Jinaká přebdělost mlžnosti světa

Moc se mi líbí polemika nad vnímáním, což ovšem do jisté míry je řešeno jak v psychologii, tak v kognitivních vědách obecně. Krása metafor s tím do jisté míry souvisí a to přidává nový rozměr- souhlasím s názorem. Mimochodem, žila jsem ve vztahu s Brazilcem a je zajímavé pozorovat, jak si časem mezi sebou vytvoříte úplně nová slova smíchaná z anglo-česko-portugalských názvů, jak si vytvoříte originální metafory opět složené z těch českých a vysvětlovat české idiomy, mnohdy dost beze smyslu... Připadá mi to jako stejná myšlenka, také jsem jí kdesi kdysi ztvárnila. Přidávám tip:)

Střecha je špičatá... Jak špičatá? Jaký asi úhel svírají krovy? Vybavím si stereotyp ostřeji úhelné střechy a tím končím. V případě přirovnání k hřebenu zaťaté pěsti nepostupuji jako stroj, který váží stejně růžovost pěsti, hebkost pěsti, tvat pěsti, teplotu pěsti atd... ale jako člověk, který dovede intuitivně odhadnout nejlépe se hodící pohled na toto přirovnání. A hned vidí že ta střecha má charakteristický úhel okolo 90 stupňů jako pěst a navíc ještě vidí v kloubech vlny na hřebenáčích. Možná si vzpomene i na hřebínek kohouta, možná si jej dokonce pro radost na střeše představí. Jinak dál souhlasím s tím, že nejde o nějakou metodu vedoucí nutně a jistě k cíli. Nejistě a hravě. Vtip je v tom, že i přesto je to naše téměř jediná a nejůčinnější dostupná metoda ujištění se o společné zkušenosti.

"Tvá výtka má význam snad v případě, kdy by se oba domnívali že chápou a oběma daná metafora skutečně připomínala chuť oné kávy, ačkoli by každý metaforu pochopil vlivem kulturní odlišnosti jinak. Takový případ je ale značně nepravděpodobný a výjmečný." K této zdánlivé neshodě podle mě dochází častěji než výjimečně. Možná ne na úrovni naprostého míjení se, i když i to je možné. Však na toto téma existují i vtipy podle schématu "Něco je jako něco jiného. Tak cosi? Ne, tak cosi jiného." Pokud použiješ metaforu a dále nevysvětlíš souvislost, kterou vidíš Ty, sama metafora (ať už z Tvého hlediska - či hlediska nějaké referenční skupiny -jakkoliv trefná) nemůže zaručit správnou interpretaci. A nemusí jít o to, že já jsem Evropan a druhý Afričan, stačí být mimo onu referenční skupinu. Tak se v metaforách můžou snadno minout muži s ženami, měštáci s venkovany, děti s rodiči... A mohou obě zúčastněné strany dobře znát všechny pojmy v metafoře použité, jde ale i o to, jaký význam kdo jednotlivým objektům a jejich vlastnostem přikládá. "V příkladu s psíkem bije do očí tvá snaha dokázat na nesmyslně vypadající metafoře jak malou váhu má shoda na ní." Ale kdepak, v tomto příkladu bije do očí jen to, že jsem mizerný básník a neumím honem vymyslet jakoukoliv byť jen částečně vhodnou metaforu. :) "Jinak souhlasím, že shoda na metafoře svědčí (písně vzato) především o tom, "zda některé řetězce asociací nám objema vyhovují." O to mi právě jde." Podle úvahy z prvního odstavce si dokonce ani tímto už nejsem jistý. "Příklad: Střecha je špičatá x Střecha je jako hřeben zaťaté pěsti." No právě, střecha je špičatá - jasně sdělený fakt, troufám si říct, že vím, co jsi touto větou chtěl říct. "Střecha je jako hřeben zaťaté pěsti." Tak špičatá? Tak nevyrovnaná co se pevnosti týče (klouby versus kůže mezi)? Tak nebezpečná pro mou tvář, je-li majitel naštvaný? Tak růžová? Takže jak? Testuje metafora skutečně to, zda lidé vnímají stejně vztahy mezi strukturami (a mají tak nástroj pro ujištění se o shodném vnímání samotných struktur), nebo jen to, že jsou schopni dát stejné struktury do nějakého těsnějšího vztahu (a tedy každý mezi danými strukturami vidí nějakou souvislost, leč není zřejmé, že stejnou)?

Už chápu jak to myslíš a souhlasím.

