Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMěli by vědět....
18. 04. 2008
12
30
2141
Autor
Marcela.K.
První co ji napadlo bylo: ,,No to snad ne.“ Pak se srazil pocit studu s rozumem. ,,Co blbneš? Kde by takový člověk měl být?! Je patrně po záchvatu. Musí ho vyšetřit. Jsi profesionál, ne?“
Nastoupila rutina:,, Nic se přece neděje. Je to člověk. Jen není jako každý jiný.“
Usmála se. Oslovila ho příjmením a v hlavě jí zase začaly lítat myšlenky. Točily se ve víru zmatku, zděšení, ale současně se oblékaly do černého humoru.
Donesla kabátek od pyžama. Kalhoty nebyly potřeba. Oblékla ho a řekla: ,,Já vás trošku přikryji a on se usmál. Neměla co přikrýt.
Snad to zvládla. Došla na sesternu a opřela se o pracovní desku. Párkrát se nadechla. Nachystala si zkumavky k odběru krve, jehlu, škrtidlo.
,,Musím vám odebrat krev na vyšetření. Ukažte jaké máte žíly.“
,,To bude problém, mám za sebou padesát operací.“
Nevěřícně se na něj podívala a usmála se. Má hezký oči, pomyslela si a sklonila se nad nastavenou paži. Poprvé se netrefila, ale on vše komentoval, slovy, že to nic není, že je zvyklý na to, že mu sestřičky nedokáží najít žílu. Že mu už v nemocnici odebírali krev i z krku. Usmála se znovu a řekla : ,,Špatně by se mi to zaškrcovalo.“ Vyprskli oba smíchem a ten je spojil. Už se neostýchala hledat dotekem žílu na jeho paži. Když konečně nahmatala místo, kde by snad mohla mít štěstí, pomyslela si :,, Pomoz mi.“ A bylo to!
,,Teda vy jste šikovná!“ Rychle rozdělila krev do zkumavek a byla tak moc ráda, že zdědila po matce schopnost nalézt žílu i tam kde není, jako málokdy.
,,Sestřičko, zavolal byste do domova důchodců? Jezdívám tam každý den za svojí babičkou, aby věděla, že nepřijedu, že jsem tady u vás.“ Odpověděla, že až bude mít chvilku čas zavolá a vzkaz vyřídí.
Sestřička v domově měla veselý hlas a zájem se kterým se na vnuka té babičky ptala, ji přesvědčil o tom, že on opravdu bývá v domově denním hostem a sestra tedy jistě vzkaz té staré paní vyřídí.
Když krmila druhého pacienta na pokoji, začal jí vyprávět o svém životě: ,,Víte, sestřičko, o tom by se mělo psát a ne jen o tom, jak postižení sportují a mohou vlastně všecko. Ti mladí kluci by měli vědět, že když blbnou třeba na motorkách, mohou zůstat na vozíku a to není jen o ochrnutí, ale hlavně o těch problémech s tím spojených. O otlacích, dekubitech, hnisavých ránách.
Já jsem byl postižený od narození a uřízli mě před sedmi lety. Byl jsem první v republice. Na někoho se to takhle nalepí.“
Nevěděla co na to říci. Odcházela z pokoje a věděla, že ten čas, který tomu muži věnovala, byl zlomkem toho, který by si zasloužil. Obdivovala jeho pohled na svět, to jak dokázal o svém postižení mluvit. Chvílemi jí připadal jako veliké děcko.
Když s ním sepisovala ošetřovatelskou anamnézu, opět narazila na otázky, které je rozesmály. Výška a váha…a čím déle s tím mužem hovořila, tím více si uvědomovala, že vše se děje pro něco. Ve chvílích, kdy přemýšlela nad problémy, které ve srovnáním s životem tohoto člověka byly banalitou, se objevil on, aby jí řekl :,,Život je na prd! Teda někdy na dva prdy!“ A rozesmál se.
Další den ve službě si před koncem směny vyšetřila chvilku, opřela se vedle lůžka o radiátor. Už ho oslovovala křestním jménem, vykala mu a poslouchala. Poslouchala jeden neuvěřitelný životní příběh, plný bolesti a životních zkoušek. Když jí říkal, že neví co kdysi v minulém životě provedl, že to teď takto odnáší a připadá mu to nespravedlivé, odpověděla jen : ,,Myslím, že takhle to není. Nikdo neznáme všechna proč.“ A on se usmál a pokračoval ve výčtu rodinných tragedií. Nemá už nikoho kromě babičky, které je 88 let a sestry, která ale měla jinou matku, protože ta jeho spáchala po jeho narození sebevraždu . Otec se pak znova oženil, ale i on už zemřel i jeho druhá žena i jejich syn. Zbyla tedy jen sestra, z druhého manželství, která má rodinu, ale jezdívá za ním i babičkou.
