Zdechni [1,2]

Posedávala v koutě jako ostatně každý večer touhle dobou. V promrzlých a bledých prstech svírala zapálenou cigaretu, kterou každou chvíli vsunula mezi rty a slastně potáhla našedivělý kouř.

Krátce pohlédla na oblohu nad sebou. Spousta hvězd a měsíc v úplňku. Jen přivřela oči do úzké škvírky a opět upřela pohled na nezajímavou chladnou zeď před sebou. Jo, kde jsou ty časy, kdy jako malá holka v podkrovním bytě s matkou nadšeně sledovala hvězdy pokaždé, co jen byly alespoň trochu vidět. Kdy se jí stokrát vyptávala na jméno každé, která ji jen trochu zaujala.

Hlasitě polkla, sevřené hrdlo jí už nějaký ten pátek nedovolovalo volně se nadechnout, cokoli říci bez toho, aby se neozvaly její infekcí podrážděné hlasivky. Když si toho poprvé všimla, vyděsilo jí to, snad to bylo právě to, co ji donutilo přemýšlet nad svým životem, nad tím, co prozatím dokázala. Vždy si jen dlouho prohlížela své rysy v zrcadle a ke konci se sama sobě vysmála.

Je jen troska.

Stočila pohled k žhnoucímu konci cigarety.
„Mrcho .. „ neodpustila si jízlivou poznámku ke své nejlepší přítelkyni. Však proč také ne, ona vždy mlčela a nechala si všechno líbit, tak jak to měla Mel ráda.
Dlouze potáhla kouř z cigarety a pocítila ten slastný pocit v každičké žilce svého těla, pocit naplnění, ten, co jí vždy otevíral oči a nabuzoval do dalšího dne. Když se chystala kouř vydechnout z pootevřených úst, narazil opět na její bolestivý krk a ona se rozkašlala.
Dlouhý sípavý kašel jí vycházel z úst a o to větší jí způsoboval bolest.

Dveře vedle ní se otevřely a do tmy uličky tvořené dvěma obrovskými domy vstoupil muž.

„Tohle tě jednou zabije, Mel .. na, dej si „ vsunul dlaň do kapsy a když ji opět vytáhl, nabízel už dívce dvě malé zelené pilulky.
„Díky .. „ hlesla svým chraplavým a hlubokým hlasem načež pozvedla pohled, aby mohla pohlédnout to jeho tváře.

Rodger, její velmi dobrý přítel, znají se už nějaký ten rok a nikdy ji nezklamal, nikdy neudělal byť jen malou věc pro to, aby ji podrazil, nebo se jí vysmál. Vždy se k ní choval s úctou a fér ačkoli byl mezi nimi propastný společenský rozdíl. Ona jako dívka z ulice, která žije jen ze svého těla a znalosti zbraní, on, jako uznávaný počítačový expert. Vždy, když na tuhle skutečnost pomyslela, musela se začít smát.
Upřímně smát.
Jak je možné, že se dva takoví lidé potkají v tom nejhorším podniku ve městě, v té díře, kam míří jen ti nejhorší vyvrhelové z města? Nikdy se ho raději neptala, proč přišel o svoji práci, proč zanevřel na společnost, na relativně normální život, který se mu nabízel už od mládí, díky jeho vysoce postavené rodině. Proč se dal k jejich utajené organizaci, aby mohl okrádat ty, pro které dříve pracoval.
Nemůže říct, že se nad tím nikdy nezamyslela. Ba právě naopak, mnohokrát.
Co mohlo proboha takového člověka přimět k tak radikální změně? Zjevně ne něco obvyklého ..

Natáhla ruku a konečky prstů vzala dvě malé pilulky, tou samou dlaní si odkryla zápěstí druhé ruky a do menší robotické schránky, speciálně upravené pro příjem chemických léčiv, vsunula dvě malé pilulky. Jen stisk jednoho miniaturního tlačítka a „cvak“
Pojistné pípnutí jedním impulzem přetransformovalo pilulky v kapalinu a vpustilo je do krevního oběhu.

Ihned poté se jí ruce roztřásly a pocítila to, co obvykle, obrovský tlak v žilách, který byl zprvu velmi nesnesitelný. Jediné, co ji uklidňovalo, byla skutečnost, že to vše za pár vteřin pomine. Raději si vsunula už miniaturní špalíček cigarety mezi rty a dlouze potáhla.

Rodger se vedle ní zády opřel o chladnou zeď. Límec kabátu si poupravil a zabořil do něj obličej.

„Půjdeš zítra s námi? Budeme tě potřebovat .. „ rozmluvil se po chvíli nepříjemného ticha svým zvučným hlasem, z něhož však tentokrát zněly i obavy.
Nosem potáhla rýmu, která se jí po aplikaci pilulek spustila.
„Zvládli byste to i beze mě .. „ dodala a odhodila do dáli nedopalek cigarety. Ještě chvíli se kochala jejím žhnoucím koncem, dokud úplně nevychladla a její zbytky nerozprášil vanoucí vítr.

„Notak, Melisso … „ značně zvýšil hlas. Přímo nesnášel, když o sobě takhle mluvila. „ Na skladě máme už jen jednoho neponičeného Ar85, chceš dostat písemnou gratulaci k tomu, že máš armádní výcvik a jsi tak jedna z mála, která ho může úspěšně pilotovat?!“ jeho hlas zněl stále výhružně. Měl nervy na dranc, poznala to jen z toho, jak se nejistě vyjadřoval, ani na něj nemusela koutkem oka pohlédnout.
Hleděl na ni, v žilách se mu pěnila krev a samou nervozitou měl už jen kousek od toho, aby vybuchl.
Minuta, nic.
Další, stále hrobové ticho.
Zatnul dlaně v pěst, bože, jak moc ho teď iritovala. Jednu z mála věcí, kterou jí záviděl, byl její nadhled a vnitřní klid, který si dokázala udržet i v těch nejvypjatějších situacích.
Raz, dva, tři .. ještě chvíli uslyší jen dotěrný zvuk kvílejícího větru a neudrží se.

Pousmála se a v další chvíli se jí z úst ozval smích, hlasitý, možná i trochu pohrdavý.

Vytřeštil na ni oči.

„ Zlato, to víš, že půjdu .. jen .. „ opět potáhla a dlaněmi si přejela po stehnech, „ .. minulá mise nedopadla moc dobře, tolik zničených robotů, nemáme teď moc financí ani zdrojů k tomu, abychom všechny opravili, nemůžeme si dovolit moc riskovat .. a mě .. mě prostě děsí ta tíha odpovědnosti, kterou na mě nakládáte .. „ hlesla tiše. Opravdu jí to trápilo, když už není přínosná pro společnost, pro svoji matku, sama pro sebe, chce být alespoň přínosná pro ně. Mít stále pocit, že mezi ně patří. Že ona není tou, kterou si mohou dovolit ztratit.

Uklidnil se, když uslyšel její nejistý hlas. Nedodalo mu to moc odvahy, spíš jen mírně podpořilo skutečnost, že není jediný, kdo se dnes tak cítí.

Ve vzduchu bylo něco podivného, ne ryze děsivého, co by je donutilo otevřít i ty nejhlubší schránky mysli plné hrůzných obav a zabývat se jimi až do úplného psychického vyčerpání ba dokonce v něm nebylo ani nic povzbuzujícího.
Dnes to byl vítr, který jim projel kůží, přes svaly, šlachy, žíly, něco nepopsatelného si sebou vzal a nadobro to odnesl pryč ..