Možná je matafory právě tou (sic naivně provedenou) destrukcí jazyka o které mluvím, je to jakýsi průlom do logiky a striuktury jazyka, cesta za něj, použitím extrémních zdánlivě nejazykových prostředků uchopujích spíše vizuálno a obraznost.. třeba poezie je pro mne laboratoř jak bourat jazyk, nebo jinak.. jak jej neustále posouvat k realitě, tím že ho rozšiřujeme a zreálňujemě ničím jiným než jakýmsi násilím proti jeho konvenčnímu chápání.. Možná je ale chyba už v našem "myšlení".. ten proces je od počátku vadný a ze své podstaty neplodný.. to potřebujeme pročistit od jazykového balastu - že nakonec zakopneme o Wittgensteinovu dvojtečku a ticho za ním? Jak se dostat za myšlení?.. mystika?.. odmítnutí smyslu? vše jiné končí v tautologii sebe sama.

Asi se s tebou neshodnu na funkci jazyka. Jazyk takto široce chápaný (jazyk očí a pod.) je shodný s pojmem kategorie. Nevyhnutelnost a výhradnost jeho užití se týká pouze našeho rozumu, nikoli vnímání samého. Podněty samy se nám dávají a naléhají na nás ještě dříve, než jim rozumíme - proto vyvstává potřeba porozumět jim nějakým jazykem. Kdyby ale nebylo nic než jazyk, nevzniklo by nikdy ani jediné slovo a kdyby ano, muselo vy označovat buď boha, který je stvořil, nebo sebe sama, ovšem stvořené bohem by muselo být rovněž. Tvé přesvědčení tudíž vychází z křesťanské tradice a mimo její dogma o stvoření světa nemá platnost. Metafora testuje jazyk a celou pojmovou strukrutu co nejintenzivněji právě proto, aby našla místo, kde jazyk přijímá víc než sebe sama, kdy se pomocí svých prostředků vyrovnává s něčím jedinečným, tedy nejazykovým, tedy s tím jak na nás svět naléhá dříve, než mu rozumíme. Opět opakuji že toto není filosofická metoda, z filosofického hlediska bychom skutečně pravděpodobně neměli právo věřit, že něco mimo jazyk existuje, jelikož se našemu ráciu dostává jen jazykových a tedy zaujatých odpovědí. Jsme ale ve sféře praktického života, psychologie, poezie a paradoxně i náboženství, protože základem je víra hnaná silnou intuicí v to, že něco mimo jazyk existuje. Základem této víry je pokora před světem, která se ostýchá tvrdit, že svět je jen jazyk, protože svět zažívá jako něco naprosto "jiného" a jazyk je "stejný".

myslím že jediná věc na které se subjekty mohou víceméně iluzivně shodnout je v jazyce,- tedy ne v ochutnávání :-) ale v jeho užívání - mluvě.. jazyk zastupuje svými slovy veškerou skutečnost takzvané reality a my nejsme z něho schopni utéci.. už proto že veškeré takzvané "myšlení" se děje čistě "jazykově".. je to tedy takový trenažer "skutečnosti" pokud vůbec nějaká "skutečnost a smysl" mimo něj existuje. člověk může jít ještě dál aby zpochybnil nejen jazyk - mluvu a text ale i vidění a hmat.. v nich se také projevují např. vizuální metafory a klišé, zrak je také v zajetí svého "jazyka" a nepustí nás mimo svou trenažerovou virtualitu. Cesta je v odmítnutí a destrukci tradičních jazyků jejich "očišťování".. potřebujeme začít odzačátku, ne hromadit staré matafory.. ke kterým ani neznáme klíč..

