STEZKA ODVAHY

„Úkol je snadný,“ zatvářil se Jirka důležitě a spiklenecky mrkl na zbytek party, „půjdeš do Pustého zámku, šlohneš tam nějakou věc a zase se vrátíš.“
    Máša, malá obézní bruneta v broskvové mikině, se zatvářila překvapeně. Vůbec netušila, jak snadné bude přemluvit členy proslulé Georgovy party, aby jí vzali mezi sebe jako rovnocennou členku. Stačí jen někam zajít a něco ukrást.
    „A to je jako všechno?“ zeptala se nevěřícně, „Nic víc?“
    „Nic víc!“ souhlasně kývla hlavou Florentýna, Jirkova holka.
    „A nezapomeň!“ připojila se do hovoru Ema, sladká blondýnka v blankytném svetříku, „jestli se tu neobjevíš do šesti hodin.“ Výhružně ukázala na hodinky. „Rozluč se s představou, že bys k nám někdy mohla patřit.“
    Sotva domluvila, zbytek party vyprskl smíchy.
    Však já vám ukážu, pomyslela si v duchu Máša a nedala na sobě nic znát.
    „Vidím, že jsi drsná holka,“ prohlásil Jirka s mírným úšklebkem ve tváři, „tady máš plánek a padej! Máš na to tři hodiny. My tě počkáme na autobusové zastávce. A opovaž se přijít s prázdnou!“
    „A nebo s nějakým šuntem, co vyhrabeš někde v popelce,“ zamračila se Florentýna.
    Máša nehnula ani brvou a vydala se pryč. V dlani stisknula plánek a jakmile byla v bezpečné vzdálenosti, zvědavě  do něj nakoukla.
    Na bílém papíře byla zjednodušená mapka města a blízkého okolí, kterou znala z informační tabule pro turisty. U bývalého JZD byl nakreslený křížek, který dál pokračoval v podobě červené linky přes pole až k Černému lesu a končil zhruba v místech, kde se nacházelo rozcestí U Tří křížů. Tady začínala hranice vojenského pásma, kam má civilní obyvatelstvo vstup zakázán.
U rozcestí byla propiskou připsaná poznámka:
Přelez přes plot a jakmile budeš na planině mrtvých stromů, jdi furt za žlutým světlem. A vyhni se bažinám !!!
„To nám to ale pěkně začíná!“ utrousila posmutněle Máša a zamířila k JZD.

    Georgova parta se "utábořila" nedaleko autobusové zastávky. Jirka s Florentýnou zabrali strategicky lavičku poblíž plechového přístřešku a začali se na ní vášnivě líbat. Zbylí členové už takové štěstí neměli a museli si dlouhou chvíli zkrátit lehkými konverzačními tématy.

    „Myslíte, že se to Břulini povede?“ zeptala se poněkud nervózně Ema a zapálila si cigaretu.
    „Leda tak ve snu,“ zareagoval zrzavý kluk, kterému všichni říkali Red, „maximálně se dovalí k zámecký bráně, pak se podělá strachy a uteče zpátky k mamince.“
    „Ale, co když bude mít haluz!“ pokračoval v načatém tématu Marek, nejmladší člen party, „dokážete si představit, jak by se všichni tvářili, kdybysme ji vzali mezi sebe?“
    „Nech už těch blbejch keců!“ drcnul do něj Red, „Břulina je srab. Ta to nedokáže! A kdyby se jí to náhodou povedlo, dostala by vod nás jinčí a ještě horší úkol!“
    „Horší než Pustej zámek?“ zamračila se skepticky Ema a vyfoukla namodralý obláček dýmu.
    „To asi ne! Ale určitě bysme na něco přišli.“
    „Hele, vy ignoranti,“ ozvala se najednou Florentýna, která využila okamžiku, kdy jí Jirka dělal na krku cucflek, „nezapomeňte, že je to moje ségra. Sice je trošku opožděná a psychicky labilní, to ale neznamená, že je srab. Když jsem já dokázala dojít desetkrát po sobě k zámku a zase zpátky, tak proč by to ona nezvládla taky.“

    Cesta Černým lesem neprobíhala podle Mášiných představ. Přestal fungovat mobil, pěšiny byly plné kamení a z věčného poskakovaní mezi nimi jí pořádně rozbolely nohy.
