Svědomí?

Rex vstoupil do arény. Pod botami mu skřehotal rudý písek. Dnes už se v aréně bojovalo. Venátoři před ním zklamali. Césarovi lvi je rozsápali a dav tak nebyl spokojen, neviděl krev nepřítele, kterým se stávali zločinci, otroci, cizinci nebo různorodá orientální zvěř.

Lidé nacpaní na kruhových tribunách římského kolosea skandovali jeho jméno. Popravdě, kvůli jistým machinacím na sázkách musel vystupovat pod falešným jménem, ale to mu nijak nebránilo užívat si svůj oprávněný věhlas.

"Marsus! Marsus! Marsus!" vyvolávali jeho jméno lidé téměř v extatickém stavu. Dnes byl na programu jeho souboj s Maximem. Maximus byl také auctorat - profesionální a hlavně svobodný gladiátor. Měl stejně jako Rex vybojováno přes dvě stě zápasů, z nichž byl poražen jen osmkrát. Takže byl buď neskutečně dobrý, nebo měl podplacené soupeře. Každopádně Rex neochvějně věřil v jeho devátou porážku.

Z druhého tunelu vyšel jeho protivník. Vysoký svalovec pravděpodobně odněkud z pohraničí s Hispánií. V jedné svalnaté ruce si pohrával s kopím, u pasu mu visel krátký meč. Rex vsadil též na krátký meč spolu s velkým štítem. Naštěstí, jeho soupeř neoplýval velikým intelektem. Neustále bojoval s tou samou kombinací, takže se na něj dalo připravit. Oba již došli k okraji bojiště, uklonili se Božskému a připravili se k zápasu.

Božský dal svou otylou rukou znamení k začátku boje. Lidé již netrpělivě očekávali zábavu, krev, souboj, který je donutí kvičet nadšením, slintat, kvákat blahem. Přesně takový jim Rex hodlal poskytnout. Úkosem pohlédl na Maxima. Ten měl na sobě pro dnešní souboj nasazenu měděnou masku mocného boha války Marta, zatímco on sám zůstal u masky Jota. Oba bojovníci měli pouze jednoduché oblečení, jelikož do kolosea dopadalo ostré letní slunce a v silnějších zbrojích by slunce působilo nemalé obtíže.

Maximus se začal pomalu přibližovat s kopím, přičemž co chvíli naznačil hod. Oba se pohybovali v stálé menších kruzích. Rex poznal, že jeho protivník za chvíli vrhne své kopí. Pokud by ho nehodil, riskoval by, že se k němu dostane a pak by Maximus přišel o svou výhodu.

Hispánec udělal rychlý pohyb a vypustil svou zbraň. Házet tedy uměl. Ovšem Rex se nestal auctoratem, aby byl poražen pokaždé, když se objeví někdo rychlejší, než je on. Nepochyboval, že kdyby neuskočil stranou a nenastavil štít, skončil by na zemi a s kopím v hrudi. Ze síly útoku na chvíli ztratil rovnováhu. Uslyšel spěšné kroky. Jeho soupeř pravděpodobně ucítil šanci ho porazit. Zahodil štít a mečem se připravil na kontaktní souboj. V něm byl přeborník. Věřil, že Hispánec nemá žádnou šanci, přestože je větší, nepochybně silnější i obratnější. Vyhnul se prudkému útoku a pomalu ustupoval k okraji bojiště.

Dav se křikem dožadoval krve. Rex si byl jist, že kdyby dnes zemřel, dav by to uspokojilo. Ale to mu nehodlal splnit. Přešel do útoku a nutil Maxima bránit si slabiny. Ten se chvatně bránil, ale jeden útok jeho obranou prošel. Rex ho zasáhl na boku. Nebyla to vůbec těžká rána. Ale hodně krvácela. Když to lidé spatřili, začali ječet, chtěli mnohem více. Svým způsobem to v Rexovi budilo odpor, ale peníze jsou peníze a legálně neexistovalo moc možností, jak si vydělit tolik jako v aréně. Ještě chvíli pokračovalo jejich neškodné šermování. Hispánec začínal být pomalu rozzuřený. Přesně to Říman chtěl. Se štěstím odrazil ránu, která, kdyby byla lépe cílená, mohla mu vykloubit rameno. Prosmýkl se okolo něj a prudkým švihem ťal do stehna. Ne příliš hluboko, aby nezasáhl tepnu, ale dostatečně na to, aby rána měla rozhodující slovo v této šarvátce.