Nebezpečí etnocentrismu (odlišnosti kultur) jsem se vyhnul tím, že jsem uvedl jako podmínku přínosnosti metafory shodu mezi objěma lidmi. S afričanem bych se pomocí některých metafor prostě nedohodl - proto ta podmínka shody. Tvá výtka má význam snad v případě, kdy by se oba domnívali že chápou a oběma daná metafora skutečně připomínala chuť oné kávy, ačkoli by každý metaforu pochopil vlivem kulturní odlišnosti jinak. Takový případ je ale značně nepravděpodobný a výjmečný. V příkladu s psíkem bije do očí tvá snaha dokázat na nesmyslně vypadající metafoře jak malou váhu má shoda na ní. Především by se na takové metafoře dotyční dva pravděpodobně neshodli. Neříkám, že jakákoli metafora slouží jako ono ujištění. Říkám, že vhodná a přiléhavá metafora má tu moc a vytvořit ji je těžký úkol velebásnícký. Jinak souhlasím, že shoda na metafoře svědčí (písně vzato) především o tom, "zda některé řetězce asociací nám objema vyhovují." O to mi právě jde. O přidání dalšího způsobu určení podobnosti k určení vjemovému. Tím se snižuje pravděpodobnost omylu. jednak oba tvrdíme, že je to kafe hořké a černé, druhak o něm pro upřesnění vynášíme metaforické soudy, které slouží jako další podmínky určení. Pokud jim budeme oba rozumět a oběma nám bude připadat, že vystihují, doplňují a upřesňují náš smyslový vjem kávy, pak byla pravděpodobnost omylu snížena. Dobře je to vidět na mém příkladu s bílou barvou, kterou kdyby někdo vnímal jako zelenou, neřekl by o ní s takovou jistotou jako já, že je to barva, která jakoby sváděla k ušpinění(více než jiné barvy). K paradoxu muže tahajícího se za límec. Zase jsi odběhl do filosofie. Ano, máš pravdu, ujistit se o skutečnosti nijak nelze, viz descartes, ale já nejdu po filosofické rovině, jdu po rovině řekněme psychologické. Předpokládám, že podobnost vjemů jako taková alespoň v nějaké míře existuje, to je moje mathéma. Vyjadřuji se k tvému textu po odstavečcích a v tomto máš jednu věc, kterou musím ještě opravit: netvrdím, že čím je metafora méně zřejmá, tím je lepší. Odvážná, nikoli zřejmá. Žřejmá musí být. V tom je právě básnický um, vytvořit zdánlivě naprosto originální a odvážnou metaforu, kterýá ale k překvapení čtenáře až neskutečně přesně, expresivně vyjadřuje to, oč se jí jedná. Příklad: Střecha je špičatá x Střecha je jako hřeben zaťaté pěsti. V tvém příkladu s kávou ti dávám za pravdu že je třeba rozšířit vnímání kávy dále, že je třeba pojmout celek i s emocionálními a jinými vlivy, které zkušenost s kávou ovlivňují. Proces testování skrze vzájemnou komunikaci o jednotlivých vjemech, jiných okolnostech (například ty emoce) je stále třeba doplnit metaforou, abychom otestovali společné struktury více. Metaforou se netestují jen struktury, ale vztahy mezi nimi. Mohu kombinovat různé věci, které dosud třeba nikdo nekombinoval a ujišťovat se tak o podobně struktury jako celku. Tady by měla metafora význam i z filosofického hlediska, ovšem ne jako ujišťovadlo ale jako testovací a mapovací nástroj pro celou epistemologickou mřížku. Ta ovšem není statická a právě