sobota

Zazvonil budík, Radim rozespale mávnul rukou a utnul nepříjemný, drásavý zvuk. Okamžik přemýšlel, ještě se zavřenýma očima, jestli je schopen vstát a jít běhat. Nakonec se donutil rozlepit oči, pomalu vstát, navlíknout na sebe kraťasy a mikinu a vyrazit. Otevřel dveře na balkon, vyskočil na zábradlí a seskočil dolu na trávník. Začal pomalu vyklusávat a protahovat si ruce a záda. Ranní otupělost ho velice rychle opouštěla. Běhal takhle už skoro tři měsíce, ani nevěděl, jak ho to napadlo, ale tušil, že kdyby se to první ráno neodhodlal a nevyběhl, dopadlo by všechno jinak. Hůř. Nebyl by na škole, nemohl by kreslit, neměl by Niku. Zkrátka to, že si každý den přivstal o hodinu dříve a šel běhat mu dodávalo … vlastně ani nevěděl přesně co … snad pocit volnosti a sílu … odhodlání.
    Běžel  a rozmýšlel si, co dnes bude dělat. Určitě odpoledne musí lepit, taky chce vidět Niku a večer by měl cvičit na ságo. Taky chce dodělat nějaké rozpracované plakáty. Doběhl, osprchoval se a nasnídal. Vzal vzkazník, do kterého si s mámou psali zprávy a napsal : Dobré ráno, na oběd mě nečekej, jdu k Nice. Odpol. jdu pracovat. Přijdu kolem deváté. Radim. Dopsal, položil vzkazník na stůl, popadl klíče, tašku a tubus a vyrazil na autobus. Popravdě nevěděl kam jede. Byla přece sobota. Mohl spát, jak dlouho by chtěl, nikam nepospíchat… Ale on se doslova vyžíval v přemáhání vstát, zvednout se a udělat krok. Potom to totiž bylo krásné. Počasí se vydařilo, čas byl tak akorát někam vyjet. Stál na zastávce a rozmýšlel se, kam pojede. Rozhodl se, že nastoupí do druhého autobusu, který pojede od této chvíle a vystoupí osmou stanici. To dělal rád. Vždycky si řekl: „jedno kam, hlavně že někam.“ Ne, že by se mu doma nelíbilo, ale nedokázal se tam pořádně soustředit, pořádně tvořit. A to bylo to, co teď potřeboval. Tvořit. Vystoupil osmou stanici druhého autobusu a ocitl se na sídlišti. Vyhlédnul si plácek betonu, který byl středem čehosi, co měl být asi park. Radim nikdy nepochopil, jak někdo může vydržet žít na sídlišti, ale teď se mu tady docela líbilo. Usadil se, vytáhl plakáty a začal jeden dodělávat. Když byl hotov, ještě jednou si změřil pohledem svou práci a spokojeně si mlasknul. Plakát měl příchuť industriálu a to se Radimovi líbilo. Měl rád, že dokáže tvořit podle prostředí a podvědomě ho nasávat. Najednou si vzpomněl na Niku. Byla to už dobrá hodina a půl, co ji měl zavolat. Vstal a hledal telefoní budku, trvalo mu drahnou chvíli než ji našel. „Sakra, zasraný sídliště…      Ahoj Niko, zase volám pozdě, co? …“
„Ahoj“ ve sluchátku se ozval měkký, veselý hlas „no trochu, ale to neva. Jak ti je? Uvidíme se?“
Radim se usmál, opřel se o stěnu budky a v obličeji měl potěšěný výraz. Jak měl rád, když říkala ´to neva´.
„Jasný, že se uvidíme. Ale teď jsem trochu daleko, takže to bude trvat trochu dýl. Si doma?“
„Ne. Sem u babičky. Na Rajský zahradě, takže mi to taky bude chv…“
Radim ji skočil do řeči „Ty jsi taky na Rajský? Totiž, chci říct, já sem taky tady. Jaká je to ulice, číslo?“
                Nika stála před panelákovým vchodem a když spozorovala Radimovu siluetu, rozběhla se k ní. Radim ji pollíbil.