Hispánci pomalu začalo docházet, že takto Rexe neporazí. Přibližoval se malými kroky, zatímco ze stehna se mu valila životodárná tekutina. Naznačil výpad doleva a vedl ho doprava. Tentokrát měl štěstí. Rex nebyl dostatečně pohotový, útok ho zasáhl do předloktí. Čepel po sobě zanechala otevřenou ránu. To byl pro něj impulz, aby dokončil souboj. Dav nedav, v tomhle dusnu nehodlal pokračovat. Ale musel. Maximus se teď oháněl hlava nehlava. Cítil příležitost a nechtěl si ji nechat utéct.

Teď už Rex čekal jen na vhodný okamžik, aby zasadil ránu, která rozhodne souboj. Nečekal dlouho. Okolní faktory se na Hispánci podepsaly a on při jednom z prudkých útoků zakolísal. Rex namísto toho, aby zaútočil na jeho nechráněnou hruď, zacílil plochou stranou čepele na jeho prsty. Zasáhl.

Příšerné praskání a řev. Svalovec se sesunul k zemi. Sám zahodil meč. U krku se mu objevila špička  zbraně. Všichni, včetně jeho, zaměřili své pohledy na Božského. Ten už-už chtěl nastavit palec dolů, avšak jeden z jeho poradců mu cosi pošeptal do ucha. Patrně něco ve smyslu, že se Maximus může ještě hodit. Palcem vztyčeným nahoru tedy dal jasně najevo, že daroval poraženému život. Rex si krátce vychutnal vítězství. Pak zamířil pro odměnu a k felčarovi.

***

Slunce uběhlo skoro přes půl oblohy, když Rex vystoupil z budovy kolosea. Rána na ruce vypadala příšerně, ale nebyla nijak závažná. Sto dvanáct. Přesně tolik denárů vyhrál. V hlavě přemítal, co kde musí zaplatit. Ženě a dětem čtyřicet, Augustovi pětadvacet za karty, dalších dvacet tomu ničemnému majiteli domu. Vskutku mu moc nezbude. Ale dnes cítil, že by mohl mít štěstí. Za hodinu se jede závod a on měl skvělý tip na vítěze.

Z úzkých uliček se vynořil jemu povědomý muž. Byl vyšší, štíhlejší a tmavší pleti – typický Thrák. Říman si vzpomněl, že to není tak dlouho, co by ho na ulici lynčovali, ovšem Božský vydal nařízení, že Thrákové jsou spojenci Říma, a mohou tedy do něj svobodně vstoupit. Samozřejmě to platilo jen pro ty majetné, jelikož vstupné bylo nasazeno na dva tisíce zlatých mincí. A tento muž měl rozhodně na zaplacení. Byl to majitel celého římského obchodu s olivami, vlastnil zde několik dílen na oleje a kadidlové svíce a jiné zboží, které bylo hojně potřeba na Boží slavnosti, závody, hry a César ví co dalšího. </p>

„Zdravím tě, Rexi Aureane,“ uklonil se Thrák, přičemž si Rex všiml, že jeho přítel je pečlivě oholen, má nový sestřih, taktéž slavnostní roucho.

„I tobě, Velare,“ zachrčel, „Co tě za mnou přivádí?“.

„Inu, dnes to nebude pozvání na partičku karet ani žádnou filozofickou debatu…“

Rex ho přestal vnímat. Jak ho znal, bude chvíli chodit okolo horké kaše, než se konečně vymáčkne. Někdy ho podezíral z toho, že se nad něj obchodník povyšuje, ale byl pro něj přítelem. Sice ne v tom pravém slova smyslu, ale v dnešní době se na to nekoukalo.

„…a tohle roucho mě stálo, představ si, dvě stě denárů. To je zlodějna, ale co naděláš. Kvalitní látky se musí dovážet zdaleka. Zrovinka tahle je až z Egypta,“ chvástal se.

