SRPEN 1968

     Probudil ji pláč dítěte. Podívala se na budík u postele a zjistila, že už je šest pryč. Manžel již nebude doma, chodí na šestou do práce. Vstala a šla k postýlce, kde ležel její roční syn. Byla s ním doma na mateřské. Vzala malého do náruče, položila ho na přebalovací pult a sundala mu gumové kalhotky, které bránily prosakování. Zjistila, že je malý jen počuraný, omyla ho tedy, zasypala dětským zásypem, dala čistou plenu, nasadila znovu gumové kalhotky a vzala ho opět do náruče. Šla do kuchyně, aby mu přichystala sunar a sobě snídani. Pustila jen tak mimochodem rozhlas po drátě. JAK V KUCHYNI PŘIPRAVOVALA JÍDLO, UVĚDOMILA SI, ŽE SE Z RÁDIA LINOU TÓNY Z VLTAVY, KTERÉ SE STÁLE DOKOLA OPAKOVALY. "CO S TÍM RÁDIEM JE, JAK TO, ŽE NEJSOU ZPRÁVY?" Tóny skladby se opakovaly i dále a začínalo jí to znít velmi zlověstně. Až najednou se ozval vzrušený hlas hlasatele, který několikrát po sobě opakoval: "vážení občané, dnes v brzkých ranních hodinách narušila sovětská vojska naše státní hranice a postupují do vnitrozemí. Žádáme Vás, abyste zachovali klid, neopouštějte své domovy a pokud jste již v zaměstnání, nikam neodcházejte. O dalších událostech Vás budeme během dne informovat!" A opět se ozvaly tóny ze jmenované skladby, což se opakovalo asi po čtvrt hodinách stále dokola celé dopoledne, bez dalšího slova vysvětlení.

     "Pane Bože, co si počnem, snad nebude válka?" říkala si v duchu a začala v ní narůstat panika. "Ještě, aby se něco stalo manželovi," pomyslela si. Byl znám tím, že neschvaloval nynější politiku vlády a měl to v práci docela těžké, protože odmítl vstoupit do komunistické strany. A kdo nebyl ve straně, jako by neexistoval,anebo měl spoustu problémů a to se vším. Počínaje dobrým místem v práci, a pokud měl někdo rodinu, hrozilo i to, že se děti nedostanou ne jen na vysokou, ale i na střední školu. Dostat se na dovolenou do zahraničí, to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Ale, protože nepatřila mezi ty, kteří po tom touží, tak se jí to nijak osobně netýkalo. Byla spokojená, když si zajeli k rodičům na chatu, kde bylo krásně a zdravo. Ale to ostatní, to, že manžel dával najevo veřejně své mínění, to je mohlo ohrozit. Eventuelně ho mohli také zavřít, protože nedržel pusu a své názory zcela veřejně vykřikoval. A teď tohle!

     Uklidila byt, začala se chystat na nákup, aby mohla uvařit oběd. Manžel se měl vrátit kolem třetí odpoledne z práce, tak snad se nic nestane a on přijde.
     V obchodě lidé, místo, aby nakupovali, postávali v hloučcích a diskutovalo se o nastálé situaci. Samozřejmě to byly skoro samé ženské, bylo slyšet hlasité naříkání, co bude dál, dokonce některé i plakaly a tak honem nakoupila a jela s kočárkem domů, aby tam byla, kdyby se náhodou manžel vrátil z práce dříve.

      Vařila oběd, když přišla tchýně a tak, když dovařila, požádala ji, aby jí pohlídala dítě a šla se podívat do města. Všimla si, že lidé oddělávají ukazatele ulic na domech a dokonce i dopravní značky byly poházeny do příkopů u silnice, ty, které ještě stály, byly otočeny úplně na jinou stranu, takže směr, který ukazovaly,nebyl správný.

      Na náměstí byl shluk lidí,kteří vzrušeně diskutovali, z radnice bylo slyšet z reproduktorů hlasy, které komentovaly co se právě děje - asi z rozhlasu. V podloubí u vchodu do radnice byl stůl, na kterém leželo mnoho archů papíru a skoro každý, kdo šel okolo, přečetl si je a buď se podepsal, nebo je zase odložil jen tak, nepodepsané. Zašla ke stolu a přečetla si "Výzvu k odchodu sovětských vojsk" a samozřejmě se pod to podepsala. Kdo by si také přál, aby tu zůstala? Blížila se druhá a tak si řekla, že půjde naproti manželovi k bráně fabriky, kde pracoval. Tam už stála řada lidí, ženy s dětmi i muži, kteří čekali na své blízké, jak půjdou ze směny domů. Bylo vidět vážnost situace, obavy se zračily snad na všech tvářích lidí, kteří zde postávali, ale kromě obav, bylo znát i jakousi euforii, jakoby se někteří konečně dočkali toho, že se "něco" děje. Těsně po druhé se otevřela brána fabriky a lidé vycházeli ven. Už z dálky viděla manžela a tak na něho mávala a volala jeho jméno. Uviděl ji a až si narazil odchod na kartičku a dal ji na své místo, volným krokem k ní přišel.