    „Krucinál fagot! Copak jsem kamzík?“ vztekle zaklela a vzápětí zavadila nohou o kořen a svalila se vedle mraveniště.
    „Do hajzlu se vším,“ posbírala se ze země a znechuceně pokračovala po pěšině.
    Tahle přísně tajná mise jí už vážně lezla krkem. Měla sto chutí se na všechno vykašlat a jít domů. Proč se jen nechávala od sestry přemluvit? Co je tak důležitého v Pustém zámku, že se kvůli tomu musí stát členem Georgovy party? Proč tam nemohla jít sama a beze svědků? K čemu všechen ten týátr?
    Po půlhodině znechucené chůze, dorazila Máša k rezavému plotu, který doslova odděloval dva naprosto rozdílné světy. Zatímco se doposud trmácela nádhernou zelení plnou roztomilých kořenů, mravenišť a kamenitých cestiček, za plotem už ji netrpělivě očekávaly šedivé pokroucené kmeny odumřelých stromů, seschlá žlutá tráva, místy sahající až po pás a bublající bahnitá jezírka rozesetá po okolí.
    „No, nádhera!“ prohlásila cynicky Máša, „taky jsem si mohla vzít gumáky.“
    „A parazol!“ dodala vzápětí, když obrátila pohled vzhůru.
Obloha se zatáhla šedivými mraky a začal foukat dosti nepříjemný vítr. Vše nasvědčovalo tomu, že bude co nevidět pršet.
    „Týno, já tě snad zabiju!“ pohrozila v duchu sestře a se značnými obtížemi se vydrápala na plot. Sotva se ocitla na druhé straně a nemotorně seskočila do trávy, s mlasknutím se ponořila až po kotníky do bláta.
    „To snad ne!“ Máša vyvalila oči, zhluboka se nadechla a vypustila z úst hlasitou salvu kleteb a nadávek, že i veverce na nejbližším stromě leknutím zaskočil v krku kus šišky.
    Po pár minutách, kdy už se zdálo, že jí dochází zásobník sprostých výrazů, se Máša zklidnila a mírným pohledem šílené ovce prozkoumala okolí.
    „Co horšího se mi ještě může stát?“
    Začalo pršet.
    Kdyby nyní existovala možnost fyzické likvidace pouhou myšlenkou, byla by už Florentýna desetkrát uškrcená, rozčtvrcená či jinak násilně eliminovaná.
 
    Příval deště zahnal Georgovu partu pod zrezivělý plechový přístřešek. Namačkaná pětice dorostenců tupě zírala na provazce vody a tématem jejich hovoru nebyla kupodivu Máša, ale písemka z fyziky. Jediná Florentýna se odmlčela a upírala pohled směrem k lesu. Ve skrytu duše doufala, že neudělala chybu, když sestru přemluvila, aby šla do Pustého zámku.
 
    Máša se nikdy nepovažovala za hrdinku. Nechápala všechny ty odvážné ženské postavy ať už filmové či literární, které se bezhlavě vrhají do nebezpečných situací. Potulovat se v noci po hřbitovech jen s miniaturní baterkou nebo čelit maskovanému vrahovi s kapesním nožem, to nebyl její styl. A tak bylo naprosto pochopitelné, že po několika metrech čvachtavé chůze ve společnosti deště a studeného větru, její nadšení kleslo na bod mrazu a okamžitě uvažovala o návratu. Raději se stane terčem posměchu, než aby tu promokla a doma pak proležela tři týdny s angínou.
    Ať si celá Georgova parta políbí prdel! Já jdu domů za maminkou!
    Odhodlaně se obrátila zády k mokřadům a zamířila zpátky k lesu. Udělala pár opatrných kroků po kluzkém povrchu a vyhnula se bahnitému jezírku, které se maskovalo za porostem rákosu. Když se zachytila uschlé větve, aby mohla přeskočit nevelkou tůňku, přestalo konečně pršet.