„Že tě tak přerušuju, kam ses takhle vyšnořil?“ optal se Říman.

„Och, dnes jsem pozván do caesaria za Božským. Musíme dohodnout jisté obchodní detaily,“ řekl jako by to pro něj byl všední zážitek. „No ale cestou bych potřeboval vyřídit jednu malou záležitost, ve které bys mohl sehrát důležitou a dobře placenou roli – tisíc denárů – co říkáš?“

Říman zaznamenal na Velarově tváři lišácký úsměv. Ten parchant přesně věděl, že on neodolá. Sakra dobře věděl, že jeho žena vyhazuje peníze, kde může, že děti posílá do drahé školy místo toho, aby je nechala učit nějakému řemeslu, že její matce musí platit za lázně, masti na vředy, krémy a jiné fujtably. A ještě lépe znal Rexovu slabost pro sázení a hraní karet.

„O co jde?“ kývl mu na nabídku.

„Mám s Patriciovým synem spor, který může vyřešit jen souboj,“ úkosem se podíval na Rexovu poraněnou ruku, „Neboj, je to jenom nevycválanej spratek, zvládneš ho.“

„Patriciův syn? Syn Patricia Julia?“

„Přesně tak, ale tentokrát to bude speciální souboj, chci, aby jeho syn zemřel. Nebude to souboj do první krve nebo snad na dohodu, chci, aby ten páprda viděl svýho syna na cestě k Plutovi za Bránu mrtvých. Nebudeš s tím mít nějaké problémy, že ne?“ zazněla otázka, ze které byla slyšet jedovatá ironie.

Rex uvažoval o tom, zda by se mu Patricius nechtěl mstít, ale došel k tomu závěru, že cílem hněvu bude případně Velar, a ne on. Pravděpodobně by v Juliových očích neměl hodnotu ani mrtvého švába, jako by žil v jiném světě. Je jenom nástrojem.

„Myslím, že s tím žádný problém nebude. Říkals tisíc?“

„Ano, takže jsme dohodnuti. Pojď, za chvilku tam máme být, tak ať nepřijdeme pozdě.“

***

Společně vešli na malé soubojiště. Velar zamířil k trojici mužů a Rex si zatím protáhl ztuhlé svalstvo. Neměl radost z toho, že by měl zabít mladíka, ale ty peníze potřeboval a upřímně: žal nějakého staříka, ač sebemocnějšího nebo sebebohatšího, mu byl naprosto ukradený.

Zahleděl se na lidi okolo, aby odhadl, proti komu bude bojovat. Krom několika čumilů, kteří zde byli nepochybně pro potvrzení regulérnosti souboje, stál poblíž Velara muž v černém rouchu, patrně sekundant. Muž, s kterým vedl obchodník rozhovor, byl zcela jistě jeho protivník nejen v obchodních kruzích - Julius. Rex ho znal od vidění ze soukromých gladiátorských představení, kde si dříve přivydělával. Vypadal jako obří ropucha na nožičkách. Vlastnil velkou část místních dílen a s Velarem sváděli souboj o vedoucí pozici. Ani jeden z nich neváhal utratit velký obnos peněz, aby, třeba i vzdáleně, nějak ovlivnil césara.

Kousek za ním stál celkem pohledný mladík s nakrátko ostříhanými vlasy. Otec mu asi nedával dostatečně najíst, protože byl žalostně hubený. Mladík těkal očima okolo sebe a nevěděl, co dělat. Nervózně si pohrával s širokým mečem. Meč byl kvalitní práce, bezpochyby dobře vyvážený a s rukojetí dělanou přímo na míru. Rexovu pozornost odvedla začínající hádka mezi obchodníky. Julius křičel něco o zbabělosti, ale Velar ho zchladil tím, že by těmito slovy mohl vyvolat nový souboj. Ještě chvíli po sobě nevraživě koukali. Pak přistoupil sekundant s tím, že je čas začít souboj.

„Zraň ho tak, aby dlouze umíral, rozumíš?“ řekl Velar. Nebylo na tom nic k nepochopení, takže Rex klidně přikývl. Vybalil svůj meč a šel se převléknout do soubojového.