metafory jí dovedou pohybovat, rozšiřovat ji. Když se ale vrátíme k poezii a k nefilosofickému psychologizujícímu pojetí, ve kterém předpokládám, že nějaká spojitost je, jen je třeba se o ní ujistit v každém případě zvlᚍ, pak nemžeme udělat víc, než že provedeme já i druhý co nejobsáhlejší test korelace zkušenosti s kafem a naší mřížkou. Případné neshody vzniklé různým rozuměním některým symbolům musíme eliminovat vzájemnou konzultací nebo taky tím, ež se budeme bavit s někým, kdo sdílí podobnou kulturu. Aby vznikla pravděpodobná jistota a podobnosti našich zkušeností s kávou, musíme se na všem shodnout. Nikde ovšem není psáno, že když se neshodneme, tak nemáme podobné vjemy a ani není zaručena podobnost vjemů při shodě. Jde jen o pravděpodobnostní počet a o to, že vhodná metafora je pro nás pro daný účel nejsilnějším nástrojem. Tvůj přepis mé definice je správný z filosofického hlediska. Pro účely poezie a vůbec pro účely přirozeného postoje k celému světu, ne jen ke zkušenostním strukturám ostatních lidí, je třeba mluvit o vnímání. Svět mi na metaforu neodpoví. Odpovím si já a nebo mi odpoví druhý. Aby někdo z nás mohl přidat k sumě již známých věcí o světě něco nového, musím mít možnost testovat vnímání, nikoli pouze interpretaci. Respektive to, co mě na testování interpretace druhého zajímá, je složka vnímání, ke které se přes intepretaci dostávám. Zde opět narážíme na rozpor filosofie a vědy: filosofie si tímto vnímáním nemůže být jistá a tak zkoumá jen interpretaci. Fakt, že suma existujících interpretací musela nějakým způsobem vzniknout nechává filosofie tajemným, protože se neodvažuje vědět, jak k vnímání došlo. Já se toho ale odvažuji, tipnu si, na základě pravděpodobnosti, že vnímání probíhá tak a tak a že mne neklame, a mohu se ujišťovat přímo o vnímání. Nikdy to ovšem nebude úplné ujištění, jde jen o pozitivní metodu, zvyšování pravděpodobnosti, poznávání světa za cenu vzdání se absolutních filosofických jistot. Nabízí se otázka, zda je člověk ve svém vědomí více tělem, nebo samotnou strukturou. Jestli si pod pojmem stejnost nepředstavuje právě jen stejnost epistemologické mřížky. Jinými slovy, kdyby v příkladu s vnímáním bílé barvy člověk, který ji "fyzicky" vidí jako zelenou, ale vlivem konvence jí říká shodně se mnou bílá, všechny možné metafory určoval stejně, jako člověk, který bílou vidí bíle i fyzicky, tedy kdyby mu také připadalo, že je to barva, která si nejvíce ze všech říká o umazání atd, tak by neměl fakt, že fyzicky vidí zeleně, žádný význam a oba pozorovatelé bílé by měli stejnou zkušenost. Otázka zní, zda má fakt, že vjem je "fyzicky" zelený, sám o sobě z hlediska člověka význam. Všímáme si přeci jen těch fyzických podnětů, které něco značí. Tato zelená by neznačila vůbec nic a tedy bychom ji zanedbali podobně jako zanedbáváme činnost jater, ze které také nemáme žádnou pozitivní zkušenost, pokud zrovna neselhávají, játra nejsou naším šestým smyslem. Na druhou stranu je fakt, že člověk, který by bílou viděl zeleně velmi pravděpodobně v testu metaforami neuspěl.

