Kominíci a letadla a pampelišky

když jsem byla malá

stávala jsem u otevřenýho okna

na špičkách

mávala rukama

povídala si se stromy

taky s holuby

a včelami na květech

 

smála jsem se

jak bublifukový bubliny

praskaly vždycky

tak akorát metr nad mojí hlavou

tak budu jednou vysoká

smála jsem se

(ale nejsem)

 

jednu dobu jsem chtěla být kominíkem

abych mohla běhat po těch červenejch střechách

a aby se lidi

až mě potkaj

usmívali a chytali za knoflík

ale pak mi babička řekla

že komíny nefungujou

a máma zase že bych byla špinavá

 

a tak jsem chtěla být letadlem

protože nad tou střechou odnaproti

pořád lítaly malinký letadla

jenže pak mi babička řekla

že nejsou malinký ale jen daleko

a tu „moji“ červenou střechu

ani neviděj

a máma z kuchyně zase

že přece holčičky nemůžou být letadlem

 

jednou jsem se rozhodla

někdy když začínal podzim

nebo končilo léto

venku strašně foukalo

a okno bylo zavřený

že budu pampeliškou

protože ty jsou krásný

žijou si v trávě

a nakonec se proměněj

v takovýto chmýří

co se vznáší ve vzduchu

právě teď

nad tou červenou střechou

babička mě neposlouchala

a máma povídala

že to není chmýří ale jen špatně umytý okna

 

dítě betonovýho města

koukalo do zahrady

ohraničený činžákama

a smálo se

jak je všechno nádherný