Jak se do hovna šlape, tak z bot ustřikuje

Cestou sledoval kapky vystřikující ze špiček jeho bot v symetrii s tempem chůze.
Nechával dopadat nocí promrzlé kapky jednoho z prvních jarních dešťů na čerstvě ostříhanou hlavu.

Rukama před sebou rozhrnoval mlhu a pokračoval dál stromovou alejí.
Protože mlha postupem času zhoustla,
nezbylo než vyndat kapesní nůž a prokrajovat se krok za krokem.
Postupoval už tak pomalu,
že mu z bot konečně přestala odstřikovat voda. 

Konec.

 Nůž se zlomil a nebylo jak dál.
Sednul si na vlhkou zem a z kapsy vytáhl minci,
kterou vyhazoval jednou rukou do vzduchu tak,
aby hned nato spadla do druhé dlaně.

Pak jí spolknul.

Měl už toho plné zuby,
uvězněn v neprostupně bílém tunelu sedí na vlhké zemi a dáví se neplatnou mincí.

To je fakt na hovno.