Bez názvu

Na posteli v podkroví leží dívka. Od hlavy k patě je nahá, ale přikrývka z bílého saténu ji celou zahaluje. Miluje se s tím, kterého ještě minulé léto nemohla vystát. Teď ji právě on šeptá do ouška něžná slůvka a ona hraje svými slovy na stejnou notu: “Miluji tě! Chci tě!”

Několik bloků jižněji leží nízký domek se žlutou opadanou omítkou. Uvnitř je také malinké podkroví. V něm si zakrslý človíček s kadeřemi ve vlasech váže s tlustého provazu pevnou okrouhlou smyčku. Uprostřed místnosti je na stropě zrezlý háček. Pod ním stará židle. Pěkně vyřezávaná a pečlivě nabarvená. Téměř starožitný kousek. Mladý studentík už má smyčku na krku a pomalu stoupá si na sedačku. Slzy mu stékají po tvářích, hlavu má svěšenou a civí se do země. Prosí maminku o odpuštění, když patou kopne do židle. Ta se s rachotem skácí a on si láme vaz. Přesně ve chvíli, kdy ona prožívá svůj další orgasmus.

Pár týdnů později, to již listí ze stromů spadalo a v paletu barev se změnilo, se šťastný páreček prochází hřbitovem, když tu si dívčina jména na hrobě všimne a jen tak do větru sykne: “Toho jsem znala. Ten mi před rokem lásku vyznával.”