Mýdlový bubliny

      Někde je začátek ... někde konec ... a pak všechno mezi tím ... lidi, co choděj ulicema s pohledem vpitým do chodníku, v hlavě velký myšlenky a oči zarudlý, uslzený ...
      Někdy je svět plnej mýdlovejch bublin ... malejch vesmírů kolem každý hlavy, soukromejch, zamčenejch ... a někdy některá z nich praskne ... vykrvácí z ní všechny sny, naděje, touhy ... a zbude prázdnota ...

      Bylo už trochu pozdě na to sedět na mostě s nohama přehozenejma přes okraj, trochu pozdě na pozorování vody zčernalý nocí.
      Vzduch voněl záplavou deštovejch kapek, těžký ticho hladilo po zádech a vplítalo prsty do vlasů. Hvězdy nebylo vidět, snad že jejich unavený oči se už nechtěly dívat na naše plýtvání životem, jen měsíc skrz šedý mraky stříbřil černou tmu.
      Čas kolem mě zhluboka dýchal, s každou vteřinou zpomaloval krok a šířil strach, že se zastaví úplně, že došel až na konec a zítra že, jestli zítřek přijde, každej kdo otevře oči zjistí, že přežil apokalypsu. Jenže čas to takhle jednoduchý nechtěl a tak se loudal, šíleně pomalu, ale pořád dál svou cestou a nezajímaly ho lidský problémy ani strachy, co nechával za sebou.

      Dole po nábřeží se žlutým světlem sodíkovejch výbojek procházela mladá holka, na nohách roztrhaný tenisky, každou jinou, v ruce rozečtenou knihu a na tváři úsměv, z jejích pohybů tryskalo štěstí a i mě se možná na chvíli zachtělo začít zase dýchat. Pak mi ale zmizela z očí a mně zůstalo, stejně jako předtím, vědomí, že štěstí není pro každýho.

      Odněkud z nočního ticha se ozval křik a uspěchaný kroky, a skoro jako by to bylo znamení, na který jsem celou dobu čekal, naklonil jsem se trochu víc nad špinavou řeku a každej nádech se zdál být tím slavným klidem před bouří.

      Jen ještě pár vteřin ... pár vteřin než se i světla pouličních lamp odeberou spát ... pár vteřin od pádu do studený propasti ... pár vteřin a konec, zase o jednoho míň ... za měsíc, za dva, možná krátká zmínka v novinách ... a pak už nic, spadla opona, na scénu přišlo další dějství ...

      „To budou zejtra zajímavý zprávy,“ ozval se vedle mě cizí hlas, někdo mi položil ruku na rameno a stisknul tak, že jsem to cítil i přes koženou bundu, ale ne výhružně, ne bolestivě, spíš vyděšeně, jako člověk, co se bojí, že se mu podlomí nohy, když se nebude držet.
      „Proč?“ zeptal jsem se, aniž bych se k němu otočil, nechtělo se mi mluvit, nechtělo se mi myslet, nechtělo se mi poslouchat, chtěl jsem jen konečně už položit hlavu pod hladinu a zalknout se proudem studený vody.
      „Před chvílí jsem byl na nádraží, nějaká holka tam skočila pod vlak. Vlastně ani nevím kdo to byl,“ řekl a trochu povolil stisk, laciný gesto, který snad mělo naznačit, že už mi věří, věří, že si mě omotal kolem prstu dost pevně na to, abych neutekl, „jí je škoda, rozdávala štěstí a to je vzácnej dar. Nevím ani jak vypadala, všim jsem si jen jejích bot, jedna totiž byla černá a druhá červená, ale vím, že ta holka měla něco v sobě, byla jiná. No člověk nikdy neví, co se druhýmu honí hlavou.“
      V tý chvíli se mu podařilo zaujmout moji pozornost, vlastně to dost možná říkal právě proto, ale tak jako tak vyhrál, setřásl jsem jeho ruku a konečně se na něj podíval. Hledal jsem v jeho tváři něco, co by mi napovědělo, jestli mluvil pravdu, nebo mne jen sledoval, ale nenašel jsem.

