Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStěny
Autor
Tragicus
Každopádně mám dojem, že přesnějším popisem balkonových stínů na sluncem zalitém kameni bych mohl trochu přetlumočit svou tehdejší radost. Ach... o čem to... o čem to zase mluvím. Občas začnu mluvit... - tak vzletně, ač mi to vlastně, nevím. Nedává smysl. Ta těžkost, ano, těžko je mi, - ne, chtěl jsem říci, těžkost popsat, co vlastně nevím, co je. Tento stav, kterému nerozumím, který je zvláštní, když si vzpomenu ... A pak radost a smutek, tak se střídají, jako jemné odstíny a nikoliv jako zcela zjevné rozpory, jako přechody v duze
A možná je mi vážně jen těžko.
Ano, těžkost, kovová ztuhlost: anorganický chlad a nehybnost, - občas se mi vážně zdá, jako by se ve mně nic nehýbalo. Myšlenka zachycená někde uprostřed, topící se ve rtuti, topící se v sobě, ano ano! topící se v sobě, těkavá, prchavá, jako kapka rtuti ve zkumavce, neustále mění tvar, sotva se jí člověk pokusí dotknout, jako ve fysice mikročástic, jako tma, na níž se člověk pokusí posvítit. A pak, (jak mi chybí bůh, ke kterému bych se teď mohl obrátit!), pak, bez přechodu, jsou plechem a drhnou o sebe a jsou tak hlasité až jim vůbec nerozumím.
Co se to ze mne stalo? To jsem nenapsal já, to jsem nemohl... napsat já! Vzpomínám si, psal jsem docela jinak, psal jasně a fakticky, i ty nejsložitější... Byl jsem... Ale vždyť je to jedno, kým jsem byl! Již nejsem nebo brzy nebudu, musel jsem zešílet, ano ano! jistě jsem zešílel. Proč bych to jinak psal? Nejsem pro takové introvertní exhibice, jsem člověk praktický... Ah. Já jsem... Co jiného... Ah. Pořád dokola čtu tento... Ale ne! Ještě ne!
Vál lehký, říjnový vítr s vůní čerstvě vykopané vlhké hlíny a na odpolední návštěvníky snášel ukořistěné rudé a žluté listy. Byl to jeden z teplých podzimních dnů, kdy slunce přes svůj vytrvalý, ničím nerušený svit osvěžovalo a nespalovalo. Přesto se tady vznášelo cosi nehybného, cosi napjatého nad skupinkou vlastně jediných přítomných, stojících okolo otevřeného hrobu, do nějž právě spouštěli rakev. Stačil jediný pohled a bylo zřejmé, kdo je vinen tím pnutím ovzduší: ona jediná skupinka jako by nebyla úplně celistvá, tři muži, dva starší, snad čtyřicátníci a jeden sotva třicetiletý, stáli trochu odděleně a přesto příliš blízko, jak šlo vyčíst z tváří většiny lidí, kteří jako jediní zde “mají právo být” a kteří se opodál stojící buďto snažili ignorovat nebo na ně nepokrytě hleděli s očima plnýma nenávisti.
“Jak na nás všichni zírají,” přemýšlel prostřední, “jako na vetřelce... Já tady mám také právo být! Jako bych byl vinen, jako by to byla má vina! Vy bastardi, vy jste tím vinni! Mohli jste vidět, že to přichází. Mohli jste tomu zabránit, ale ne, všichni jste zavírali oči a teď tady ublíženě stojíte, úplná neviňátka...”
Muž nalevo do něj trochu drcl ramenem a kývl hlavou, když na něj znechuceně prostřední pohlédl.
“Už je čas,” pomyslel si. “Už je čas.” Přistoupil k hrobu, vhodil do něj růži, což nemohlo nedoprovázet pohled teď už všech nevinných, tak zlostný a zoufalý, že to nejmladšího z trojce až zarazilo.
“Vrahu!” nevydržela jedna z plačících žen a vykřikla za ním, když mu opět nasazovali pouta.
Prudce se otočil, pak sklonil hlavu a neřekl nic.
“Ach, vždyť ona si to přála, snad si to přála... Musela si to přát, proč by jinak... Ach!”
Vzpomínám, ah, jak si na to vzpomínám! Ležela tam a... usmívala se ze sna, jen sen, jen sen! “Také budeš šťastna,” zašeptal jsem jí do ucha. Bodl jsem ji, ... tam kde snad měla srdce... Na chvíli, ó jen na chvíli, ... otevřela oči... a usmívat už se nepřestala. Jak můžu být špatný! Usmívala se, ... snad i teď se směje.
