Mám jít domů?

Je večer a já vím, že spolu opět prochodíme noc, nejkrásnější noc.
Na chvíli si sedneme a povídáme.
Pak na mne chvíli hledíš.
Co je?
Nic, je lepší když to nevíš. – Zníš najednou tak temně.
Ne, co se nakousne, to se musí dopovědět.
Tohle ty ani nechceš vědět. – Aha… Ty to víš, víš, že Tě miluji (jak by to šlo nepoznat), jenže jsem na Tebe moc tlustá, mladá a hloupá. –
Tak to řekni, jsem připravená na všechno.
Možná někdy, třeba až budeš mít svátek. – Jasně, tuhle hru jsem začala já… v ten den Ti řeknu, co cítím a nechám na Tobě, jak o mně rozhodneš.
A najednou je ticho, cítím se hloupě. Snad slyším i tvé myšlenky… říkají cosi o tom, že dnešní večer skončil, ale je ticho a nikdo z nás nemá odvahu vyslovit se nahlas.
Projdeme se ještě? Vstáváme a Ty mi nabízíš rámě – přijímám.

---