Řětězy

se nesla krajinou,

co šel jsem kolem vodopádů krve,

nesměle na poprvé

a s tváří nevinnou.

Okolo srdce kovový řetěz citů

mně sílu dodával,

a zakázal mi v krvi smočit ruce,

mírně i prudce,

zpěv jara zdolával.

A stovky vodopádů mizely v dáli,

když ze všech sil

mě řetěz stáhl k vlastní fontáně,

bez pochyb, bez daně,

mě v krvi myl.

Však jaro odešlo i s kantilénou

a řetěz začal rezivět,

Srdce se stáhlo, kov rozdrtil se v prach:

"Lásko, jsi vrah!

Jdi k vodopádům trouchnivět!"

Je tomu den co jarní kantiléna

se nesla krajinou,

co šel jsem kolem vodopádů krve,

zděšený víc než prve

a s tváří zjizvenou.

Okolo srdce nový řetěz citů

mně sílu odsával

a nevěděl jak v naší krvi smočit ruce,

mírně i prudce,

s jarem prohrával.

A stovky vodopádů vábily svoji krví,

když ze všech sil

mě řetěz táhl k vlastní fontáně,

slabě a bezradně

mě v krvi myl.

Zas jaro odešlo i s kantilénou,

však já jsem pochopil,

že přišlo k nám, aby svou žhavou písní,

jenž z krve žízní,

ukázalo sílu řetězů.