    Máša se usmála a dál pokračovala směrem k plotu. Na misi do Pustého zámku už raději nemyslela. Jediné, po čem toužila, byl hrnek horkého čaje. Od cíle jí dělily sotva tři metry, když vtom v kapse ucítila rytmické vibrace.
    „Mobil? Vždyť přece nefunguje!“ zarazila se a rychle strčila ruku do kalhot, „kdo mi teď krucinál může volat?“
    Když vytáhla mobil na denní světlo, na displeji blikal zřetelný nápis SEGRUSA.
    „To jsem mohla čekat, že mě bude chtít zkontrolovat!“
    Stiskla knoflík a přitiskla přístroj k uchu: „No, čau. Co potřebuješ?“
    Ze sluchátka se ozvalo tiché sípání.
    „Cha cha! Tak jsme se pobavily a teď už můžem mluvit.“
    Opět uslyšela sípání.
    „Florenino, nech už těch blbostí a vyklop, co chceš!“
    Sípání nahradilo hlasité chrčení.
    „Víš co? Jdi do hajzlu.“ Máša zavěsila a schovala mobil do kapsy.
    „Kráva jedna blbá,“ procedila mezi zuby a zamířila ke plotu.
    Když konečně dorazila ke svému cíli, zabrněl mobil podruhé. Tentokrát ho Máša ignorovala a raději se rychle vydrápala na plot.
    Zatímco kapsa dál zoufala vibrovala, její majitelce se podařilo přelézt na opačnou stranu a seskočit na zelený lesní pažit.
    „A teď hurá domů,“ zavýskala Máša radostí a vydala se po rozbahněné stezce zpátky do civilizace.
    Mobil konečně utichl. Máša zrychlila krok. Minula povědomý kořen a mraveniště a zahálená do obláčku štěstí ani nepostřehla, že se les kolem ní začal pomalu měnit. Vzrostlé smrky  tiše zarůstaly zpět do hlíny. Z mladých doubků opadalo veškeré listí a jejich štíhlé šedivé kmeny se zkroutili jako hadi v agónii. V borůvčí vyrašily trsy seschlého rákosí, zatímco zelený pažit pomalu pokryla bublající bahnitá jezírka.
    Že je něco v nepořádku, si Máša uvědomila teprve ve chvíli, když se uprostřed kamenité stezky zničehonic utopila prchající veverka.
    Máša zkoprněla na místě a svůj úžas dala najevo šťavnatou nadávkou.
    Najednou ucítila, že se jí kolem nohou ovinulo cosi studeného a do tenisek pronikla neznámá tekutina.
    Nahlas vyjekla a rychle uskočila na stranu. Jaká byla její úleva, když zjistila, že to byl jen proud vody, který začal vyvěrat z nedaleké nory.
    Zatímco se zabývala mokrými teniskami, les konečně dokončil svou metamorfózu. A jelikož se mu přeměna podařila na výbornou, měl velkou chuť se někomu pochlubit. Jenže Máša dál zírala na mokré tenisky a ne a ne zvednout hlavu.
    „Do háje,“ vyprskla dívka zírajíc k zemi, „sotva se dostanu z bláta, tak zas šlápnu do louže. Ještě, že to nebylo hovno - to bych už vážně nevydýchala!“
    Zvedla hlavu a rozhlédla se po okolí s úmyslem najít nějaký pařez, na který by si sedla. V tu chvíli se les dočkal řádného uznání.
    Máše přejel mráz po zádech. Vyvalila oči a chtěla zařvat, jenže hrdlo se jí sevřelo hrůzou. Takže jediný zvuk, který vydala, zněl jako přidušený sykot. Tohle přece nemůže být možné, snažila si v duchu namluvit, ale smysly tvrdily pravý opak. Les vonící pryskyřicí zmizel neznámo kam a ona byla zpět na vojenském území.
    „Ale vždyť jsem přelezla přes plot?“
    Máša vylekaným pohledem těkala po okolí a vyčkávala další pohromu. Pokroucené kmeny se zatím tvářily mírumilovně, dokonce i mouchy se jí snažily vyhnout obloukem. Jen ta ještěrka sedící na kameni vypadala poněkud podezřele. Proč na ní tak blbě civí?
