ona/někdy si potkává svý vlastní sebe

už nikdy
nevyneseš ničí sny do kontejnerů
na včerejší beznadějný vzpomínky

ne nikdy nepřimhouříš cizí oči a cizí zorničky
už nikdy nevzplanou a nikdy
nedohoří

ne, ten poslední úsměv to ten byl plnej odhodlání
a úplně neskutečnýho štěstí
viklává se v komoře na půdě a jeho ostny
hladí mý ňadra obnažený tvejm kočičím
úsměvům

a nikdy rád to nevidím
a někdy rád to ani neřeknu někdy tě potajmu
někdy tě nahrávám a někdy hlouběji a asi i mnohem vejš než by sis myslela
nikdy nic neřeknu a takhle vždycky si z tebe kousek schovám
do posledního ublížení a posledního usmíření
vždycky si najdeme cestičky a vždycky nám bude svítit
červená

tak jako na tom posledním přechodu
pamatuješ, tam kde jsi tak zvracela
a já ti nabídl ruku
aby ses dávila elegantněji
a nezanechala po sobě tolik příliš
pohody

...a ty její úplně červený oči vraždily a ty její nehty tak šíleně
bolely
a ty její nejvíc nicotný hříchy cinkaly sebou o podlahy a křičely
a nic se jí nestalo a nic jí ani nikdo neřekl a proč vlastně
a proč všechno vždy padne na něčí úplně prázdnou
z lítosti
a z pokory k tobě upletenou
bačkoru...

a proč
to všechno vnímá
a ví, že ten kdo si neřekl o nic tak ten si řekl o naprosto důkladnou
smrt
a ten kdo už nevidí za obzor, tak ten vede zbytky davů a přitom
on ani nevidí srdíčka z molitanu, v koutcích mejch poloprázdnejch
očí