Dávno

Vzpomínám jaké to tu bývalo kdysi – všude nekonečně dlouhé plochy porostlé nízkou trávou a stromy, kde se dalo nádherně běhat a skákat…Teď je všechno zarostlé bodláčím a jsou tu jen úzce vyšlapané cestičky.

Když máte volno a trpělivost zjišťovat kam vedou mnohokrát vás zavedou až k mrtvé ovci či krávě… A pak jsou cesty, které nevedou nikam a vám nezbývá nic jiného než se vrátit či se plazit houštím.

Takhle jsem TO objevil. Vonělo TO zvláštně a vyděsilo mě TO. Utekl jsem, avšak zanedlouho jsem se vrátil, abych našel další – celkem patnáct. Znovu jsem utekl a pak začaly to noční můry.

Zdálo se mi, že si chci ladně prohrábnout zlatavé chlupy na hlavě, tlapkou s pěticí dlouhých elegantních prstů. Já však mám černou srst a má tlapka je kulatá s krátkými prstíky blízko u sebe. Nebo jsem měl pocit, že sedám za volant, abych urychleně někam jel. Jsem sice génius, ale řídit vážně neumím a ani nemůžu. Vždycky když se pak probudím jsem celý vystrašený a chce se mi utéct pryč. Určitě to souvisí s TÍM – vím to.

Dneska jsem se tam vrátil. Musel jsem. Přiběhl jsem až k TOMU a nosík vztyčil do vzduchu. Obezřetně jsem se blížil. Přistoupil jsem k První. Dotkl sem jí čumáčkem a někde uvnitř mě zaburácel hlas: „MANŽELKA“ říkal. Utekl jsem, ale za chvíli se vrátil, ale znovu ten hlas. Neznám to slovo. V životě jsem ho neslyšel a ani nevím co znamená. Přesto tu bylo. Tiché, vyčítavé, čekající co udělám. Nechtěl jsem ten cizí hlas v mé hlavě, ale byl tam. Pořád. Někde v zadu. Když znovu zahřměl, polekaně jsem uskočil a dotkl se Druhé. Ovládl mě další hlas „DCERA“ řval. Byl jiný, v ničem nepodobný s prvním hlasem. Hlubší, přesto jemnější, mazlivější. Bál jsem se. Strašlivě jsem se bál. Každé TO mělo jeden, jiný hlas: „SYN, BRATR, ZEŤ, TCHÝNĚ“ skandovali. Až na TO poslední. „MRTVÁ“ řvaly všechny hlasy. Hráli si s tím slovem, mazlili se s ním, bily ho a pak mi ho zvraceli do hlavy. Utekl jsem. K tomu místu se již nikdy nevrátím.

                                                                         ***

Čekám. Čekám, až zase přijde panička a utěší mě. Těším se na její vrásčité ruce v mé srsti a její zvláštní pach. Snad si spolu budeme ještě hrát, jako tehdy kdy jsme byli oba mladí. To už je hodně dávno. Dnes ji je už přes 90 a přichází jen zřídka. Mě je o nějakých 20let méně což je docela dost i podle lidských měřítek natož podle těch psích. Počkat už ji slyším. Slyším, jak sténá stará dřevěná podloha pod váhou jejího těla. Konečně, dveře se otvírají. Běžím ji naproti, zaráží mě však zvláštní, nasládlý pach – pach krve. Bojím se, ale ona mě nepřestává volat. Má nezvyklý jakoby zastřený hlas. Podává mi kus syrového masa. To nejlepší, jak sama tvrdí. Kus svaloviny s dvěmi komorami a dvěmi síněmi – lidské srdce. Stáhl jsem ocas mezi nohy a utíkal jsem. V hlavě se mi rozvířilo všech 14hlasů. Vyčítali mi to a vedli mě dokud mé tlapy nespočinuly mezi nimi. Tedy tím co z nich zbylo.

A tak tu ležím. Vzpomínám na časy, kdy v mé hlavě byl jen jeden hlas – ten můj. Někdy si vzpomenu jak jsem byl někým jiným. Jak jsem byl člověkem – mužem, ženou, otcem, matkou, dítětem, starcem… Taky přemýšlím čím mohla být patnáctá kostra a samozřejmě čekám. Čekám až zapadne slunce a já budu moci zavřít oči a konečně usnout – spát na věky. Ne, nejím, nepiji, nespím jen čekám – za každou deset let…