    Třeba za tebou někdo stojí?
    Máša vyjekla a rychle se otočila.
    Nikdo tam nebyl.
    Aby všemu špatnému nebyl konec, kdesi v oparu mezi pokroucenými kmeny se náhle rozzářilo žluté světlo.
Už je to tady! Za chvíli z tebe zbudou jen krvavé kousky.
    „Třeba to je vojenská hlídka?“problesklo jí hlavou. Představa, že by ji našli vojáci a potupně eskortovali až domů, sice nebyla moc lákavá, ale v tuto chvíli se jevila jako nejlepší možná.
    Blbost! To nejsou vojáci. Zkus na ně zavolat a uvidíš?
    Toho se Máša obávala. „Radši ne!“ špitla a přikrčila se k zemi.
    Světlo se zatím nehnulo z místa.
    Vyděšená dívka se schovala do vykotlaného torsa stařičkého dubu. Z kapsy vytáhla růžový mobil a pokusila se zavolat sestře.
 
    Pod oprýskaným přístřeškem se rozezněla písnička od Britney Spears.
    Florentýna rychle sáhla do bundy a nahmatala v kapse vibrující mobil. Na displeji se svítil zřetelný nápis : OTRAVNA MASENA
    „Že by sestřička volala o pomoc?“ uchechtla se Ema.
    „To tě vůbec nemusí zajímat,“ zamračila se Florentýna.
    „Brouku, jen si vyřídím telefón a hned jsem zase tvoje,“ hodila očkem po Jirkovi a opustila přístřešek.
    Když byla v bezpečné vzdálenosti od zbytku Georgovi party, přiložila mobil k uchu.
    „Mášeno, co se děje? Už se vracíš zpátky?“
    Ze sluchátka se ozval sestřin vyděšený vzlyk: „Týno, prosím tě. Rychle mi pošli nějakou pomoc nebo tady chcípnu! Nemůžu se odsud dostat!“
    „Jak to, že nemůžeš?“ nakrabatila Florentýna čelo, „kde vůbec jsi?“
    „Jsem pořád na tý zasraný planině. Chtěla jsem se vrátit. Přelezla jsem plot a….“
    „A už si šla za žlutým světlem?“ přerušila jí náhle starší sestra
    „Co? To snad nemyslíš vážně. Vždyť….“
    „Takže si ho už zahlédla,“ pronesla s ledovým klidem Florentýna, „To je fajn! Pak je všechno v pořádku. Přečti si pořádně Jirkův plánek a příště tak nevyšiluj. Všechno jde podle plánu.“
    „Ale…?“
    „Hlavně se v zámku moc dlouho nevykecávej ať stihneš dojít domů za světla.A radši sebou vem nějakou cetku ať nemají ostatní blbý kecy. Tak zatím čau a pozdravuj.“

    Když Florentýna zavěsila, zůstala Máša ještě další minutu vyjeveně zírat na mobil. Pořád se nemohla smířit s faktem, že se na ní vlastní sestra vykašlala a nechala jí trčet uprostřed děsivé krajiny.
    „Jsem mrtvej člověk,“prohlásila žalostně a dala se do pláče.
    A co takhle zavolat na policii, ty hlupaňo? Ozvaly se druhé myšlenky. To tě vůbec nenapadlo, že!
    Máša si v tu chvíli připadala jako naprostý idiot. Celou dobu se vykecává se sestrou, místo toho, aby hledala pomoc na jiném místě.
    Znovu sáhla po mobilu a vyťukala důvěrně známé trojčíslí. Přiložila přístroj k uchu a nedočkavě vyčkávala až se někdo ozve.
    Ze sluchátka se ozval hlas operátora: „Volané číslo neexistuje. Zkuste zavolat…“
    Máša zavěsila. Znovu se podívala na displej a nemohla pochopit, co se stalo. Vždyť vytočila správné číslo.
    Zkusila zavolat ještě jednou.
    „Volané číslo neexistuje.“
    Vytočila číslo na požárníky.
    „Volané číslo neexistuje.“
    Vytočila číslo na rychlou pomoc.