„Jak ses tady octnul, panáčku? To skoro vypadá jako znamení. Mimochodem, babička nás pozoruje z balkonu. Je teda dost nenápadná…“ rozesmála se a Radim se otočil na balkon a začal horlivě mávat. Postava na balkoně se evidentně chtěla schovat, ale když viděla, jak na ni Radim mává, rychle popadla konvičku a začala zalévat květináče.
„Tak ta je dobrá“ smál se Radim a otočil se zpět na Niku „to si tam byla od rána? Co ste dělaly?“
„No, nejdřív jsme hrály karty, že, to se prostě musí. A pak mi povídala samý zajímavý věci. Víš, jak teď ve škole máme udělat reportáž, tak já jsem si řekla, že něco vytáhnu z babičky. Mám to nahraný, tak si to můžem pustit. A pak jsme jedly a babička pak usnula, docela jako malý dítě po obídku. A já si četla Fjoďu Míšu Dosťu.“
Poslední slova řekla Nika jako kdyby je rozžvýkala a pak teprve vyslovila, s šibalským výrazem. Radim se při nich zatvářil tak znechuceně, až se mu Nika smála.
„Niko, ty si fakt prasátko. Takhle zprznit to krásné jméno… ale jinak si měla krásné dopoledne, koukám. Já jsem jenom něco dodělal“ Radim vytáhl z tubusu plakát a ukazoval ho Nice. Zamířili směrem k metru a dojeli do centra. Tam se stavili v kanclu na Václaváku pro lepidlo, štětku a plakáty. Dneska Radim dostal Žižkov, okolo Aera. Nika se rozhodla, že půjde s ním. Ostatně, on jí byl velice vděčný, protože s ní chtěl být každou volnou chvíli, snad jen krom chvil kreslení, ale to jí docela vyhovovalo, protože to si zase ona mohla číst.
Devítkou dojeli na Biskupcovu. „Můžem jít potom do kina, co?“ Nice se rozzářily oči. „Tak jo, lep, já se půjdu podívat co dávaj.“ Rozběhla se, Radim se za ní otočil a usmál se. Líbilo se mu, jak běhá. Bylo na tom něco tak hrozně dětinského a rozjařeného... ale musel pracovat. Rychle sundal krosnu, vyndal plakáty a lepil. Mezitím se vrátila Nika. „Dávají Svatou horu, půjdem, ne?“
                Zbytek cesty si povídali, Nika držela plakáty a podávala je Radimovi. Mezitím, co ona dávala pozor na benga, on rychlostí blesku přelepoval staré plochy.
 „Mluvil si s mámou? Myslím o lepení.“
„Ne, nějak se mi do toho nechtělo. Ostatně, stejně vím co by mi řekla.“
„Jasný, to ty si vždycky myslíš, že víš. Ale víš, můj drahý Radime,úplný kulový. Oni totiž taky mají lidi vlastní hlavu a do tý ty nevídíš.“ Ničin obličej sice trochu zvážněl, ale jemný, šibalský náznak úsměvu byl stále znatelný. Chtěla ho vyprovokovat, ale zároveň říkala pravdu.
„To vím sám, že nikomu do hlavy nevidím, ale prostě s tou matkou to nemá cenu. Víš co by řekla? Já se nebudu dívat na to, jak mi ze syna roste zmetek (nebo nějaký podobný slovo) a co teprve když vidí nějakou mojí práci. To je furt : co to má znamenat, tohleto budeš zase někde blemcat po městě. A já ji na to nikdy nic neřeknu, protože by to bylo zbytečný...“
„Hm, ale dyž se ani nesnažíš jí to vysvětlit, tak nic nemůžeš vědět. Tady je citelný rozdíl mezi slovem vědět a tušit nebo myslet si. Podle mě bys to měl zkusit.“
„Ale vždyť já ani nevím jak začít. Co řikat? Něco jako: mami, víš, já to dělám kvůli tomu, že to jsou jediný chvíle kdy se cítím dobře   . . . svobodně... Tak na takový keci seru. To prostě nepochopí.“ Radim se na chvíli zastavil, v ruce kýbl se štětcem, lepidlo mu kapalo na botu. Mlčel, koukal na Niku. Ta seděla na zábradlí a dívala se do nikam. Byla zamyšlená. Po chvíli Radim zatřepal hlavou.
