J´adore Paris

tuhle povídku jsem napsala bezprostředně po návratu z dovolené v Paříži, tak se nedivte ;o) Myslím, že nikdo, kdo v Paříži nebyl, nepochopí bezezbytku to, co mě k tomu vedlo, protože na sobě nepocítil kouzlo Paříže(taky to bylo před 2 rokama, ale až ted jsem to dala do complu) ... Je vraiment adore Paris!

 

J´adore Paris

Na dovolené v Paříži (poznávací zájezd) nebylo ze začátku celkem nic zajímavýho. Teď samozřejmě nemám na mysli památky. Radek mi přál, abych si našla kluka. No, div jsem si oči nevykoukala, ale nic. Teda... skoro. Byl tam jeden vcelku nenápadnej. Naštěstí jeho taťka seděl vedle dědečka na sedadle. No a hádejte, jaký měl vlasy? (jako ten kluk, ne jeho taťka) Blond. Jak jinak.

Ráno

„Dědy, vzal jsi mi tu nabíjčku na baterky?“ ptám se po příchodu na pokoj.

„No, já mám jen na ty svoje, a ty jsou asi menší.“ odpoví mi.

„Aha.“ Tak to nebudu moct fotit, sakra. Bleskne mi hlavou. Ale aspoň se budu moct jít zeptat toho blonďáka, jestli nějakou nemají.

„Tak já se půjdu zeptat toho blonďáka, jo?“ řeknu nahlas. Ale to nebude tak jednoduchý.

Po snídani jedem s nima výtahem. Jak vejdem do pokoje, dojde mi, že jsem propásla good příležitost. Chjooo.

Odpoledne

Po návštěvě moderní, hlavně administrativní části La Défense jsme asi 20 minut čekali na autobus. Jakoby náhodou jsem si sedla na balustrádu vedle něj.

„Taky takovej nadšenej výraz?“ zkouším začít hovor.

„Hmm.“ zabručí a pousměje se. Asi nebude moc mluvnej.

„Jo, prosím tě, nemáš náhodou nabíječku na baterky?“ ještě jeden pokus.

„No podle toho na jaký.“ Super. Souvislá věta.

„Takový ty normal tužkový.“ odpoví a mlčí.

„Jo, mimochodem, já jsem Lucka.“ započnu seznamovací akt a podám mu ruku.

„Vašek.“ opáčí, ruku mi stiskne a usměje se.

Když jsem ho viděla poprvé, nevěděla jsem , jestli se mi líbí nebo ne. JE hezkej. Hlavně když se usměje.

„Frrr.“ proletí kolem nás motorka.

„360tka.“ řekne, asi pro sebe.

„Jak jsi to poznal?“ ptám se „Já viděla tak akorát rozmazanou skvrnu.“

„No to máš podle výfuků a spousty jinej věcí.“ wow, vypadá to slibně „Ale to by tě určitě nezajímalo.“ dodá.

„Proč myslíš?“ řeknu a pobídnu ho „Povídej!“

Vyvalí na mě oči a začne. No a takhle si povídáme až do příjezdu autobusu. Moc záživný to teda nebylo, ale asopoň mluvil.

Večer

„Já jdu teda s těma pohledama, jo?“ houknu na babičku a mířím k výtahu.

„Jé, čau!“ ozve se za mými zády a já se překvapeně otočím.

„Ahoj... Kam jdeš?“ položím Vaškovi záludnou otázku.

„Pro chleba.“ zašklebí se.

„Bagety, chlapče, bagety.“ pokárám ho předstíraně vážným tónem a vzápětí oby vybuchneme smíchy.

„A ty?“

„S pohledama.“ řeknu a máchnu svou náloží.

„Ajo. Myslím, že schránka a pekařství jsou kousek od sebe, tak můžeme jít spolu!“ navrhne a já samozřejmě souhlasím.

Jen se stavíme u poštovní schránky a pak už si to mašírujeme k pekařství.

Tam mě Vašek překvapí suprovou fráninou.

„Teda, kde ses tak naučil?“ ptám se zvědavě.

„Aha. Já zase do Brna. A kde vlastně bydlíš?“

„V jedné takové vesnici celkem daleko od Olomouce. Jsem u školy na internátě.“

„Takže jezdíš na víkendy domů?“

„Většinou.“

„Já vždycky chtěla být na internátě, myslela jsem si, že tam musí být hrozná sranda.“

„No, tak to teda vážně není...“ pokračoval by, ale už jsme u dveří do našeho pokoje.

„Tak zítra.“ žbleptne a sklopí oči.

„Jojo, tak čau.“ odpovím a vejdu do pokoje.

Ráno

„Měli jsme štěstí, že bylo zamčeno, protože jinak by šla kdovíkam.“Babička s dědou se baví o mé nejnovější noční můře.

Vašek to asi slyšel, protože se mě ptá: „Ty míváš noční můry?“

„No, někdy.“ odpovím zaraženě.

„Co máš z toho, já jsem zase náměsíčnej.“ vyvede mě z rozpaků. „Jednou jsem málem vypadl z okna.“

Potom, co se nám podaří přesvědčit babičku s dědou, jakožto i jeho rodiče, že nebude vůbec vadit, když si na chvíli vyměníme místa v autobuse, prokecáme celou cestu k Notre-Dame.

„Myslíš, že se tady dělají svatby?“ptám se, když už procházíme chrámovou lodí.