Olivius se převlékal a přemýšlel, jestli má strach. Zpětně si vybavil včerejší večírek, kde veřejně pohanil otcova nepřítele. Nikdy předtím nevypil tolik alkoholu, ale nemělo to cenu svádět na alkohol. On to chtěl říci. Chtěl mu plivnout pod nohy a říct mu, jaký je to thrácký hnusák, který kupčí s římskou společností jako bordelmamá z nějakého pochybného domu. Že uplácí, vraždí, vyhrožuje, podplácí a kazí zdejší mládež. To vše mu chtěl říci a také řekl.

Bylo pozdě na to litovat. Výzva k souboji byla v tomto případě naprosto očekávaná. Někde v zastrčeném koutku duše čekal, že proti sobě stanou tváří v tvář. Ovšem daleko pravděpodobnější bylo to, že za sebe někoho nastrčí. To samé chtěl udělat jeho otec s ním, ale Olivius to odmítl. Vždy se choval podle svých zásad a nehodlal utíkat před bojem, který si koneckonců zasloužil.

Pomalu se chýlil čas k souboji. Olivius se nejistě postavil k zrcadlu a potěžkal meč. Bude se muset postavit tomu muži venku. Vypadal sice nenápadně, ale on mu viděl do očí. Tam našel jistotu, lhostejnost a chladnokrevnost.

„Do čeho jsem se to namočil,“  řekl si v duchu a vykročil směrem k jisté záhubě.

„K souboji nastoupí Olivius Julius a Velar Decebalus, kterýžto si za sebe, dle práva soubojového, volí spravedlivého náhradníka, uznaného zástupcem césara Božského - Rexe Miláckého,“ promluvil sekundant.

Oba protivníci se postavili do provizorního kruhu. Stáli nedaleko od sebe, oblečeni ne nepodobně gladiátorům, s tou výjimkou, že neměli masky.

„Souboj může začít,“ skončil sekundant. Nikoho krom přímo zúčastněných a pánů obchodníků to očividně nezajímalo. Zavedli nenucený rozhovor, zatímco oba soupeří tasili své meče a jali se přibližovat k sobě.

Rex viděl, že je prakticky rozhodnuto. Ten mladík mu nemohl konkurovat v žádném směru. Měl sice lepší zbraň a výhodu mladí, ale neuměl se pohybovat a asi ani nikdy nikomu neublížil. Ihned se rozhodl ukončit souboj. Vyhnul se nešikovné ráně a prudce ťal do mladíkova břicha. Mladík zděšeně vykřikl a chytil se za ránu na břiše, přičemž se mu podařilo zakopnout a spadnout na zem.

„Ty vrahu,“ zaječel Julius. Rex ho zastavil zdvihnutím meče. Po čepeli mu ještě tekla synova krev, ten zatím tiše umíral s rukou přitisknutou na břiše, chránil si tak své vnitřnosti. Rozzlobený otec na chvíli zapomněl na vztek a doběhl k synovi, aby ho naposledy přitiskl na svou hruď a uklidnil ho v jeho poslední chvíli.

„V souboji o čest pana Velara Decebaluse a Olivia Julia bylo spravedlivým soubojem rozhodnuto o vítězi, kterýmžto je ctěný pan Decebalus,“ prohlásil rozhodně sekundant. Neobtěžoval se pohlédnout na umírajícího mladíka a spolu s patolízaly se trousili patrně do svých příbytků.

„Tak to bychom měli, převlékni se a pojď se mnou, musím ti vyplatit odměnu,“ přistoupil k Rexovi Velar a vesel ho poplácal po zádech. Pak věnoval nelítostný úsměv jeho sokovi. Ten držel v náručí mrtvého syna a usedavě plakal.

„Upřímnou soustrast,“ neodpustil si jízlivost.

„Ty hnusná vražedná podlá svině,“ vstal Julius.

„Dej si pozor na ústa, Julie, nezapomeň na to, jakou chybu udělal tvůj syn. Bylo by smutné, kdyby musela tvoje manželka za jeden den pohřbívat muže i syna.“

Při zapadajícím slunci Julius tiše přísahal, že udělá cokoli, aby se Velarovi pomstil za smrt svého syna, přísahal, že ho donutí se před ním plazit a omlouvat se mu, aby mu nakonec vyřízl jazyk.