Ach, váhal jsem, zda brát vše doslovně či nechat prostor poetice. No, asi jsem více filosof (či přesněji šťoural) než poeta. Ale nejsem asi schopen se oprostit od šťourání směrem k poezii. "A lidé také naivně (někdo by řekl spíš intuitivně) předpokládají, že vjemy jsou podstatně podobné u nich a u jiných." Naivně i intuitivně jsou špatná slova, navádějící, každé na opačnou stranu, ale obě podsouvají názor. "Mé tvrzení by se dalo napsat taky takto: Jestli vůbec něco, tak jsou to právě a jen metafory, co nás nějak přibližuje jistotě, že vnímáme podobně." Ano, to je opravdu Tvé tvrzení a uvědomuju si, že jsem se k němu vlastně v minulém příspěvku nevyjádřil. :) Máš pravdu, ovšem trochu nebezpečným způsobem. Chápání metafory je totiž silně kulturně a sociálně podmíněno. Metafora je životně závislá na asociacích a specifickém vnímání světa. Proto pokud se snažíme metaforou ujistit o tom, že vnímáme svět stejně jako jiní, činíme tak podle mě na kvalitativně naprosto odlišné úrovni. Pokud přirovnáme veselého bílého psíka k chomáči bavlny v kapse otroka jdoucího z plantáže na večeři se svou vyvolenou, otázka už nezní, zda když vidíme bílého psa, zda opravdu vnímáme stejně bílou barvu či výraz v očích psa, ale ptáme se, zda máme podobnou strukturu myšlení, zda některé řetězce asociací nám oběma vyhovují. Problém s použitím metafory coby heuristiky vedoucí k ujištění se o shodném vnímání reality je paradox muže visícího ve vzduchu díky tomu, že se vytahuje za límec. Ptáme se, zda daný objekt vnímáme stejně, a odpovídáme si nalezením vztahu (podle Tebe čím méně zřejmého, tím lépe) k jinému objektu, o kterém však mlčky předpokládáme, že jej opravdu stejně vnímáme. A nebo ne, možná je pro Tebe samotný vztah oním důkazem, odpovídalo by tomu povýšení metafory nad prostý výčet vlastností a nevidím důvod, proč by pro Tebe jedno vlákno bylo lepší než celá síť, pokud by ono vlákno mělo být prostou součástí sítě. Zde bychom opravdu opustili bludný kruh, neboť by předpokladem bylo shodné vnímání vztahů, tedy oblast psychických procesů, a s tímto východiskem bychom dospěli k podpoře tvrzení o shodném vnímání reality. v mém příkladě by tedy shodnutí se na vztahu mezi psíkem a chomáčem bavlny podpořilo tvrzení, že jak psíka, tak chomáč bavlny nejspíše skutečně vnímáme stejně. Tím ovšem základní otázku a nutnost přijmout nějakou premisu jen posouváme do oblasti, v níž si pochybovat troufne zdánlivě méně lidí. Na druhou stranu, proti tomu můžu postavit pohled, že pokud by něco mělo být shodné, pak je to právě vnímání reality. Vztahy mezi objekty jsoucna a jejich uvědomění si je pak již deformováno osobnosti a přijmeme-li, že každý člověk je jedinečný, musíme dojít k závěru, že vnímání vztahů se bude u každého lišit, přestože můžeme mít všichni stejný základ v podobě jednotného vnímání reality. A tím se dostávám tam, kde jsem začal. To, že někdo přijme moji metaforu, znamená, že je vnějšími vlivy formován podobně jako já. Náleží zřejmě ke stejné "skupině" jako já, přičemž skupina zde může být určena národností, pohlavím, obýváním určité lokality, znalostmi, zkrátka čímkoliv, co má schopnost ovlivňovat. Není mi proto jasné, jak by mohla metafora být nápomocna v ujištění se, že vnímám stejně, jako někdo jiný. A k příkladu s jamajskou kávou: Já jako militantní nekafař (haním i kávové oplatky či kávovou zmrzlinu) bych asi stěží přijal jakkoliv metaforicky vyjádřený rozdíl mezi jamajskou a brazilskou kávou. Mohu obojí ochutnat a předpokládejme, že ucítím rozdíl, naše vnímání (rozdílů!, netvrdím nic o absolutním vnímání) může být totožné. Ovšem do toho vstupuje má jedinečnost ve formě silných negativních emocí vůči oběma prožitkům a zabraňuje mi vnímané rozdíly vstřebat a na rozumové úrovni uchopit. Znamená to, že je naše čistě smyslové vnímání kávy rozdílné? Ne, znamená to, že jeho interpretace se u nás liší. A to je asi to, k čemu jsem chtěl dojít. Metafora podle mě není záležitostí vnímaného, ale záležitostí interpretace toho, co vnímáme. Z čehož plyne oprava Tvého tvrzení: Jestli vůbec něco, tak jsou to právě a jen metafory, co nás nějak přibližuje jistotě, že vnímané interpretujeme podobně. A proč jsem psal, že máš pravdu nebezpečným způsobem? Protože toto tvrzení do značné míry koreluje s Tvým za zamlčeného předpokladu, že jsme oba z přibližně stejného kulturního a sociálního prostředí, určitě aspoň vzhledem k referenční osobě osmdesátiletého indického rolníka, který nikdy neopustil svůj břeh Gangy.

