TIM A DIM-16

Část šesnáctá

Tim a Dim utíkali chodbou, když se náhle Tim zeptal. „Dime, proč pořád běháme dokola?“

„Jak si na to přišel?“ otázal se užasle Dim.

„Támhle to brnění míjíme už po třetí.“
Dim se upřeně zadíval na stojící brnění, přičemž klopýtl a vzápětí do něho vrazil.

„Dime, dělej rámus potichu! Takhle nás ty Němčouři uslyšej,“ pronesl Tim, zatímco Dim ležel rozplácnutý na chodbě.

 O chvíli později doběhl Tim k rohu chodby, přitiskl se ke zdi a poté při ní pomalu došel na roh.

„Co se děje? Nemůžeme se zdržovat!“ ozval se na opačné straně chodby Dim.

„Co když jsou za tím rohem Němci?“ pronesl tázavě Tim a prudký skokem se chtěl přemístit za roh. Přitom však narazil do německého vojáka, co dělal stejný pohyb. Oba se za výkřiku srazili a každý dopadl na podlahu na to místo, na němž předtím stál.

„Co dvojitě křičíš?“ vyhrkl Dim.

„Von někdo za tím rohem je!“ vysoukal ze sebe Tim a po čtyřech dolezl k rohu. Pak nakoukl za roh a přitom se zadíval z bezprostřední blízkosti do vyděšeného obličeje německého vojáka, který také lezl po čtyřech.

„Čau!“ vyhrkl a Němec mu plivnul do obličeje, načež ho Tim udeřil pěstí do obličeje. A voják se s protáčejícími panenkami sesul na podlahu.

„Hajzl jeden! Nemá žádný slušný vychování!“ řekl rozčíleně Tim.

„Ty debile! Mohl tě zabít! Rychle vstaň! Musíme utíkat!“ vykřikl Dim.

„Já mám pocit, že běháme hradební patnáctistovku. Dime, za kolik uběhneš tuhle vzdálenost?“

„Ty máš blbý votázky v blbých chvílích!“

„Já se ptám proto, že pak už se třeba ptát nebudu moc.“
„Bacha! Němci!“ vyhrkl Dim, když na konci chodby spatřil několik vojáků. A oba se rychle ukryli za vycpaného medvěda.

„Dime, co budeme dělat?“

„Střílet!“

„To voni budou taky.“
„My máme ale toho medvěda.“
„To je fakt. Toho využijeme!“ mínil Tim.

 Němečtí vojáci šli pomalu chodbou, a když se dostali do blízkosti stojícího medvěda, tak ten se dal náhle do pohybu, přičemž se ozývalo Brum, brum. Němci úžasem vytřeštili oči, načež obrovské tělo medvěda na ně dopadlo a zavalilo je.

„Do prdele! Rychle ze mne slez!“ vykřikl Dim, jenž ležel rozplácle na zádech medvěda, jelikož se na něm nacházel Tim.

„Já nějak ztratil rovnováhu!“ vyhrkl Tim.

„To je ti podobný!“

Oba se vzápětí sesunuli ze zad medvěda, pod nímž se svíjeli nadávající vojáci a poté se rozeběhli chodbou. Na jejím konci se nacházelo schodiště, na jehož začátku svorně zakopli a za výkřiku se z něho skutáleli.

KONEC ŠESNÁCTÉ ČÁSTI

 

---