Dopis

Pro tebe, má neznámá

   Nevím, jak mám začít, nevím, jestli si tento dopis někdy přečteš, snad ano. Chybíš mi. Kam jsi zmizela? Ráno jsem čekal, ale ty jsi se neobjevila. Stýská se mi po tvém úsměvu, když svítí slunce. Často jsi smutná, a já nevím proč. Asi máš hodně starostí. Snažil jsem se nedívat  na tebe, nepozorovat tě, ale nějak to nešlo. Chtěl jsem se tě dotknout, ale bál jsem se, že jsi jen můj ranní sen.

  Vystupuji z tepla vlaku. Choulím se do kabátu, protože právě začalo sněžit. Můj letní semestr právě začíná. Nevím, proč tedy letní, když teď mám u nosu rampouch. V létě mě čekají nanejvýš zkoušky. Brr. Jedny skončily a já myslím na další? Ne, před letní hrůzou mě čekají tři měsíce přednášek, takže vlastně flákárna.

  Pomalu se hrnu v chumlu lidí k zastávce troleje. Stoupnu si trochu dozadu. Ať si všichni odjedou, já nepojedu zase o zastávku dál, protože mě nějaký pipiny nepustí. Stejnak se mi moc nechce do školy. První hodina a hned smrtící profesor. Dokáže člověka tak seřvat, že spolužačka utekla z hodiny.

  Pohledem se snažím přitáhnou trolej, ale ona nikde. Jsem zmrzlá jak sobolí exkrement. Rozhlížím se po lidech, kteří odfukují zmrzlou páru od úst. Můj pohled se zastaví na tobě. Stojíš sám. Díváš se do prázdna. Máš smutný pohled. Čekáš jako všichni. Ale proč tak smutně, no já se taky nesměju, kdo by jo, po zimních prázdninách plné zábavy opět návrat do lavic, ale stejně by mě zajímalo proč. Konečně trolej. Lavina se namačká do červeného dopravního vozu. Tak pá a už zmiz železná potvoro s tou kupou lidí. Osiřím na zastávce. Ohlédnu se a u zadního okénka vidím tebe. Tak třeba zas za týden.

  Čas utíká jak voda, možná někdy ještě rychleji. Sníh vystřídalo bahno a pomalu pučící stromy. Já každé pondělí čekám na tebe. Jednou jsem tě málem srazila batohem. Promiň, jsem nemotora. Vyhlížím tě. Někdy mi ujedeš hrozně rychle, někdy se neobjevíš vůbec. To se bojím, abys nebyl nemocný. Když ale přece opět stojíš na zastávce, klepou se mi kolena. Už jsem dost stará na motýlky v břiše, ale ty jsi oprášil jejich křídla. Snažím se na tebe pořád nezírat, ale oči si dělají, co chtějí. Bloudí a hledají cestu k tobě. K tvé smutné tváři. Modlím se,  aby trolej přijela co nejdéle, abych mohla být o chvilku víc jen s tebou. A další kupou lidí. Ale ty mizí a jsi tu jen ty. Dala jsem ti i jméno. Jsi můj boyfriend od troleje. Kámošky by tě chtěly vidět, ale raději ne.

  Větve kaštanu se sklánějí nad zastávkou. Jaro je v plném rozkvětu. I když je krásné počasí, mě dnes do smích není. Poslední týden ve škole a pak už jen zkouškové. Dnes je poslední pondělí, kdy tě potkám. Z vlaku vystupuješ vedle mě. Tak užít si pohled na tebe a pak železná příšera napájená elektrikou mi tě ukradne. Sbohem. Byl to hezký semestr. Ne že bych tě oddaně zbožňovala, už mi není přece jen 14, ale byl jsi světlým bodem těch ospalých rán. A za to ti děkuju.

  Nervózně klepu nohou. Dnes mě čeká obávaná zkouška ze sociologie. Na zastávce je nahrnuta kupa lidí k jednomu boku zastávky. Asi nový plakát Tesca a jeho super levných potravin. Naskočím do troleje a pomalu si to šinu do školy. Holky vyprávěly na chodbě o nějakém dopisu na zastávkách. Měl by být pro nějakou holku nebo co. Moc je neposlouchám. Snažím se dohnat látku, kterou jsem si večer nestihla přečíst. Mě Amor zase stejnak vynechá.

  Tak ze zkoušky mám za 2. Jsem Šťastná jak blecha. S nákupem spěchám na zastávku. Moje číslo mi ale právě ujelo. Pak si vzpomenu na dopis na všech zastávkách. Kouknu na bok plechové zastávky. Tady je. Je vedle reklamy O2. Začnu číst.

Pro tebe, má neznámá

.

.

.

.

  Přestal jsem tě každé ráno potkávat. Z vlaku nevystupuješ, nestojíš na zastávce. Doufám, že se ti něco nestalo. Spíš už asi nechodíš do školy nebo máš jinak výuku. Asi jsi si mě nikdy nevšimla. Jsem jen jeden z mnoha. Pokuď ale ano, tak v pondělí 25.5.2008 zase na zastávce.Budu čekat.Doufám, že tě neodradí tenhle bláznivý nápad, ale trolej je jediná věc, co o tobě vím.

Ujelo mi aspoň deset čísel. Paní stojící vedle mě se zeptám, kolikátého dnes je ……