     "Co tu děláš,co zmatkuješ?" "Ježíši, Ty neslyšíš, co se děje?" "Vám ve fabrice nepouštěli rozhlas?" "Běž se podívat na náměstí a uvidíš, jaký zmatek a obavy tam panují, kolik je tam lidí a každý vykřikuje"pryč s Rusy, republiku nedáme a podobně!" "V rozhlase hlásili, že nás napadla sovětská vojska a s tanky postupují do vnitrozemí." "Ne, to jsem neslyšel, jen o přestávce nám bylo řečeno, že nastala zvláštní situace, že se musí členové milic dostavit na svá stanoviště a ostatní, aby zůstali na svých místech a pracovali dál. "Že je to tak vážné, to se dozvídám až teď od Tebe". "To se musím jít okamžitě podívat na to náměstí, Rusové tu u nás nemají co dělat, znáš můj názor na věc. Měla bys jít domů za malým a já už tady zůstanu a budu sledovat situaci." "Já Tě tu samotného nenechám, právě proto, že vím, čeho jsi schopen, zůstanu tady s Tebou, u malého je matka, ona se o něho postará." "Tak, jak chceš, pojďme na to náměstí," řekl a vzal ji za ruku.

     Náměstí již bylo tak přeplněno, že se tam nedostali, dav lidí byl tak veliký, že hrozilo, že někdo přijde k úrazu. A tak zůstali stát u Hlavní knihovny, která sice byla od náměstí oddělena hlavní silnicí, ale byla jeho součástí. Potkali tam známé a tak pořád dokola probírali situaci, ozývaly se výkřiky, různá hesla, objevily se transparenty s protisovětskými nápisy, byly trhány  rudé sovětské vlajky a některé již dokonce hořely.  Začínala mít strach z toho davového šílenství, probudil se v ní její mateřský instinkt a tak pořád opakovala manželovi, že by měli jít domů, ale ten, jakoby neslyšel. "Zůstanu tady, abych viděl, co se bude dít a Ty jestli chceš, běž!" Nedokázala ho opustit, proto zůstala s ním, i když tušila, že to nedopadne dobře. Bohužel se její tušení splnilo do posledního písmene.

     Asi kolem osmnácté hodiny, jakoby řev davu utichl, ale potom se ozval s ještě větší intenzitou. Na silnici ve směru do města, která oddělovala právě budovu knihovny a náměstí a jež byla hlavní, objevily se tanky, ověšené vojáky se zbraněmi, zřejmě samopaly a lidé se jim snažili zabránit, aby jeli dál. V mysli jí blikla vzpomínka na školní léta, kdy viděla obrázky ruských tanků s vojáky, jak osvobozovali republiku a lidé je vítali. Dokonce kyticemi šeříku.  Teď ta situace vypadala jinak. Lidé se bezhlavě vrhali skoro pod kola tanků a ty byly nuceny chvílemi zastavit, vojáci na všechny mířili svými zbraněmi a když se dostaly tanky na úroveň náměstí, zastavily. Někteří vojáci skočili na zem a začali lidi rozhánět namířenými samopaly na všechny strany. Ale, ono nebylo kam uhnout.

     Šla z nich hrůza, byli špinaví a bylo vidět, že jsou dosti dezorientovaní, nevěděli ani ve kterém městě se nachází. Pod pohrůžkou zastřelením se ptali, kde jsou, ale lidé mlčeli. Jakoby se všichni domluvili, nikdo jim neřekl, v jakém městě zastavili. Objevily se kameny. Lidé je na vojáky začali házet a to se již začala obávat nejhoršího. Padlo opravdu pár výstřelů, nejprve vojáci mířili do vzduchu, ale když jim to nebylo nic platné ,kterýsi z nich nezvládl napjatou situaci a zřejmě i únavu a střelil do davu. Na zemi zůstal ležet muž. Dav se dal do pohybu, lidé šlapali jeden po druhém. Ještě štěstí, že ona a její manžel stáli u knihovny, nebyli tak na ráně, ale její manžel , když viděl, co se stalo, okamžitě, místo, aby utíkal pryč, běžel k ležícímu muži a volal na ostatní, ať volají sanitku. Muž krvácel z rány  na noze a silnice se pod ním barvila krví. Manžel začal nadávat. Rusky, to  tenkrát uměli všichni, ve škole byla ruština povinným  předmětem, zatímco, pokud někdo chtěl studovat jiný jazyk, obzvláště anglicky, nebo německy, měl skoro vždy potíže, pokud se to netýkalo vyloženě jeho zaměstnání.

