Měli by vědět....

.

* jeden muj mlady pacient dostal epi zachvat na nadrazi a vlak mu ujel nohy nekdy si sami stezujeme kvuli hloupostem a nevidime, cim musi projit ostatni

Jo

Napsal jsem jenom, že jsi v povídce použila poměrně morbidní humor. Ty jsi začala dáždit hada bosou nohou.

...asi se nudíš, mám ten pocit... jo a nemám šéfa, ale šéfovou a pije čaj :-) je tu chat...si tam vlez...čau :-)

Abych byl přesnější, měl bych napsat, že bys měla přestat bít dcera, podvádět manžela a trhat mouchám nožičky, no, ono to vyjde nakonec na stejno:) je to prostě kravina. Nesuď mě prosím.

Takže když napíšu, že biješ vlastní dceru, podvádíš manžela a trháš mouchám nožičky, které pak hážeš šéfovi do kafe, protože z tebe mám takový pocit, je to vpořádku a nic ti nevnucuji.

mám z tebe ten pocit...ale to bude nejspíš můj problém...a nevnucuji ti nic, jen nabízím a v tom je rozdíl...necítíš -li ho, je to pak prozměnu problém tvůj

Nic mi nevnucuješ, jen říkáš, abych lépe naslouchal. Jak víš, že naslouchám špatně?

Opět chceš rýpat? Ano, je to černý humor...stačí?... a nic ti nevnucuji, jen říkám, abys lépe naslouchal...a nejen postiženým...a jestli musíš mít poslední slovo, tak si posluž :-)

Opět chceš rýpat? Ano, je to černý humor...stačí?... a nic ti nevnucuji, jen říkám, abys lépe naslouchal...a nejen postiženým...a jestli musíš mít poslední slovo, tak si posluž :-)

A to mění něco na tom, že to je morbidní humor? A nevnucuj mi laskavě nějakou svou vizi, že jsem nikdy s postiženými nepřišel do styku.

Protože konstatuješ,že je to morbidní humor...budeš-li někdy mezi postiženými, zaposlouchej se.

I mně, Diano, jenže, kdybych zařazení nevyplnila, neuložilo by se mi to tu... Víš, myslím, že i tento člověk tu má svůj úkol... a mohu Ti říct, že ten jeho úkol by asi každý nedokázal unést. Vzpomínám si na jednu učitelku, kterou jsem ošetřovala po mozkové příhodě. Ochrnula na půlku těla, bylo jí už přes osmdesát let, ale pamatovala si mě ještě jako malou holku ze školy. Jednou, když jsem stála u jejího lůžka, podívala se na mě modrýma očima a měla v nich takový jas a na slova, která řekla nemohu zapomenout: ,,Marcelko, koho Bůh miluje, křížkem ho navštěvuje." Teprve tehdy jsem pochopila, proč v té podivné době mého dětství ji místo učitelky dovolili dělat pouze družinářku.

A proč to říkáš zrovna mě?

Tohle dílo mne zasáhlo. Musím přemýšlet, jaký to je asi život, který ten muž vede. Kde bere sílu smířit se s tím - a dokonce brát svůj osud s humorem. Proč se někomu děje taková hrůza. Co nám to má říct? A taky asi není náhodou, že o tom teď čteme.... T*********** A nezlob se, je-li to povídka nebo MIMO mi připadá TAK bezvýznamné!

Asi bys se divil, jak se "postižení" dokáží mezi sebou bavit. Víš, někdy je dobře neuhýbat očima a netvářit se pouze "lidsky".

Docela morbidní humor.

Děkuju, žes mě opět vynesla někam, odkud vidím, jak jsou mé problémky a bolístky malinké a směšňoučké...*

Bez analyzy, za lidský rotměr příběhu. *

Tak jo :-))

Jestli nechystáš pokračování, tak je to povídka. V kategorii povídek je zároveň (v oblasti prozaických útvarů) největší šance na návštěvu dalších čtenářů. Je pozoruhodné, co všechno si s sebou nese slovo 'strčit' :-)

Tak mi poraď do čeho to mám strčit :-)

Ale ono to není doopravdy mimo. To jen my, zkažení pravoúhle nepřátelským světem čtyřiašedesátinohých švábů a na tisícinu milimetru rovnými plochami ploten, se snažíme pro všechno nalézt tu pravoúhlou schránku, předstírajíce, že nás osobně se -- o něco méně přesná -- pravoúhlost (či válcovitost) jité, té poslední schránky vůbec netýká. To, cos napsala je citlivě vybraný námět, založený na vlastních zážitcích. Do 'Mimo' kategorie, domnívám se, patří spíš záznamy z THC-snů a podobné náhody. To, o čem píšeš ty mezi náúody nepatří.

Tak jsem to dala do MIMO...asi to tam patří víc :-)

:-)) Lakrov, dík, jsi milá, ale já jsem asi často trošku zavádějící v tom, že nevím, kam svoje věci zařadit... moje "Próza na pokračování" není o tom, že bude pokračovat tento příběh a že z něj bude "román"... je to spíš o tom, že píšu příběhy, které se odehrávají za "zavřenými dveřmi" nemocničních pokojů. To je smysl mého psaní... Ty dva odstavce...není podstatné, co všechno ten muž řekl a není podstatné, co všechno ona udělala. Ten příběh je o setkání o tom, čemu věřím... že vše co se děje má svůj smysl. Zamyslet se nad sebou, nad svým vztahem k životu. Jsou lidé, kteří si na svůj záchod dají kávový koberec a meruňkovou předložku(viz dnešní báseň od Janiny)a pak jsou třeba lidé, kteří záchod vůbec nepotřebují... a přesto je jejich život smysluplnější, než ten okoberečkovanej...asi tak...

Líbí se mi námět. Líbí se mi prostředí. Mám určité výhrady k provedení. V první řadě ke grafické stránce díla. Z toho, že jde o prózu na pokračování předpokládám, že dílo dosáhne ďélky několika stran nebo několika desítek stran. U textu téhle délky je dobré se rozhodnout jakým způsobem budou odlišeny nové odstavce (využít obou možností: 'odsazení' a 'prázdného řádku' a vybrat si, kterým z těch dvou způsobů budou uváděny přímé řeči (doporučuji 'odsazení'). K obsahu: Poslední dva odstavce ('Nevěděla, co na to říci...' a 'Další den ve službě') působí dojmem, jako by autor začal spěchat a zrychlil tempo oproti předchozímu popisu. Mám dojem, že je v těch dvou odstavcích obsaženo několik dní na stejné délce textu, jako předtím epizoda jednoho setkání. Působí to, jako by se děj chýlil ke konci. Ale předpokládám, že nechýlí... Promiň, že Ti do toho takhle vrtám. Nebo se naopak ptej. Můžeme nad tím diskutovat. (Nad svými texty občas strávím takového času, že mě nějaká ta půlhodina nevytrhne :-)

*

***