O hodinu pozadu-KSPSP

Mám jistě spoustu vlastností špatných a nebohulibých, ale jedna nad nimi zvlášť vyniká a svým enormním rozsahem všechny ostatní zastiňuje. Tím nechci říct, že můj veskrze negativní postoj k pořádku, moje lenivé jádro či zapomnětlivý mozek jsou omluvitelné, myslím však, že v porovnání s tímto konkrétním nedostatkem blednou a potichu se vytrácejí. Já mám totiž závažný problém s orientací v čase.

Možná si řeknete- jaký že je tohle proboha problém, většina dětí ve druhé třídě spolehlivě zvládá hodiny, takže kde je zakopaný pes? Proč by s tím měla bojovat šestnáctiletá, v rámci možností chápavá dívka? Můj defekt je však poněkud …obecnější.

Jsem totiž opožděná, v průměru myslím tak o hodinu, i když může to být i déle. Například když jsem se narodila, měla jsem být správně venku už přes tři hodiny. A od té doby se to se mnou táhne. Byla bych vítězem všech diskuzí i disputací, kdyby se proti mně všechno nespiklo. Takhle si hlasitě vykřikuju své nejlepší argumenty o hodinu později někde v ústraní sama pro sebe. Ve škole je rozdíl menší- správné odpovědi vím už ve chvíli, kdy učitel přikazuje sbírat testy. Vtipům se zásadně směji půl hodiny po dovyprávění. Slova útěchy nacházím dokonce už tehdy, když plačící kamarádka zabouchává dveře.

Během let jsem se chvílemi přikláněla k teorii, že mi snad můj čas někdo krade. Jsem pevně usazená v čase i prostoru, všechno jde a najednou se odněkud vynoří nějaký záškodník, nacpe si do kapsy mou hodinu a je zase pryč. Člověk ani nestačí zvednout ruku a už je zase mimo. Jelikož se mi však nezdálo, že by se někdo třeba takhle o hodinu předbíhal , došla jsem k tomu, že ho ten tajemný zloděj potom zabíjí. Jelikož jsem však i po mrtvolkách času pátrala marně, zbylo mi nakonec poslední vysvětleni- žiji v jiném časovém pásmu než lidé v mém okolí. Je to jednoduché- abyste získali moje časové zařazení, musíte odečíst hodinu. Myslím, že bych si skvěle rozuměla například s Angličany.

Pak je tady ještě jedna teorie, i když připouštím, že je lehce neuvěřitelná a zavání fantasmagorií, přesto se však bůhvíproč stala mezi mými kamarády nejpopulárnější. Že jsem prostě pitomá a ne zrovna moc pohotová a čas s tím chudák nemá co dělat. Osobně se ovšem přikláním k první variantě. A Londýn mě stejně vždycky lákal.