Tlukot křídel

Ležíme v posteli se zmačkaným povlečením těsně vedle sebe. Objímá mě kolem ramen. Potáhne z cigarety, naposledy a silně, s potěšením, dalo by se říci: vášnivě, až to zasyčí, a vydechne matný oblak šedavého kouře, opět nahlas. Pak se trochu nadzvihne a típne špačka do talířku, kde popelem posype zbytky nedojezeného jablka. Když se položí zpět do postele, jeho vlasy mě šimrají na tváři, začínám je bezmyšlenkovitě hladit a omotávat si je kolem prstů. Nikdo nic neříká, jsme ospalí. Zapadající slunce tónuje celý pokoj do ruda: rudé jsou záclony, vypelichané koberce, stěny, strop, on i já. Ve vzduchu se vznáší pachy; cigarety; pot a jiné tělní tekutiny; nahnilé ovoce; opojná vůně černých čajů; chladný večer. Okna jsou otevřená, když se silně nadechnu, cítím chladivý vzduch v nose. Dýchám proto čím dál více zhluboka. Je to příjemný pocit. Dívám se ven z okna a v dálce vidím les. Je to asi hodina jízdy autobusem, který odjíždí za dvacet tři minuty. Ačkoliv mám hlavu položenou na jeho prsou, vím, že se na mě dívá, ale nevím, o čem přemýšlí. To nevím nikdy. Tváří se pořád stejně: kamenný výraz, vážné linky kolem úst, upřený, hluboký pohled. Nic neříkající maska, za kterou skrývá celou svou osobnost. Jen jednou ji neměl, napoprvé.

Bylo to ještě v zimě, před dvěma léty. Pustili mě z nemocnice po zápalu plic. Dýchání mě bolelo a procházky vyčerpávaly, leč byly povinné. Ta zima pro mě znamenala konec světa. Po návratu domů jsem nemohl nalézt své knihy a můj svět se tak od základů zhroutil. Všechny ty bláhové teorie o tom, že knihy skrývají bohatý vnitřní svět plný nespoutané imaginace, že díky nim můžeme rozmlouvat s myšlenkami dávno mrtvých filosofů, že nám skýtají poshovění a útěchu a vždy se na ně můžeme spolehnout, se ukázaly být naprosto mylnými. Knihy jsou jen věci, předměty pošpiněné haldou slov, neobsahují city ani myšlenky, nejsou nositeli idejí, ke svému čtenáři nejsou poutány žádným duchovním poutem, které by mu dodávalo sílu a touhu jít dál, k další knize. Nevzniká žádný mystický, neporušitelný svazek učence a jeho knihovny, jak jsem se domníval. Knihy sice nejsou schopny zrady jako lidé, ale jen proto, že to jsou pouhopouhé věci a jako každou jinou věc vám je stejně mohou vzít.

Z takovýchto neradostných jsem se nakonec dostal až ke knihovně. Známá, podvědomá cesta. Když si člověk nedá pozor, vlastní tělo jej pokaždé a rádo zradí. Bylo už po půjčovní době, ale i tak mě ovládlo pokušení přijít blíž a zkusit trhnout s dveřmi. Nic. Hlava mi klesla na skleněnou výplň vrat. V šatně se objevily něčí nohy. Bosé. Kráčely stále blíž. Zrak mi zabloudil výš: dveře mě dělily od muže přibližně mého věku. Měl dlouhé plavé vlasy, oblečený byl ve vytahaném tričku a potrhaných džínách. A přes to měl přehozený bílý plášť. Díval se na mě tím svým hlubokým, temným pohledem a trochu nervózně se usmíval. Na rozdíl od zbytku šatny se neodrážel v protilehlých oknech. Musel to být anděl. Už se mi jednou zjevilili. Bylo to v čítárně, když tam sedělo asi pět nebo šest profesorsky vyhlížejících pánů se svými ponurými grimasami a tlustými skripty. Kolem nich se vznášeli andělé a líbali je na čela. Značilo to uklidnění a smír; ticho v čítárně léčilo. Nevím, jestli tenkrát mezi nimi byl i on, ale určitě byl jedním z nich. Čelo mi kleslo na dveře. Viděl jsem, jak si stoupl na špičky a trochu se naklonil. Poté pomalým krokem odkráčel zpět do knihovny. Všude kolem se ozýval tlukot křídel. Na skle zůstal otisk jeho rtů.

Obejme mě oběma rukama a něco mi šeptá, když zjistí, že se třesu. Myslí si, že zimou. Oběma je ale líno zvednout se a zavřít okna. A navíc nechceme zabránit větru, aby dál vanul pokojem. Přináší vůně: les před deštěm; houby; spadané listí; mokrá srst zvířat; divoké ovoce; stromy, od nichž vzlíná pára. V krmítku pro ptáky se objevují vrány. S posměchem se na nás dívají. Když je omrzíme, roztáhnou svá křídla a odletí dál do města. Dlouho se za nimi dívám. Někdy se zvířaty hovořím. Jako tupé bestie se podřizují tupému a bestiálnímu zákonu, a necítí proto žádnou hořkost. Jejich svět trvá. Naše tváře, tváře lidí, se pomalu noří do zmatku a chaosu přírody. Příroda každým okamžikem vítězí nad člověkem a v člověku, bez vypočítavosti, neplánovaně. Když jej pohladím po břiše, pevném a příjemně horkém, celé mé tělo na ten dotek zareaguje. Vnímají jej konečky prstů, ale i všechno uvnitř, pod kůží. Existuje vůbec svět lidí jinde než ve vůli myšlenky? A není myšlenka jen živým odrazem těla?