Třeba spousta vinařů umí s metaforou pracovat úplně skvěle. Zaujalo, tudíž *.

Jistým věcem není nutné věřit či nevěřit. Prostě mě to ba, prostě mě to vtáhlo, něco řeklo a určitě si to budu pamatovat. A proto tip

Ježkovy voči to je špalek...:) Readers Digest výcuc by z toho nebyl? :)

j_i_r_i_k: "možnost mluvit v metaforách je jedinou nadějí člověka, alespoň trochu se ujistit". Napsal jsem to takto zlehčeně právě proto, že si jsem vědom problému, o kterém mluvíš. Ty ale puntičkářsky dodáváš ani tu svou trochu nemám - což je stanovisko, které je velice správné, pokud se k věci přistoupí z filosofického náhledu. Mě však jde o náhled spíše praktického typu, který naivně předpokládá, že ve skutečnosti ty vjemy nějak příbuzné jsou, třebaže se mohou často lišit. Mohu si tento předpoklad dovolit, protože se pohybuji na poli poezie, které jde o účinek slova a fantazie, jde jí také o lidskost, protože k lidem poezie promlouvá. A lidé také naivně (někdo by řekl spíš intuitivně) předpokládají, že vjemy jsou podstatně podobné u nich a u jiných. Čas od času ale znejistí a mají potřebu nějak se ujistit o této podobnosti. Filosofové dojdou s dekártem a dalšími k tomu, že nic není zcela jisté, krom toho, že myslíme - což si nakonec také možná jen myslíme atd. Prostý laik dojde k tomu, že jasně: je to stejný. Většina dumavějších lidí ale nesáhne ani po jednom extrému a tápe mezi nimi. Právě do této společnosti přichází básník, ale i běžná mluva, používající metafory. Mé tvrzení by se dalo napsat taky takto: Jestli vůbec něco, tak jsou to právě a jen metafory, co nás nějak přibližuje jistotě, že vnímáme podobně. Trochu nás přibližuje i pouhý výčet: Jsi si jistý, žes na náměstí potkal právě Karla? No nevím, měl bundu... To nám asi moc neujistí. A nebo: měl modře kostkovanou bundu levis z manžestru, hranaté brýle se zlatými obroučkami, boty s obrázky mikimause na špičkách atd... Už si můžeme být jistější. Takovýto výčet se ale nemůže rovnat metafoře. Výčet jde pouze po vnějších rysech, které právě můžeme vnímat různě. Jeden vidí mickeymouse širokoúhle, růžově a říká tomu bílá, druhý zeleně a taky tomu říká bílá, protože se o té barvě, co ji má na sobě mickey obecně tvrdí, že se jmenuje bílá. Metafora ale dokáže (za předpokladu, že nějaká spojitost skutečně existuje) jít blíže k podstatě věci. Estetická složka testuje v jiném oboru ten samý jev. Jedná se stále pouze o pravděpodobnostní počet, který říká: když vidí mikimouse taky bílého a zároveň mu taky přijde, že má barvu, která "jakoby vsávala do sebe všechnu špínu", tak je pravděpodobnější, že skutečně oba vidí bílou nějak podobně. Na všechny metafory neexistuje konvence, většina metafor tyto konvence jen částečně tematizuje a ve zbytku se spoléhá na samotný vjem, dojem ze skutečnosti. Proto také platí tvrzení o tom, že čím odvážnější a (pro toho kdo ji vymýšlí) přesnější je metafora, popisující skutečnost, tím větší jistotu o podobnosti našeho vnímání nám dává. A to platí i kdyby šlo (z filosofického hlediska) jen o vnímání domnělé, protože právě tato iluze by byla pro člověka defakto skutečnější než skutečnost. Samozřejmě je to zcela nefilosofické stanovisko, ale v poezii i v běžném životě má své místo, podobně jako víra. Na závěr jen malý komentář k tvému příkladu: "Když řeknu, že jamajská káva chutná, jako voní bohem obdařená žena slovanského typu po nájezdu turecké armády, a shodneme se, co to znamená?" Vskutku expresivní obraz, představil jsem si ostrou chuť potu smíšeného s krví, ale pochybuji, že bych se s tebou shodl ohledně podobnosti této chuti a chuti nějaké kávy. I když kdo ví, musel bych ji prve ochutnat. Jinak řečeno, pokud by šlo skutečně o shodu obou ochutnávačů kávy, pak by je tento obraz nepochybně přiblížil dojmu, že vnímají podstatu chuťi podobně. Čtenáře tohoto přirovnání to ovšem neujistí o ničem, pokud takovou kávu nepil.

Kdybych se byl býval neopomenul přehlásit, napsal bych to samý, co Ježkovy voči...:))))

No, drahý Jinovato, tady dostala logika pěkně na prdel. Sotva můžu napsat něco jiného než Jiřík, pod jehož první odstavec bych se podepsal...:) Na druhou stranu, jestli jsi to opravdu psal ve 4 ráno na houbách, není se co divit:)

...a ten silenej nazev...to je jako rano ve 4 na houbach.........!:)

"mrstit" kolacky...!!!..,.no potes!!:)...a HORNI PATRO...!:).. jak vis, ze bydlim ve zvysenem to prizemi, nezvedence???:?D

Nesouhlasím. Jsou-li všechny vjemy subjektivní a nejsme-li si jisti, zda druhý vnímá alespoň přibližně totéž (což je má dlouhodobá noční můra, krásně jsi ji vystihl), co nám je platná metafora? Když řeknu, že jamajská káva chutná, jako voní bohem obdařená žena slovanského typu po nájezdu turecké armády, a shodneme se, co to znamená? I když onu ženu vyhledáme a přičichneme, co nám to říká? Možná, ale opravdu jen možná, to, že mezi dvěmi pozorováními objektivního světa máme vazbu podobného typu. Ale co když naše vnímání metafor (posuňme se od oblasti smyslů k intelektu) je podstatně tozdílné? Nakonec nám nezbude než přijmout, že si nemůžeme být ničím jisti, můžeme jen na základě pozorování přijmout fakt, že většina lidí je schopna se chovat v souladu s hypotézou, že vnímání světa každého z nás sleduje podobné vzorce.