Nic.. a nech mě bejt...

Nic ! A nech mě bejt...

Pětice dívek sedí v kavárně. Mihotavé světlo svíček je hladí po tvářích a v pozadí hraje tlumená hudba. Baví se, vtipkují, žertují. Přátelskou atmosféru podbarvuje aroma kávy.

Jedna z těch pěti má před sebou sklenku vína. Červeného. Rudého jako krev vytékající z ran na jejím srdci. Duše jí pláče a každá dopadající slza zraňuje tisíckrát více než kterákoliv předchozí. Smutkem zatíženou hlavu podepře dlaněmi. Rozpitý pohled upírá do prázdné večerní ulice. Veškeré dění okolo vnímá jen okrajově – tak, aby věděla, že je pořád ještě tady. Povzdechne si a upije ze klenky. Doušek vína pomalu převaluje v ústech po jazyce jí klouže trpká chuť hroznů. Trpká jako situace, ve které se ona sama teď nachází.

Rozpršelo se. Déšť se snaží proniknout i přes okno a dál, až do jejích očí. Rychle je zavře, snad se snaží skrýt za oční víčka sebe samu.
„ S tebou teda dneska není moc veselo.“, strčí do ní kamarádka.
„ Ne, to není.“, odpoví tiše a aby nemusela dál odpovídat, odejde na toaletu.

Cestou na privát zůstává pozadu. Osamoceně uzavírá skupinku a skrývá se do tmy. Doufá, že třpyt hvězd na nebi je výraznější než slzy na její tváři. Zvon na věži odbíjí cešlou. Zní to skoro jako by mu pukalo srdce. Stejně jako jí.

O několik chvil později už stojí o okna v pokoji. zabalená jen do ručníku svírá v rukou houbu na mytí tak křečovitě, jako neznámý pocit její duši. Třese se chladem. Nebo zlobou. Snsží s naslouchat hlasu tiše ševelícího vánku, který šeptá konejšivá slova.

„ Není ti něco?“, ozve se jí za zády spolubydlící.
„ Ne.“ (Ty sis všimla?)
„ Co se s tebou děje?“
„ Není mi dobře.“ (Nemůžu s tebou být ve stejné místnosti.)
„ Chceš si promluvit?“
„ Chci se jít vykoupat.“ (Chci, abys už konečně odešla a dala mi pokoj.)
„ Proč?“
„ Asi proto, že jdu spát.“ (Protože se na tebe neůžu už ani podívat, natož s tebou mluvit.)
„ Tak co je?“
„ Nic. A nech mě už bejt..!“ (Ty se ještě ptáš?! Nech ho bejt... prosím..)

Stojí ve sprše a nechává si stékat mýdlo do očí. Černou maskaru má po obličeji roteklou jako vztek a zoufalství po duši.

Zahřmí a nad městem se rozpoutá bouře. Je skoro stejně hrozivá jako ta, která právě zuří v jejím nitru. Jako ta, které se prý říká žárlivost...