    „Volané číslo neexistuje.“
    „Co se to krucinál děje?“ propadala panice a znovu zavolala sestře.
    „Volané číslo neexistuje.“
    Máša zavřeštěla a vztekle mrštila mobilem do nejbližšího rákosí.
    „Jsem v hajzlu! Jsem v hajzlu! Jsem v hajzlu!“ ječela hystericky do okolí.
    A co takhle zkusit ten plánek, drahoušku?
    Máša si utřela slzy a rukou zašmátrala v kapse od kalhot.
    „Stejně je mi na prd!“ procedila mezi zuby a vytáhla pomačkaný papír. Když ho rozevřela, spatřila zjednodušenou mapku včetně ručně připsané poznámky:
Přelez přes plot a jakmile budeš na planině mrtvých stromů, jdi furt za žlutým světlem. A vyhni se bažinám !!!
    „Jdi za žlutým světlem!“ zabodla zrak do papíru a vybavila si poslední rozhovor s Florentýnou. „Ta mrcha o všem věděla a nic mi neřekla?“
    Tak ji poslechni a jdi za žlutým světlem!
    „Copak jsem úplně blbá?“
    Nebo tu klidně můžeš dál lapět a čekat dokud tě něco sežere. Vyber si sama, jak chceš umřít?
    Máše nezbývalo nic jiného, než vylézt ze svého úkrytu a vydat se za žlutým světlem. Zatímco pomalu směřovala vstříc nejistému osudu, z rákosí, kde se povaloval zahozený mobil, se vynořila postava v černém potrhaném plášti.

    Uplynula asi půlhodina a vyděšená Máša konečně dorazila ke zdroji tajemného světla. Na okraji černé tůně stálo na podstavci torzo pískovcové sochy. Znetvořená postava částečně pokrytá kobercem lišejníku, držela v jediné kompletně zachovalé paži planoucí pochodeň.
    Sotva dívka dorazila až k podstavci, prohnal se planinou poryv studeného větru a uhasil mihotavý plamen.
    Máša už tak na pokraji zhroucení, se rozklepala strachy. Tohle nevěstilo nic dobrého. Opatrně se rozhlédla kolem sebe, jenže nic nebezpečného nezaregistrovala. Její pozornost však upoutala další socha skrytá za seschlým křovím. Kamenná kráska v nařasené suknici mlčky zírala na ponurou scenérii a usmívala se navzdory faktu, že přišla o obě ruce a na hlavě jí vyrostl trs trávy. Netrvalo dlouho a Máša objevila ve svém okolí asi další desítku podobně postižených skulptur. Pomalu jí začalo docházet, kde se zrovna nachází.
    Rozmístění zničených soch totiž nebylo nahodilé, jak si na první pohled myslela, nýbrž osově symetrické. Kamenné seskupení dohromady vytvářelo pravidelný geometrický obrazec. V okamžiku, kdy Máša nalezla oprýskanou balustrádu s řadou barokních váz, už měla stoprocentní jistotu. Nebyl pochyb o tom, že se nalézá v „okrasném“ parku obklopující Pustý zámek.
    A teď konečně začíná to pravé vzrůšo! Tetelily se blahem druhé myšlenky.
    Máša jejich radost nesdílela. V paměti si vybavila všechny informace, které se týkaly opuštěného zámku.
    „Zámek ve tvaru písmene „H“ byl postaven v 18. století, třikrát vyhořel, několikrát přestavován, po druhé světové válce znárodněn. V 60. letech se stal součástí vojenského území. V 70.letech vyškrtnut se seznamu památkově chráněných objektů.  Desítky let opuštěn a pomalu vykrádán. V poslední době systematicky rabován Georgovou partou.“
    Fascinována svými znalostmi ani nepostřehla, že se za jednou ze soch ukryla temná silueta.
    Máša ukončila stručnou historickou přednášku a opřela se o kamennou balustrádu.
    „A teď babo raď! Co mám dělat?“ řekla poněkud sklesle, když si uvědomila, že se ocitla ve slepé uličce. Sice se řídila všemi pokyny, ale nikdo už jí neřekl, co se bude dít až dorazí ke svému cíly.