Otřel jsem nůž, zabalil jej do šátku... A pozoroval ji... Snad, nevím, snad jestli se nepřestane právě usmívat. Ležela tam... tichá... spala... ani krve nebylo mnoho. Vybalil jsem nůž a bodl ji ještě jednou.
Pak jsem tam stál, ...seděl, ...dokud nepřišli.
“Proč nechceš uvěřit v Boha, synu?”
“Ale... vždyť já... já bych chtěl, já bych moc chtěl!” vykřikl odsouzený chodě sem a tam hledě na zem. “Já bych moc chtěl! Prostě nemůžu, nelze, prostě nelze! Jak uvěřit v něco, co vím, že neexistuje? - A můžu si to přát sebevíc!”
“Cožpak se nestydíš, synu? Takto se rouhat svůj poslední večer? Vždyť to ani nemůžeš vědět, stačí jen věřit a On k tobě přijde.”
“Nechápete? Nelze! Nelze! Prostě to vím. Neexistuje! Nepotřebuji důkazů, prostě to – Důkazy jsou pro nejisté! Nelze, nelze!”
“Kdyby sis...”
“Nelze!” třel si tvář, nepřestávaje chodit, “nelze!”
Zase jsem si musel přečíst tento... pořád nemůžu pochopit, proč to někdo napsal. Snad také zešílel, - ta nepředstavitelnost nicoty!
Ve všedních chvílích klidu duše vyhledávám lid – chodím v místa, kde se zdržuje a hovořím a poslouchám. Pohovořím o smrti, lásce a životu, občas vyslechnu zprávu o počasí nad mojí hlavou. Ach, ten Křik! Smích! Pláč! A ticho.
Ve vzácnějších chvílích pološílenství, kdy mou duši bičují osiřelé stesky, navštěvuji jiná místa, se sametem ticha, lehkostí prázdnoty a čirostí světla.
Proč to někdo psal?! Uvádí mne to ve zmatek, tak divné je to! Proč to zde někdo napsal?! Marnit tím drahocenný čas, ach, tak málo času!
Tak málo času!
Proč to říká? Já vím, co jsem... A oni jistě také, proč by jinak...
Tak málo času! Snad minutu. Nebo dvě? Ach, kéž by dvě!
“...trest smrti.”
Proč přestal?! Ať mluví, ať ještě mluví!
Já ještě nemůžu umřít! Jak může vůbec něco umřít...
Ach ne, jako bych slyšel. To... Mávnutí rukou... Beroucí život...
Dnes ráno jsem zažil zvláštní chvíli...
Seděl jsem na balkoně, kouřil a něco se mi zdálo jiné...
Nad hlavou mi lehce cinkala zvonkohra v silných nárazech větru, ale jinak bylo zvláštní ticho a klid, nikde neprojelo auto, neprošel člověk, nezazpíval pták...
A pak mi to najednou došlo...
"Vždyť já jsem mrtvý..."
Jak jsem byl šťasten!
Po chvíli se tělo zase přestalo třást, jak někdo vypnul elektřinu. K tělu přistoupil lékař a nahmatával pulz. Kývl hlavou.
V tu chvíli dovnitř vstoupil muž, v jedné ruce, ozdobené třemi prsteny nesl žebřík a druhou se opíral o hůl s malachitovou rukojetí, nikdo si jej nevšímal, snad na tom nebylo tedy nic zvláštního. Opřel žebřík o zeď a kupodivu bez obtíží vylezl vzhůru k hodinám. Zmáčkl si špičku nosu mezi prostředníčkem a ukazováčkem a aniž si překontroloval čas podle svých hodinek, jako by odhadl, že se o dvě minuty předcházejí. Pak přistoupil ke křeslu, naklonil se a zašeptal:
“Pozdravuje vás Sarah”
Sarah? Kdo je Sarah?
Co to je? Pryč, co to děláte! Sundejte to ze mne!
Cítil jsem, jak po mně něco lozí, něco hnusného a lepkavého, nějak se mi podařilo vyplivnout roubík, nebo co to bylo, a vymanit se z pout, okamžitě jsem sjel na zem a válel se sem a tam.
Pak mne najednou chytly silné ruce a ucítil jsem bodnutí na krku.
Probudil jsem se právě ve chvíli, kdy se přede mnou otevřely dveře do bílé místnosti bez oken. Vhodili mne dovnitř...
Asi třicetiletý muž ležel a spal na zemi přede dveřmi v až na jednu drobnost dokonalé místnosti jako by ze slonoviny. Tou drobností byl zrzavý nápis na jedné ze stěn, trochu šikmý a nedbale načmáraný:
A v těch nejvzácnějších, nejšílenějších chvílích, se mi zdá, ano! jen sen, jen sen!, že pořád sedím v stínu těchto čtyř bílých stěn.