 „To ji prostě nemůžu říct. To můžu povídat tobě nebo Honzovi, ale rozhodně ne svý mámě. Víš co myslim. Prostě nedokážu říct : všechno, co dělám a kdykoliv cokoliv dělám, je jenom proto, abych potom těch pár chvil mohl bejt svobodnej. Abych mohl být s Nikou, kreslit a lepit ... To fakt nejde.“ Radim poodešel o kus dál, vztáhl ruku do kyblíku, druhou si připravil plakát, rychlým pohybem natřel plochu, přitiskl plakát a ten také přetřel lepidlem. Postoupil dál a mechanickými pohyby lepil další a další. Už mu zbývaly jen asi dvě plochy.
„Benga zprava, benga zprava...“ ozval se Ničin hlas, který byl legračně zpitvořený, jak se snažila, aby zněl jak hlášení na nádraží. Radim automaticky otočil hlavu do prava, kde opravdu projížděl policejní vůz. Strhl kyblík mezi nohy stoupl si zády ke sloupu a vyčkával, až bude muset změnit úhel.
Ale vypadalo to, že policisté přesně vědí proč jedou zrovna sem. Zastavili, vystoupili z auta. Radim už vytahoval občanku, nemělo cenu se hádat. Ale v tom řekl policista něco, co Radima dosti zarazilo. „Tak si nastup, mladej.“
„Jak jako nastup. Vždyť mi snad napíšete bloček, já vám dam pětikilo a je to, ne.“ Radim mluvil sebejistě, vždyť proč by ho měli vozit na stanici...
„ No mladej, dneska to sepíšem na stanici a s tím pětikilem si fandíš. Nejmíň litr.“ Floyd vypadal dost potěšeně.
Radim zatím zvažoval situaci. Mohl by zkusit utéct, ale kdyby ho chytili, tak to bude ještě horší. Podíval se na Niku, která stále seděla na zábradlí kousek od nich. Policisté zjevně nevěděli, že patří k němu. Nika se podívala na Radima a bylo jim jasné, že budou riskovat. Nika seskočila ze zábradlí. Musela něco udělat. Teď ji tak akorát jedině napadla věta kolik je hodin. Tak ji hned aplikovala. Stoupla si k zádům policistů a trochu ostýchavě je oslovila. „Promiňte, nevíte kolik je hodin?“ účinek dle očekávání. Oba se otočili a chvíli spustili Radima z očí. Ten utíkal. Pryč. Za roh. Za druhý. Potom se začal bát o Niku. Ale ta si poradila. Jakmile se na ni policisté otočili, jeden odpověděl. „půl šesté“ a hned se otáčel zpět. V tom Nika pronesla „Je tak to já musim jít. Za chvíli začíná kino. Asi budu muset utíkat.“ Otočila se a rozběhla. Benga samozřejmě za ní neutíkali, ani za Radimem. Jen opravdu chvíli. Byly slyšet akorát nadávky.
Radim počkal na Niku za rohem. Doběhla k němu, ústa od ucha k uchu.
„To sme jim to natřeli. Já snad budu výtržnice, abych potom mohla utíkat bengům. Tyjo, skvělý.“
„Jo, tak tomuhle se říká porozumění. Souznění ve vztahu. Ale můžou si za to sami. Bych jim to pjéťo dal hned a bez rozmýšlení. Ale nějaká stanice? Sere pes.“
„Hele za chvíli začíná film. Jdem“ Nika ho políbila, vzala za ruku a táhla směrem Aero.
„ Děvče, tys zlato!“