paranoia

Den, který svým zbarvením oblohy nevěštil nic pěkného nastal právě dnes.

Dlouho jsem čekal, že k něčemu podobnému musí přijít, že se to musí stát. Veškere okolnosti tomu už dlouhou velmi dlouhou dobu nasvědčovaly. Právě dnes to přišlo, předchozí noc byla poslední nocí, kdy byla poslední možnost zvratu, poslední šance, aby vše zůstalo ve známých, zaběhlých kolejích. Osud, dá-li se tomu takto říkat, nebo jestli osud vůbec za těchto podmínek života existuje, chtěl tomu jinak. Podivný vítr, který vál všemi možnými směry na západ, západ symbol věčnosti již od pradávných kultur. Právě věčnost dnes zažije své existenční maximum, které přetrvá do nekonečné večnosti věků. Ale všeodzačátku.

Když jsem byl malý chtěl jsem si koupit psa. Velkého psa, něco na způsob německého ovčáka nebo haskiho. Jendou jsem si ho konečně pořídil. Byla to fenka, jméno dostala po ohnivém nápoji Whiski. Byly jsme největšími přáteli, většími přáteli než s ostatními bytostmi s kterými jsem se kdy potkal, ať už jen letmo nebo jsem se s nimi znal dlouhou dobu.

Jednoho dne se mi zaběhla a já tušil, že to nebylo z mojí či její vlastní vůle. Chodil jsem po polích,lesích, městě a volal na ni Whiski!... Whiski!!... Whiski!! Lidé kolem mě si mysleli,že jsem opilec. Zdali to byli lidé? Šedý mor mě odchytil jak toulavého psal o poslal na záchytku, kde jsem dlouhé hodiny se zármutkem v srdci volal jméno svého psal. Divili, že někdo může být tak dlouho opilí. Věděli, že nejsem. Když nad tím ted přemýšlím, připadámí to jako blbá hra, která je realitou, realitou všech nevinných lidí, kteří nechtěli a nevědomky se přece dopustili.

Sedím na terase svého, imaginárního, domu, s tou velkou těžkou, opravdovou věcí v rukou. Nevím zadli je vše pravda, zda lež, zda je součástí vyššího plánu. Ptám se proč právě já, proč právě já jsme zůstal jediný? Jediný ze všech který nic nevěděl.

Celý život, všichni rozhodovali za mě a já jediný nevěděl, že tomu tak je.

Včerejší noc byla pro mě zlomovým okamžikem, okamžikem ač to trvalo celé roky mého podezření, že tomu skutečně tak je. Všichni mý přátelé nebyli přáteli, byli komplotem fantazie. Ne moji. Já nejsem blázen, jen už nemohu dál. Vítr sílí, nebeská klenba jedniček a nul nade mnou začíná stahovat mraky, roztomilé červánky tvoří na obloze barevné kruté stíny dnešního posledního večera. Už nebudu dělat otroka všem, už nebudu, pouhým hercem, vzdávám se své role v této hře. Odcházím.

Hromy a mohutné dunění se někde z dálky ozývá, jako kdyby skutečnost tušila, na co jsem já přišel a že se nechci dále podřizovat. Samotný život nemůže být tak krutý jako mé žití v tom to ráji. V ráji, kde jsme pomyslel, na co chci a to jsem ihned a bez potíží dostal, hlavně že jsem nepřemýšlel. Ted už tom bude jinak, ted už nechci, i kdybych měl zemřít, tak už nechci, už znát chci vše a vše co mě k čemu vedlo a proč! Už nechci jinak, bude to po mém at se to líbí jim nebo ne. Mosazné náboje se skutečnou realitou mě vlastní, ne jim, pomalu vsouvám do zásobníku zbraně, kterou těžkám v rukou. V mých skutečných rukou, ne těch ostatních.

Je nabito, vše je nachystáno, už zbývá jsem poslední. Zvednou ruku a přesně zamířit. Na ovládnutí stačí tak málo, tak malý a docela slabounký stisk jednoho prstu a vše se změní. Změní?

A co když skutečnost kterou žiji je skutečností a jen má hlava plodí šílené představy, kterým se já ted bezmezně chci podřídit? Co když vše do ted bylo jen pouhou náhodou, jedna náhoda za náhodou přála další náhodě a ty živili pocity, které nebyly pravdivější než skutečnost v mých představách. Ne, ten ne, ted už není opravdu čas, do minulé noci se dalo vše přehlížet, ale ted už to nejde, už jsem si zvolil cestu, už nebudu v této komické tragédii loukou, už chci reality a at už bude jakýkoliv, zde být nechci. Uvidím co je za zdí. Ruka už má výšku stejnou jako hlava, už zbýva jen jediné, nepatrný zlomek síly na mém pravém ukazováčku. Zda uslyším ránu, jaká myšlenka se na konci a novém začátku ocitne? Vše zachvěli zjistím.

Nebude to loučení, nebude to žádný proslov jen jedno jediné chci říct: NASRAT!