„Nevím, ale můžeme se zeptat.“ uchechtne se a už pádí k nejbližšímu hlídači.

Asi po 15 minutách vyjdeme se slzami smíchu ven, až se po nás ostatní návštěvníci pohoršeně dívají.

Dovedete si asi představit, jak se asi tvářil domělý hlídač, ze kterého se nakonec vyklubal kněz, když k těmu přišly dvě 15 letý děcka a francouzštinou s divným přízvukem se ho ptaly, jestli se v Notre-Dame dělají svatby?

Odpoledne v Louvru

„Babi, půjdete se se mnou jetě někdo podívat do egyptský části?“ ptám se našich.

„No, mě už hrozně bolí nohy a dědečka myslím taky, ale kdybychom museli...“ zklame mě babička.

„A pustili by ste ji se mnou?“ vloží se do toho Vašek.

„No, já nevím...“ váhá děda.

„Budem za 45 minut zpátky a vy si zatím můžete dát kafe.“ přesvědčuju ho.

„Nebojte, já ji pohlídám.“ přidá se Vašek a obejme mě kolem ramen.WOW!

„Král a královna, 17. dynastie.“ čtu nahlas popisek u egyptské sochy.

„Ta královna se ti podobá.“ zhodnotí Vašek.

„Mě se taky nelíbí.“ přitakám.

„No to teda ne!“ opře se o vitrínu těsně vedle mě. „Je krásná.“ dodá a otočí se na mě.

„Myslíš?“ tázavě se mu podívám do očí.

„Na sto procent.“ odpoví.

„Tyjo, za 5 minut tam máme být.“ vyhrknu najednou, jak se můj pohled konečně vyprostí ze zajetí vaškových pomněnkově modrých očí a sklouzne na nástěnné hodiny na stěně za ním.

„Fakt? Tak to je škoda.“ zatváří se smutně, ale hned pookřeje. „Tak to máme co dělat, pojď.“ dodá a chytne mě za ruku, kterou, po celou dobu, kdy hledáme cestu do hlavní haly nepustí.Ne, že by mi to vadilo.

„A sraz máme u Trocadera v 19:30.“ ukončí svůj projev průvodkyně. Máme štěstí že jsme skupina, takže jsme nečekali tak dlouho. Dědeček s babičkou, jelikož už tam byli a babička se bojí výšek zůstali dole a mě svěřili do péče vaškovy rodiny, tedy spíše Vaška, protože s nima máme sraz v 6 na 2. podlaží. Eiffelovka je vysoká 324m, takže výjezd výtahem do 3. podlaží opravdu bere dech. Naštěstí jsem se mohla opřít o Vaška, takže nahoře už je mi suprově. Podle popisek vyhledám jednu ze stran, ze kterejch je vidět na Seinu, Vítěznej oblouk a tak. Opřu se o zábradlí a nevěřícně koukám na mravenečky pode mnou. V té tlačenici se na mě nalepí nějakej chlap. Po chvíli mi dojde, že to asi nebude kvůli množství lidí dychtících prohlédnout si Paříž s ptačí perspektivy, protože mi jeho ruka začne nepříjemně rejdit po těle. Ztuhnu a rozhlížím se po Vaškovi. Sice ho nenajdu, ale to už cítím, jak ode mě otravu odtahuje nějaká neznámá síla. A v zápětí vidím, jak nějaký Japonec prchá před rozzuřeným Vaškem.

“Díky.” zářivě se usměju na svého zachránce.

“Není vůbec zač. To by si mohl ještě někdo zkusit.” řekne výhružným tónem.

“Ještě žes přišel, protože já fakt nevím, co bych jinak dělala.”

“Neboj, nikomu tě nedám!” mrkne na mě a když se otočíme k výhledu, bejme mě. Nechám si to líbit.

Při čekání na výtah, kterej nás odveze do 2 patra čekáme asi půl hodiny v tlačenici, namáčklí na sebe jako sardinky. Neujde mi, že mi dal ruku kolem pasu. Výtah sebou při rozjezdu škubne a já letím dopředu. Dopředu znamená na Vaška, který mě samozřejmě chytne.

“Ještě se bojíš?” zeptá se.

“Už ne.” usměju se na něj. Po celou dobu mě nepustí.

Při odjezdu

“Tak, a ted se zastavíme u rozsvícené Eiffelovky. Doufám, že vydržíte alespoň do 11, protože možná bude překvapení!” S těmito slovy nás průvodkyně vyhání z autobusu. A my vyjdeme na Trocadero, kde se opřeme o balustrádu.

“Ach jo.” vzdychnu při pohledu na páry, které se kolem drží za ruce a zamilovaně se dívají do očí.

“Copak?” zeptá se Vašek a otočí se na mě.

“Nic, akorát je to hrozně deptimující.” řeknu váhavě.

“Co třeba?” tázavě se na mě podívá.

“No jak se tady všichni vodí za ruku, líbaj a tak...” v tuhle chvíli máme obličeje asi na délku dlaně od sebe.

“A ty máš kuka?”

“Ne,” podívám se mu do očí “Zatím ne.”

“Takže by ti nevadilo...” začne a políbí mě. Nejdřív jemně, a když začne přidávat, z blízkého kostela se k nám donese zvuk zvonů. 11. Jedním okem zaregistruji, že se Eiffelovka třpytí. Přestane, usměje se a pak se společne ruku v ruce díváme na světélkující symbol Paříže.

FIN

---