"Jsem ?"

 

Energetické proudy plují kolem mě, jak rybka v oceánu, hledající element, který by zrychlil její tep. Co pokaždé v hlouby svého „já“ zrychluje adrenalin života. Na povrch se začínají rojit myšlenky všelijaké. Dobré či zlé. Moudré nebo Šalamounské. Bílé, černé, hrající všemi barvami. Vypadá to jako sen, ale není to jen. skutečnost, která na sebe bere plášť tvého prostoru. Co by duch v zajetí mysli i když se věci zdají býti nejjasnější hvězdou na nebi, nemusí to vždy dopadnout, tak jak nyní chcete. Po čase zjistíte, že když věcem necháte volný průběh, vykrystalizují sami o sobě, pro Vás tím nejschůdnějším řešením. Ne vždy situace, kterou budete mít před sebou, bude jednostranná, na tom je v zásadě postavena magie a Vaše bytí. Vy jen můžete ve svém nitru zvolit zda na Vás budou padat kameny, nebo je budete překračovat. Smysl to má jen tehdy, kdy něčemu dáte, řád. Pak se vše odvíjí, od jeho logiky a přání, které čiší z poháru nestárnoucí duše. 

Přemýšlel jsem o názvu - Jak nejlépe vystihnout tento článek ? Každý jeden z nás má svůj název hluboko ukrytý v mysli.. Jen chtít poznat skryté mezi propastí spojující vědomí s podvědomím. Zde bych viděl nynější chaos , jenž na sebe váže podobu zmatku, kdy nevíme jak myšlenku popsat, vystihnout a dát jí možnost dál se rozvíjet. Jako dítě, které přijde do nového světa a začíná se rozhlížet. Vzpomeňte si na okamžik, kdy jste hledali v sami sobě klid, který nakonec vzešel z okolí. Pohodlně jste si sedli na kámen či pařez a začli přemýšlet nad životem. Nad tím co Vás trápí, unáší do beznaděje a pak zjistíte, že Vám „něco“ otevřelo oči. - Alespoň na chvíli. Zavál vítr, listy stromu se pohnuly, slunce dodávalo energii, déšť sílu, oheň vášeň, vzduch cit, voda inspiraci, zem bytí. Okolí jako by nabídlo své kořeny, aby „já“ mohlo opět býti . Vzpomněl jsem si na ten den, kdy jakoby jsem nebyl. Myšlenky rozházené, mysl putovala sem a tam, oči mé nevnímali tento svět, jen ve skrytu duše. 

Kdekoli v prostoru hledali mé oči klid Ať je jakýkoli, hledali odpověď, na otázku, kterou ve své podstatě ani neznali.Klid, který jim vzápětí zmizel, pouhým dotykem, jenž tak skutečný se zdál. Ano jen se zdál. V říši pohádek a iluze. Zjevil se a hned zas odešel. Jakoby nebyl, ale ve skutečnosti tvoří hranici fantazie a zármutku nad tím, co jsme v podstatě ztratili. V  záblesku světla, v zrcadle, které zdá se býti magické, jste přišli o sebe samé. Smutné zjištění, které Vás bude provázet celý život, jeden věk. Ani se nepokoušejme vrátit jej zpět. V neposlední řadě ztratíte to co je pro Vás nejcennější.- „Své já“- Lidskost.