    Co by se dělo? Přijdeš do baráku, šlohneš nějakou věc a vrátíš se domů.
    „Ale jak se mám vrátit, když les zmizel neznámo kam?“
    To neřeš! Když se odsud dostala Týna, tak ty taky.
    Poblíž sochy s vyhaslou pochodní náhle prasknula seschlá větev a na hladině černé tůně se mihl odraz postavy v černém plášti.
    Perverzní úchylák! Už si jde pro tebe!
    Máša sebou trhla. Vyvalila oči a dala se na zběsilý útěk. S výrazem šílené laně se prodírala vysokým porostem seschlé trávy a snažila se vyhnout zrádně bublajícím jezírkům. Minula zříceniny altánu a hbitě zdolala zvětralé pískovcové schodiště. Když už si myslela, že svému pronásledovateli unikla, stalo se něco zvláštního.
    Zem se otřásla a vzduchem se začalo šířit rytmické dunění. K svému zděšení v něm rozpoznala zvuky koňských kopyt.
    Úchylák na koni!
    Máša okamžitě zrychlila tempo. Přeskočila povalenou kamennou vázu a vyhnula se obloukem šípkovému keři.
    Tajemný jezdec jí byl neustále v patách. Dusot kopyt neustále sílil a sílil a neúprosně se přibližoval.
    Vyděšená dívka mezitím dorazila na vydlážděný chodník z jedné strany lemovaný řadou bezhlavých soch.
    Kam teď?
    Rychle zmapovala území. Chodník vedl bezpochyby do Pustého zámku. Tam ale neměla namířeno. Nebo snad ano?
    No to ani nemysli a mazej zpátky do bažin! Tam se koníčkovi bude špatně běžet.
    Máša dala na radu druhých myšlenek, přeběhla přes cestu a skočila do nejbližšího roští. Propletla se mezi pichlavými větvičkami a po čtyřech se doplazila k hromadě zvětralých kamenů.
   Najednou vše utichlo. Dokonce ani moucha si nedovolila zabzučet.
    Máša se  přitiskla k hromadě kamení a hrůzou ani nedýchala.
    Ticho před bouří.
    Vtom za sebou uslyšela koňské zaržání. Prudce otočila hlavu a zírala přímo do nozder mohutného vraníka. Když zvedla oči o něco výš, spatřila i svého pronásledovatele.
    Sbohem a šáteček.
    V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Máša zbělela jako křída a nahlas zařvala.
    Na koženém sedle sedělo vzpřímeně odporné stvoření s opeřenou hlavou, které dominoval velký černý zoban. Místo rukou mělo odporné pařáty se zahnutými drápy, které částečně zakrývalo pod záhyby potrhaného pláště.
    „Vítám tě, Mášo!“ pronesl Netvor lidským hlasem, „doufám, že jsem tě moc nevyděsil? Určitě ti o mně Týna vykládala. Nebo snad ne?“
    Máša na něj vyvalila oči a naprázdno otevřela ústa.
    „Aha! Takže se o mně nezmínila!“ usoudil Netvor dle její reakce, „budeme to muset napravit. Dovol, abych se ti představil. Jsem tvůj prapraprapradědeček. Ale klidně mi můžeš říkat  Netvore.“
    Máša zalapala po dechu a omdlela.
    „Děkuji ti za vřelé přivítání,“ proneslo stvoření pobaveně a sesedlo z koně. Sebralo bledou dívku do náruče a posadilo jí do sedla místo sebe.
    „Dones jí bezpečně domů,“ zašeptal vraníkovy do ucha a poplácal ho po zadku, „já jdu zatím ulovit něco k snědku.“
Kůň spokojeně odfrknul a zamířil po chodníku vstříc svému domovu.

    Uplynula nějaká doba, než se konečně Máša probrala. Mezitím vraník urazil několik kilometrů, po cestě se stačil napást čerstvé travičky a pokecat s párkem jednorožců. V okamžiku, kdy dívka otevřela oči, se už v dáli začaly z mlhy vynořovat obrysy mohutného zámku.
    Máša zamžourala očima a měla co dělat, aby nesletěla z koňského hřbetu.