Vyprávěl jí o tom jak žije v ústavu sociální péče. O tom, jak brával babičku ven na vozíku, než mu to chytrolíni zakázali, že prý by ji mohl někde vyklopit. Kdyby raději spravili chodníky …
Poslouchala a usmívala se na muže, který si ji ráno při mytí získal odpovědí na její poznámku: ,,Měl byste dostat na zadek!“
,,Ale já žádný nemám, sestřičko!“ Hlasitě se tomu oba rozesmáli a smích je opět spojil.
30 názorů
Marcela.K.
18. 05. 2009
*
jeden muj mlady pacient dostal epi zachvat na nadrazi a vlak mu ujel nohy
nekdy si sami stezujeme kvuli hloupostem a nevidime, cim musi projit ostatni
Napsal jsem jenom, že jsi v povídce použila poměrně morbidní humor. Ty jsi začala dáždit hada bosou nohou.
Marcela.K.
18. 04. 2008
Abych byl přesnější, měl bych napsat, že bys měla přestat bít dcera, podvádět manžela a trhat mouchám nožičky, no, ono to vyjde nakonec na stejno:) je to prostě kravina. Nesuď mě prosím.
Takže když napíšu, že biješ vlastní dceru, podvádíš manžela a trháš mouchám nožičky, které pak hážeš šéfovi do kafe, protože z tebe mám takový pocit, je to vpořádku a nic ti nevnucuji.
Marcela.K.
18. 04. 2008
Nic mi nevnucuješ, jen říkáš, abych lépe naslouchal. Jak víš, že naslouchám špatně?
Marcela.K.
18. 04. 2008Marcela.K.
18. 04. 2008
A to mění něco na tom, že to je morbidní humor? A nevnucuj mi laskavě nějakou svou vizi, že jsem nikdy s postiženými nepřišel do styku.
Marcela.K.
18. 04. 2008Marcela.K.
18. 04. 2008
Tohle dílo mne zasáhlo. Musím přemýšlet, jaký to je asi život, který ten muž vede. Kde bere sílu smířit se s tím - a dokonce brát svůj osud s humorem. Proč se někomu děje taková hrůza. Co nám to má říct? A taky asi není náhodou, že o tom teď čteme.... T***********
A nezlob se, je-li to povídka nebo MIMO mi připadá TAK bezvýznamné!
Marcela.K.
18. 04. 2008
Děkuju, žes mě opět vynesla někam, odkud vidím, jak jsou mé problémky a bolístky malinké a směšňoučké...*
Marcela.K.
18. 04. 2008
Jestli nechystáš pokračování, tak je to povídka. V kategorii povídek je zároveň (v oblasti prozaických útvarů) největší šance na návštěvu dalších čtenářů.
Je pozoruhodné, co všechno si s sebou nese slovo 'strčit' :-)
Marcela.K.
18. 04. 2008
Ale ono to není doopravdy mimo. To jen my, zkažení pravoúhle nepřátelským světem čtyřiašedesátinohých švábů a na tisícinu milimetru rovnými plochami ploten, se snažíme pro všechno nalézt tu pravoúhlou schránku, předstírajíce, že nás osobně se -- o něco méně přesná -- pravoúhlost (či válcovitost) jité, té poslední schránky vůbec netýká.
To, cos napsala je citlivě vybraný námět, založený na vlastních zážitcích.
Do 'Mimo' kategorie, domnívám se, patří spíš záznamy z THC-snů a podobné náhody. To, o čem píšeš ty mezi náúody nepatří.
Marcela.K.
18. 04. 2008Marcela.K.
18. 04. 2008
Líbí se mi námět. Líbí se mi prostředí. Mám určité výhrady k provedení. V první řadě ke grafické stránce díla. Z toho, že jde o prózu na pokračování předpokládám, že dílo dosáhne ďélky několika stran nebo několika desítek stran. U textu téhle délky je dobré se rozhodnout jakým způsobem budou odlišeny nové odstavce (využít obou možností: 'odsazení' a 'prázdného řádku' a vybrat si, kterým z těch dvou způsobů budou uváděny přímé řeči (doporučuji 'odsazení').
K obsahu:
Poslední dva odstavce ('Nevěděla, co na to říci...' a 'Další den ve službě') působí dojmem, jako by autor začal spěchat a zrychlil tempo oproti předchozímu popisu. Mám dojem, že je v těch dvou odstavcích obsaženo několik dní na stejné délce textu, jako předtím epizoda jednoho setkání. Působí to, jako by se děj chýlil ke konci. Ale předpokládám, že nechýlí...
Promiň, že Ti do toho takhle vrtám. Nebo se naopak ptej. Můžeme nad tím diskutovat. (Nad svými texty občas strávím takového času, že mě nějaká ta půlhodina nevytrhne :-)