Láska je nejen věda, umění, nebo hudba, nalezne u ní kouzlo, které ve Vás dokáže vyvolat na povrch esenci života a zároveň vtáhnout do světa, kde květy začínají kvést a proud energie Vaše „já“ odnáší po hladině, houpající ho se na vlnkách harmonie. Kdo by takovému pokušení odolal. Nelze jen tak vyslovit zaříkadlo a říci ať k Vám přijde vyvolená osoba. Přijde první pohled, kde osud ukázal svoji pravou tvář a slunce konečně září, tak jak má. Vše by bylo jednoduché, kdyby to fungovalo, ale přece si příroda nechala něco pro sebe. Ne vždy odkryje pravou podobu hodnot, tak jak bychom si představovali.V jeden okamžik je láska stínem a hned v tom daném sluncem. Neustále sledujte Vaše bytí a můžete se v danou chvíli snažit sebevíc a nedoženete ho. Buď ho máte před sebou, nebo za sebou, vedle, stále pozorující Vaše „já“ z prostoru. Ne a ne ho dohnat i když oněm třeba víte, cítíte ho, stále uniká. Jak pták, jehož křídla nadnáší vzduch. On se pak snese na zem a skryje svoji podobu za strom. Je jedno kam.Vy pak stojíte před ním, díváte se jak má strom silný kmen, cítíte jeho stín, že je někde poblíž, ale už Vás z té zaslepenosti nenapadne, podívat se za něj. Nebo je láska sluncem, zářící na obloze až Vás z toho začnou pálit oči i když pozorovat jeho sluneční paprsky je pouze na okamžik. Oslepí Vás, tak či onak. Poté náhle někdo zvenčí naruší Vaší vnitřní rovnováhu a jste zcela rozčarovaní nad skutečností, jak skutečnost zdála se být skutečností. Další možnosti, jak zvládnout toto rozpínající se poupě je státi stínu tváří v tvář. Býti ním, poznat ho. Uvědomit si proč je stínem a ne hmotnou myšlenkou. Pokud, ale ani nechce spolupracovat v této životní fázi, neznamená to pokaždé konec, ale nový začátek. Něco dáte do pohybu a to je víc, než jen stát a pozorovat jak vše mizí. Pochopíte tím mnoho věcí špatných i dobrých. Poznání, zjišťování svých chyb. Hlavně těch svých. Soudit někoho, kdo ani za nic nemůže i když na tom trochu přičinění má, je klukovina. Největší hloupost, kterou někdy můžete učinit. Udělejte to jednou a naposled, poté se zavřou dveře a neotevřete je žádným magickým klíčem i když si to třeba myslíte.

Pokaždé se dalo a dá něco udělat jinak jen doté části, která Vám umožní vstoupit . I - když to nebude takové, jaké to bylo kdysi, může to být i lepší, bohužel i to málo má svou obrácenou stránku. Takže Vám nezbude na konec než vyčkat a občas někdy i pomoci tam, kde jste to vůbec ani neočekávali.

Až ptáček za stromem opět vzlítne, tak jen doufejme, že mu snad vítr neporanil křídla a kdyby ano, vždy se najde někdo, kdo ho nenechá jen tak skomírat. Pravdou je, že to nejde vždy. Pro Vás to bude lepší, budete-li míti čistou mysl, pak lze snáz pochopit i to, čemu ve skutečnosti říkáme čistá láska. . V budoucnu snad bude stravitelnější její kouzlo, pokud se vyvarujeme vlastních chyb.

Život je jen zlomek smrti a smrt je zlomek života. Část toho, co lze prožít a toho, co lze okamžikem ztratit. Dva protipóly, které je někdy těžké pochopit. Však zbavíš-li se zlomku, který rozděluje tvé bytí, zbavíš se tím i sám sebe. Tvé „já“ zmizí a zůstane jen hmotná struktura myšlenky, kterou si ani nezhmotnil. Začal si nad ní přemýšlet a tím jsi jí dodal řád, tvar, mýtus a legendu z čehož pak vznikne báje. Najít klíč a otevřít bránu, skrze kterou pošlete přání a ono se splní. Jako sen. Vlastně ani klíč nepotřebujete. Jen mít otevřenou duši a když nějaký šíp proletí, zabolí to. Zkuste ho pohladit, dejte mu polibek a on pak roztaje jak vločka.Veškerá tíha ve vašem srdci roztaje s ní. Je těžké milovat skutečnost a ne iluzi. Kde se nyní nachází věda, vždyť vše je jen o myšlence a jak ta dokáže býti silná. Jen chtít.Pak pero, papír a pouhá mysl, dokáže zdolat neuvěřitelné překážky, které nejsou vidět a nepochopí je ani ledajaký optimista. Barvy jsou všelijaké.

 

"Člověk pouze myslí, že je. Na přání se tak vzdálit od svého „já“ a zjistí, kde okamžik opět mění se ve vyrčení čistého pocitu „Jsem“".