    „Do prdele!“ vypustila z úst a rychle se zachytila vraníkova krku. Nechápavě zírala před sebe a nemohla uvěřit tomu, co zrovna vidí. S faktem, že sedí na koni se docela rychle vyrovnala, jenže její druhé myšlenky zaregistrovaly o něco větší problém.
    Zdá se mi to, nebo …Tohle přece není Pustý zámek.
    Stavba, která se pomalu přiblížovala ani v nejmenším nepřipomínala Pustý zámek, jak jej znala z fotografii. Tenhle zámek spíš připomínal neudržovaný palác, než omšelou ruinu uprostřed vojenského pásma.
    „Hlavně, že je ta potvora pryč,“ oprášila Máša své hrůzné vzpomínky a zhluboka si oddechla.
    „Ta potvora už nějakou dobu stojí za tebou!“ ozval se za ní hlas Netvora, který se mezitím stačil vrátit z lovu.
    Máša se ohlédla a zalapala po dechu. Opět na ni šly mdloby. Jenže tentokrát se nemohla rozhodnout, co jí způsobilo větší šok. Buď to zkrvavená laň, kterou mělo monstrum přehozenou přes rameno, nebo fakt, že na ni Netvor vesele zamával pařátem a pokusil se o úsměv, což v případě, kdy máte zobák, jde velice obtížně.
    Máša se nakonec rozhodla, že zůstane při vědomí. Jenom rychle zavřela oči a snažila se mozek přesvědčit, že všechno je jen jedna velká bláznivá noční můra.
    „Vidím, že jsi ještě v mírném šoku,“ pronesl Netvor starostlivě a zastavil vraníka, „V žádném případě nechci, aby moje vnučka měla z našeho setkání doživotní trauma. To by mně vážně moc mrzelo. Radši si promluv s Týnou. Ta ti určitě dosvědčí, že mám s tebou ty nejlepší úmysly.“
    S Týnou? Ono to zná moji sestru!
    K Mášině překvapení vytáhl Netvor z pláště ošoupaný mobil, který byl místy potřísněný od laní krve. Špičkou drápu vyťukal telefonní číslo a přiložil si přístroj k místu, kde obvykle mívají lidé ucho.
    „Sice je tu špatný signál a operátor často hlásí, že volané číslo neexistuje, ale na to si rychle zvykneš,“ obrátil se k Máše a pokusil se tvářit co nejmírumilovněji, „Až budeš mluvit se setrou, snaž se být co nejstručnější. Ať mi zbytečně neprovoláš kredit!“

    Florentýna zrovna dokouřila další cigaretu, když vtom jí v kapse zazvonil telefon. Podívala se letmo na displej a na tváři se jí vykouzlil zlomyslný úšklebek.
„Sestřička dorazila do zámku,“ přednesla tu důležitou zprávu všem členům Georgovy party, „a teď mi určitě volá, abych jí poradila, co má přesně ukrást.“
„Tak už nás nenapínej a vezmi to,“ vyjela po ní netrpělivě Ema.
„Haló?“ pronesla Týna teatrálně a sledovala reakce svých kolegů.
„Týno,“ uslyšela vyděšený hlas své mladší sestry, „ta obluda mluví a tvrdí, že je můj dědeček!“
„Mášeno, nejdřív se uklidni a rozmysli si, co mi chceš říct.“
„Ale vždyť to přece nedává smysl?“
„Ale dává,“ pronesla vážným tónem Týna, „když se uklidníš a začneš logicky uvažovat, sama na to přijdeš.“
„Ale já se nemůžu uklidnit!“ naléhala Máša, „jsem ztracená uprostřed bažiny a na krk mi funí kůň.“
Týna dostala záchvat smíchu. „To chce klid, ségra! Hezky si sedni na nějakej pařez a zhluboka dýchej.“
„To mi nepomůže, když tu stojí MŮJ DĚDA!“
Týna najednou nevěděla, jak má sestře odpovědět. Kdyby telefonovala o samotě, bylo by všechno snazší. Jenže v tuto chvíli na ni zíraly čtyři páry oči a hltaly každičké její slovo. Proč sakra musela sehrát tenhle tyátr? Kdyby zalhala, že jí volá babička, bylo by všechno snažší.
