.
„Zajímavá přednáška“ začal jsem klasicky.
„Celkem ušla.
HM
HM
Nechceš jít do Slávie na kafe?
Nepiju kafe.
To je dobře.
CO?
Já totiž taky ne a bylo by blbý, koukat na moje kyselý výrazy.“ Zasmáli jsme se a šli směrem kavárna. Po cestě jsem se držel svých znalostí a ukazoval na stavby. Povídal co se kde hraje. V této ulici prodávají celkem dobrou napodobeninu Sachru. Docela ucházející klub. Abych nezapomněl, tam jsem se hlásil na zubního technika. Tady mají krásný starožitnosti. Tu jsem zkoušel žurnalistiku. A ona s úsměvem poslouchala. Vlastně jsem jí vykecal skoro celej svůj svět. To ale pro dnešní večer nevadí a příští dny si svět třeba vymyslím. Bylo důležité nedat najevo, že intelektem jí nesahám ani po kotníky.
Došli jsme ke kavárně a uvnitř objednaly dva čaje. Nechal jsem teď ji vyprávět o sobě. Nejdříve byla nejistá, jestli mě to vůbec zajímá, ale mě zajímalo a ona se najednou rozpovídala jako nikdo předtím. Tolik toho znala a já jen zíral. Věděla snad o všech oborech. Občas když jsem zaslechnul známé slovo, snažil jsem se také něco říct. Myslím, že za chvíli poznala, kde jsem já a kde ona, a tak z vypravování stalo se vysvětlování. A já byl stále fascinován.
Když jsme dopili, bylo už pozdě, tak jsem se rozhodl doprovodit ji k metru. Asi se bavila a tak souhlasila. V kavárně nás obsluhoval vzhledem dosti komický číšník, a jelikož oba jsme uctívali černý smysl pro humor, padly žerty na téma: kdyby zakopnul a vrazil si tu sklenici s horkým čajem do oka. Na to já: to je až moc škodolibý pokud to tedy nebyl rozený bavič. Nějakým zázrakem se nám podařilo stále o něčem mluvit a oba jsme se bavili.
Za chvilku ji nenapadlo nic lepšího než mě plácnout přes rameno a zvolat:
„Máš babu“ Byl to důkaz, že se jí také líbím a já si vzpomněl: Udělám ještě dvě kolečka, ať si nemyslí, že jsem lehká holka. Chvilku jsem se jí snažil chytnout. Párkrát ji skoro měl, ale vždycky se vycukla. Po chvilce jsem začal být nervózní, protože jak říkám byl jsem unavený a navíc jsem měl v botě kamínek a každé došlápnutí bylo celkem nepříjemné.
Běžela přede mnou a otáčela se. Otáčela se a se smíchem volala, tak si mě chyť, tak poběž. Měla krásný úsměv, krásný hlas. Sebral jsem všechny síly a rozběhl se za ní. Smála se a utíkala. Už jsem jí skoro měl, ale noha tak strašně bolela. Vyndal jsem svůj taser a vystřelil na ní dva hroty s 50 000 volty proudu. Bral jsem to jako skvělý překvápko a rozesmál mě její výraz těsně před tím, než se do ní pustil proud. Přiznávám ale, že nevypadal tak krásně když se ve křečích válela po zemi. Její chrčící hlas taky už nezněl tak dobře. Odtáhl jsem ji na stranu a opřel o stěnu. Když se začínala probírat z šoku, začal jsem jí vysvětlovat, že to byla jen sranda, ale nějak to nechtěla pochopit. Párkrát se pokusila vstát. Nakonec se jí to podařilo a se slovy ať jdu do prdele, opírajíc se o stěnu, belhala se směrem k metru.

Nevím, možná na to jdu špatně. Možná mám smůlu na holky bez smyslu pro humor. Nevím snad jednou.

---