      „Někdy všechny ty náhody nutěj věřit v osud, co?“ řekl po chvíli zkoumání mejch očí a mně přišlo, že se mnou hraje tu starou hru s kočkou a myší a bylo mi to skoro jedno, jen mi vadilo, že posouvá těch pár minut, pro který jsem přišel, zas o něco blíž k nekonečnu, „Nejdřív ta holka, teď ty,“ dodal, když se nedočkal žádný reakce.
      „A ty seš co, že všechno tak víš? Anděl?“ poznamenal jsem kousavě, tónem, kterej mu sám o sobě říkal, ať vypadne, že nechci mluvit a snad taky, že mám strach, abych si to nerozmyslel já sám.
      „Kdepak hochu,“ rozesmál se a já měl pocit, že zná mý myšlenky, že jeho oči prohlídnou bezpečím mý kůže a já před ním stojím nahý, „ty jsou radši zalezlý někde doma s nohama na stole, lidem pomáhaj vždycky zase jenom lidi.“
      „Aha, a proto teda chodíš lidem vymlouvat sebevraždy,“ trochu mu ztvrdly oči a nutily mě přemejšlet o tom, jestli těch slov nemám litovat.
      „Ani ne,“ hlas mu zvážněl, trochu nervózně vyndal z kapsy krabičku cigaret, zapálil si a nabíd i mně, což jsem docela vděčně přijal, „máš jenom štěstí a já pocit, že jestli to uděláš, tak tam skočím za tebou,“ pokračoval, když cigaretu dokouřil asi do půlky, típnul ji o zeď a hodil do řeky.

      Koukal jsem se na něj, asi dost nechápavě, a prostě nevěděl, co říct, myšlenky se mi splašily a rozutekly, až byly jako kresba, kterou někdo roztrhal a pak zas slepil, ale dal k sobě špatný kousky.

      „Bude to asi rok, co se mi zabil přítel. Skočil z tohohle mostu,“ dodal, když mu došlo, že na něj civím jak na zjevení a nehodlám s tím nijak brzo přestat, pak schoval hlavu do dlaní.
      „Já, ehm, to je mi líto. A proč, proč se to stalo?“ vlastně jsem se nikdy nedozvěděl, jestli mluvil pravdu, ať už v tomhle, nebo v čemkoli jiným, co mi tu noc říkal, ale věřil jsem tomu a věřím pořád.
      „Maniodepresivní psychóza, bral prášky a všechno bylo docela fajn, jenže pak jsem musel na nějakou dobu odjet a když zůstal doma sám, tak si nevzal ani jeden. Zabil se dva dny předtím, než jsem se vrátil,“ řekl to zvláštním tónem, kterej mě přesvědčil, že to nemůžu udělat, ne tady, ne před ním.
      Chvíli, sám nevím jestli to byly vteřiny, hodiny, nebo třeba celá věčnost, jsem, mysl bolavou a myšlenky poztrácený v půli cesty k mojí hlavě, jen pozoroval neznámýho člověka, schoulenýho vedle mě na kraji mostu, schovávajícího se do vlastních dlaní, možná před zimou a mnohem spíš před vlastními vzpomínkami.
      Pak jsem se beze slova zved a zamířil domů, neohlížel jsem se, jen jsem šel ke svýmu bytu a sám nevěděl, co si myslím a co cítím. Když jsem se zvedal, ozvalo se za mnou ještě skoro neslyšný „děkuju“.

      Jsou chvíle ... tichý a jedinečný ... chvíle, kdy se celej život rozpadne na barevný střípky ... spadne na zem ... pořeže dlaně i tvář ... a pak zůstane duše ... čistá a dokonale svobodná ... všechny myšlenky jsou pryč ... a uprostřed černočerný tmy zazní smích ...
      A pak jsou chvíle ... ty následující ... chvíle, kdy se dočasný štěští vypaří ... v zrcadle se odráží někdo cizí ... pláče a po zaschlejch slzách mu zůstávaj krvavý stopy na tváři ...

      Domů jsem dorazil až skoro se svítáním, shodil jsem ze sebe mokrý oblečení, vlezl do sprchy pod vroucí vodu a litoval, že kohoutek nejde otočit ještě alespoň o kousíček, že nemůžu mít vodu tak teplou, aby mi seškvařila kůži a zničila všechny ty pohledy, doteky, pocity, co se na ní za celej můj život nalepily jako pavučiny do zapomenutejch koutů.
      Vzal jsem do žiletku a přikládal ji k rukám tak dlouho, až na pažích a zápěstích nezbylo jediný bílý místo, pak jsem se zhroutil na podlahu a brečel, schoulený v kaluži zčervenalý vody, která pomalu stékala do odpadu.

      Někdy stačí jedinej pohyb, slovo, jediná myšlenka ... vlastní, nebo cizí ... a všechno známý je pryč ... a přitom zůstává stát, napořád stejný ... stejná bolest, stejný slzy ... pocity zkamenělý v ledovejch kapkách na polární poušti ... a přece je to jinej život ... neznámej, plnej zlámenejch nadějí ...
      Někdy nůž přiloženej k hrudi ... vyříznout si srdce z těla ... jenže pak přijde otázka ... vždycky přijde otázka ... co bude dál ...