„Aha!“ pronesla nakonec, „Uděláme to jinak. Já ti položím pár otázek a ty mi na ně odpovíš buď „Ano“ nebo „Ne“. Rozumíš?“
„Ano!“ pípla Máša.
„Tak můžeme začít? Otázka první: Už jsi v Pustém zámku?“
„Ještě ne!“
„Něco tě zdrželo?“
„Ano!“
„Tamta záležitost?“
„ANO!“
„To je dobře. Když já jsem byla v zámku poprvé, potkala jsem daleko horší věci.“
„Fakt?“
„O tom si povykládáme až doma.“
„Takže Ono je doopravdy můj děda?“
„Jasně, že je. Schválně hádej, kvůli čemu si tam musela jít sama.“
„Abych poznala děsivé rodinné tajemství? A členství v Jiřinově partě sloužilo jako alibi.“
„Chytrá holka.“
„A ostatní o něm vědí? Myslím tím Jiřin a zbytek party“
„Nemají o tom ani šajna.“
„Tomu nechápu. Vždyť už  byli v zámku několikrát?“
„Ne nebyli.“
„Oni rabovali v jiném zámku?“
„Správně.“
„Takže něco jako alternativní realita?“
„Vidím, že sledování scifi má na tebe blahodárný účinek. Jen tak dál. Už ale musím končit. Až se budeš vracet domů, vezmi sebou nějakou blbost. Ema naposledy donesla kliku od dveří. Tak se snaž, abys ji něčím přetrumfla ať má vztek.“
„Tak dobře,“ pravila Máša, „donesu něco extra.“
„Zatím čau.“ Týna zavěsila.

    „Tak co?“ zeptal se starostlivě Netvor, „už je všechno v pořádku?“
    „Jo, Netvore,“ vyhrkla Máša bezmyšlenkovitě.
    Tak to je psycho! Můj dědeček je mluvící pták!
    „Včera jsme si s Týnou poslali několik mailů. Prý máš být doma kolem šesté hodiny,“ usmál se děda, „takže máme asi tak hodinku času na to, abychom se lépe poznali.“
    „Ty jsi připojený k internetu?“ vyvalila na něj Máša oči.
    „Jsem sice zrůda, co bydlí ve strašidelném zámku, to ale neznamená, že jsem sto let za opicemi. Na střeše mám připevněnou mikrovlnou anténu a několik solárních panelů. Rychlost sice není nic moc, ale na maily a chatování bohatě stačí.“
    „A kde si tady v bažinách splašil počítač?“ nemohla tomu Máša uvěřit.
   „Můžeš třikrát hádat,“ mrkl na ní Netvor, „když ti rodiče před rokem kupovali nový počítač, hádej kam tu starou šunku strčili? Ke mně!“
  „Máš ještě nějakou otázku než vyrazíme na prohlídku mého sídla?“ obrátil se naposledy ke své vnučce.
    Máša na chvíli zapřemýšlela a pak se zeptala na tu nejbizarnější otázku, jakou kdy někomu položila: „Jak to, že nesnáším vejce, když  mám za příbuzného ptáka?“
    Netvor se hlasitě zasmál až masařky poletující kolem vraníkova zadku hrůzou popadaly k zemi. „Je to trošku složitější, než jak to vypadá. Sám vlastně nevím, jestli jsem víc člověkem nebo dravcem. Tvoje praprapraprababička ale byla 100%ní člověk. Naštěstí měla silnější geny než já, takže díky tomu tvoje maminka nevypadá jako zmutovaná slepice.“
    Máša se dala do smíchu. „A ještě mám jednu otázku. Jak jste se vůbec dali s babičkou dohromady?“
    „Znáš pohádku O krásce a zvířeti? Ona byla romantická naivka s mírně zoofilními zálibami a já opuštěný dravec trpící samomluvou. Sice si babička z počátku myslela, že mě polibek z pravé lásky promění ve švarného prince, ale nakonec se spokojila s drsnou realitou a myslím, že nám to těch sto let docela klapalo.“

KONEC