Je to naprostý chaos. On je naprostý chaos. Zmatek, v němž se onen úzkostlivý a zuřivý stavitel, který ztratil naléhavou potřebu cíle, s rozkoší ztrácí. Je posedlostí smysly. Je absolutní přítomnost, nahlodávající křehkou budoucnost a pozbývající minulost. Jeho tělo, to je rajská zahrada a já miluji jeho ducha, ale nenávidím svou tělesnost, kterou on vyvolává, ten sebemenší záchvěv pohybu, který je nekonečným tancem půvabu a smrti myšlenky. Zároveň si však uvědomuji, že tato pudová tělesnost, které se tolik obávám, je jen hedvábným a neskutečným zhmotněním jeho ducha, citu. Je to dvojsečná zbraň. Vnější svůdnost našeho soužití, jemuž se nic na světě nevyrovná, je harmonickým odrazem tisíckrát silnější nenávisti, pramenící ze samojediné přítomnosti a absence vyšších cílů a hodnot, což považuji za zvrhlé. A zatímco se opájím zdrojem své radosti i nerozhodnosti, zatímco pronikám do teplé hebkosti jeho těla, cítím, že on stejným způsobem proniká do mé duše. Takže má nenávist vlastně není nic jiného, než vyděšená láska. A já z pohodlnosti předstírám, že se tomuto chaosu láskyplně odevzdávám, zatímco chaos mi dává válečnou lekci, což je způsob probouzení mých pudů, kde se ocitám nahý a neozbrojen. On je má řeka, jejíž proud mne unáší až na volné moře, do nikam. Miluji jej jako muže, jako součást sebe. Kdo by tyhle okovy těla, pudu a přírody mohl rozbít?

Je v tom cit a vášeň, ale tato sobě významem tolik podobná slova v konečném důsledku vytvářejí jakousi skoronicotu, do níž se propadám. Potřebuji kolem sebe čas, jistoty a plán. Vždy tu byl nějaký plán, podle nějž se dalo postupovat, žít. Řád; systém; jistoty; budoucnost. Problém je v tom, že tehdy mi nebyla známa druhá strana metafory. Člověk může žít o samotě, nezná-li teplo lidského plamene. Občas si říkám, že je to jenom oplzlý sex a chemická reakce. Ale ani proti těmto banalitám duch nemá opory. Knihy jsou pryč, nejen fyzicky. Jsou pryč, zmizely se vším, co přinášely a vůle je bez nich slabá. Co vzejde z této směsice boha a ďábla, myšlenky a citu? Čisté účely a nemorální prostředky?

Když usíná, přimkne se ke mně ještě těsněji, ačkoliv to není třeba. Spojuje nás naše nahota, pohledy, spojené ruce, naše vlasy, tichá slova, letmé pohledy, matné myšlenky. Krvavý západ slunce nakonec ukolébá i mě. Zdá se mi o lese a jeho barvách, jeho stezkách, volnosti, paměti stromů a budoucích plodech planých bylin. Zdá se mi o veliké pouti, jíž je třeba vykonat. Ze začátku se mě zmocňuje slabost, ale čím více toho ujdu, tím se cítím svěžejší. Za mnou leží mnoho křižovatek, mnoho zapomenutých možností, ale přede mnou se jich otevírá mnohem více a to je přinejmenším důvod k radosti. V tom snu vypadám staře. Je mi alespoň sto let. Léta stromů si v ničem nezadají s mými. Je v tom samota a temnota srdce, ale taky rozjímání, osvícení. Občas se stezka vine kolem propasti. Z druhé strany pocházím, to je mi jasné. Zpátky však nemohu, všechny mosty jsou spálené. U jednoho spáleniště se posadím až na okraj propasti a nohama vesele komíhám ve vzduchu. Z chlebníku vytáhnu svačinu a pustím se do ní. Avšak poté na protější straně spatřím jeho. Stojí tam ve vytahaném tričku, roztržených džínách, v bílém plášti. Nervózně se usmívá. Dlouho se na sebe díváme, z očí do očí a je v tom laskavost, drahá vzpomínka, ale taky nostalgické vědomí konce. Cynicky se usměju svému sentimentu. Chystám se zvednout a odejít hloub do lesa, ale on se sebere a zmizí dřív v mlze protější strany. Jen v náznaku zamávám a vrátím se do lesa, na stezku, která obtáčí svět, začíná před námi a končí v nás.

Probudím se za svítání, pozvolna. V temnotě za očima mi stále doznívají zvuky snu. Slabost; vyschlost; strnulost. Pak mi dojde, že vedle mě není on. Posadím se a rozhlížím se, jestli jej neuvidím někde v ložnici nebo v kuchyňském koutě. Vstanu a prohlídnu i obývák, sprchu. Není tady. Vrátím se k posteli. Na jeho polovině leží nezvykle bělostné peříčko. Okno je stále otevřené. Les se pomalu probouzí. Město stále ještě spí. Nemohu uvěřit tomu, že je pryč, a přece je to naprosto patřičné. Musel to vědět, musel to cítit, musel to slyšet. Vždy přesně věděl, na co myslím.

Má stará touha po absolutnu konečně nalezla nesporný cíl: absolutní samotu. Železný ideál. Co obstojí před krutou skutečností: nedokončené vítězství myšlenky, nebo konečná prohra srdce? Co mohlo být, co bylo, a co je? Značí tento výsledek štěstí, anebo směřuje k vyššímu určení člověka, jež přesahuje pojmy jako vlastní blaho a utrpení? Lehnu si zpět do postele. Na stropě trochu svítí fosforové ozdoby ve tvaru hvězd a měsíce. Na čele pocítím letmý záchvěv políbení.

Slyším tlukot jeho křídel.