22

A tak si říkám, že tohleto všechno jsem mohl napsat už dvanáctkrát dříve. Třeba v prosinci, kdy se mi do mého mobilního přání vloudily Vánoce. Od té doby přání nemám a přání se bojím. Přál bych si jen přesvědčit svých pár vnitřních vět, aby se ke mně zase vrátily. Vzpomínám, co se stane za dva dny, kdy budu o další sbírku lásek bohatší, za týden, kdy budu bohatší o deset modrých papírků znamenajících deset nocí deseti lásek nebo ani jednu noc jediné; stačí si jen vybrat. Vzpomínám, o co budu bohatší za měsíc a o co chudší za rok. A o co bude svět bohatší po mé smrti.

Hledám chyby v jedinečnosti celé úplné pravdy a ve vícerosti a jáství pravdy neúplné a navýsost každého. Hledám rozdíl mezi subjektivitou s nádechem života a objektivitou s nádechem kovu a skla. Jsem víl, který hledá vílu. Tu, která mu dá odpověď na hledání pravdy. Protože: "Zdá se někdy, že pravda zmizela, ona je ale uprostřed tvého čela a srdce. A je to jenom bod. Jediný pevný bod. Nepodléhá prostoru ani času." Tak mi zazněla víla tančící v palese uprostřed palouky i palouku, kolem jediného stromu, který dává život.