     Voják začal mířit samopalem na jejího muže a ona, protože měla o manžela strach, prodrala se za ním. Tahala ho za rukáv, nic nepomáhalo. Voják, na němž bylo vidět, že neví, co dál, namířil na manžela i na ni zbraň, zatlačil je oba až těsně ke zdi knihony, tam je donutil otočit se k němu zády a se zvednutými pažemi opřít se o zeď budovy. Dokonce manžela prošacoval, zda nemá zbraň a takto na ně mířil několik desítek minut, až je vysvobodili milicionáři.

     Mysleli si, že je pustí domů, ale to se zmýlili. Rusové naskákali na tank a teď již volnou silnicí pokračovali dále, kam, to sami určitě nevěděli, protože nikde nebyl ani jeden ukazatel cesty. A je milicionáři odvedli na služebnu VB, kde stálo po chodbách již několik desítek lidí. Jak se ukázalo, byli sem také odvedeni i z jiných míst, než jen z náměstí, protože ruské tanky směřovaly do města i z opačného směru. I tam na ně lidé házeli vším, co jim do rukou přišlo, byla vyvolávána protisovětská hesla a páleny  sovětské vlajky.

     Už se schylovalo k večeru, když je oba zavolali do místnosti vyšetřovatele. Ten měl před sebou jejich materiály, kteřé zřejmě získal z jejich zaměstnání. Prohlížel si nejprve její a potom manželovy. "Co jste dělala na náměstí a u knihovny?" Obrátil se k ní tváří a hleděl na ni. "Byla jsem naproti manželovi do práce a uvízli jsme tam, protože všude bylo moc lidí," řekla. Nebála se, neměl na ni nic, i když stála po boku manžela v tom davu,nic neříkala, strach jí nedovolil vydat hlásku a pokud se týkalo práce, ona byla na mateřské. Prohlížel její papíry, listoval v nich a po chvíli ji poslal bez řečí na chodbu. Manžel s ním zůstal v místnosti sám.

     Sedla si na chodbě na lavici a začínalo jí být nevolno. Moc toho nesnědla a také stres a únava z celého dne a všeho, co viděla, vykonal své. Asi za půl hodiny se do dveří, kde byl vyšetřován manžel, dostavili dva muži v oblecích. Tušila, že bude zle! Asi za dalších dvacet minut byl manžel vyveden vyšetřovatelem ven, podíval se na ni, pokrčil rameny a na víc se již nezmohl, protože přišel příslušník VB a odváděl ho pryč, aniž by mu dovolil, rozloučit se s ní. Jí bylo řečeno, ať jde domů, že manžela si ponechají ve vazbě.

     Byl tam dva dny, poté ho pustili s tím, že bude souzen na základě paragrafu "Hanobení národa,rasy a přesvědčení," tak nějak to bylo v papírech uvedeno. A tak se také stalo, protože však předtím nebyl trestán a pracovní posudek měl dobrý, dostal jen šest měsíců na dva roky podmíněně. A to mohl být rád, že ho nepropustili z práce, protože se začaly pořádat čistky a mnoho lidí skončilo daleko hůře, než on!

     Letos to bude 21.srpna již čtyřicet let, které nás dělí od této události. Je škoda, že do "sametové revoluce" se o těchto událostech nesmělo nahlas mluvit,ve školách se děti o tomto období neučily, ani její syn, když vyrostl, nevěděl, co srpen 1968 pro Československo znamenal. O všem mu musela vyprávět sama a vždy ho upozornit na to, aby to ve škole nikomu neříkal, že by z toho mohla mít celá rodina problémy.

     Máme demokracii, ale máme ji opravdu? Jak se ukazuje, mnozí, kteří se angažovali v tom roce 1968 proti lidem a sloužili sovětské  moci a jejich pomahačům u nás, dnes sedí na důležitých místech a zdá se, že to nikomu nevadí. OBYČEJNÝ ČLOVĚK, KTERÝ TUTO DOBU ZAŽIL SE PTÁ: " JAK JE TO MOŽNÉ?" " A JE TO SPRÁVNÉ?"
    
     Odpovědi se nedočká, zdá se totiž, že je to v této době každému jedno a na doby minulé se jaksi zapomíná! Jakoby národ Čechů byl národem, který vždy někomu musí "sloužit." Je ovšem otázka, zda je ještě možné to změnit?!!