..swell seasons..

    Byla sobota ztracená v nějakém dalším podzimu, stejně ufňukaném, nastydlém a čaj nasávajícím podzimu jako jsem míval od doby, kdy jsem přišel o Ni. Ne, že bych se měl úplně špatně, popravdě řečeno v práci jsem si už stihnul udělat jméno a i můj byt začínal zhruba připomínat to útulné a stylové místo, které jsem si kolem sedmnácti vysnil. To samo o sobě poukazuje na jistý stupeň vývojové stagnace, ale mezi muži se sem tam najde nějaký „ten, co bude vždycky tak trochu kluk“ nebo „ten, co z toho nikdy nevyroste“ a ve většině případů jsou to typy mužů, kteří mají doma kromě sbírky pivních tácků a desek kapel, co do jedné neumějí hrát i sbírku dámského spodního prádla, prostě proto, že jsou takoví sladcí a tak dál. Tak do přesně téhle většiny já nepatřím. Jsem čistokrevným a vlastně hloupě hrdým zástupcem skupiny mužů, na jejichž zastydlou pubertu se všichni a především všechny dívají skrz prsty. A tady už se dostáváme k jádru zakopaného pudla a tím je fakt, že od doby, kdy jsem dostal ty svoje Velké kopačky mě ve funkčním stavu, v němž jsem tak nějak dokázal dostudovat a uchytit se v práci, udržovala jediná věc – chození na fotbal.

    Vím, že jsem si vybral ten špatný tým. Vím to už od začátku. Ano, je to ten komunistický, ten bohatý, ten s nejhorší fanouškovskou obcí, prolezlou rasismem a pravicovým extremismem, ten, kterému vždycky všichni nadržovali a tak dále.  Jenže, když jsou  Vám čtyři a v televizi se děje tak zajímavá věc, jako  je honění se za míčem v podání dvaadvaceti očividně dospělých potících se chlapů (k tomu ještě přidejme to směšné poskakování mužů, co běhají devadesát minut podél čáry a mávají kostkovaným praporkem) a Vy se rozhodujete, kdo získá Vaše sympatie, tak se za a) rozhodnete pro tým z Vašeho města a za b) Sparta bude vždycky znít líp než Boby a to je absolutně neodiskutovatelné, zvlášť když je Vám pět. Vybral jsem si ten špatný tým, říkal jsem si, když jsem se tu sobotu klepal na tribuně a v celé Praze stála voda ve vzduchu, v podobě hustého mrholení, které se spustilo pět minut před výkopem, hned potom co se o deset minut předtím náhle zatáhla obloha. Skrze mrholení jsem viděl svůj tým předvádět to, na co už jsem si za ty roky mohl zvyknout, čímž sice myslím úchvatnou hru ve střední fázi, ale především onu neskutečnou střeleckou impotenci, která přicházela na hráče domácího týmu  vždy, když se nějakou povedenou akcí dostali k vápnu nebo dokonce do něj. Po šesti přihrávkách na jeden dotek si onen reprezentační útočník ukopne míč před prázdnou bránou, vezme Vám vítězný pokřik z pusy a jediné, co udělá je, že se otočí a zvedne palec směrem k autorovi přihrávky, kterou teď tak lajdácky zahodil. Můžu říct, že v tuhle chvíli chápu tu extrémní část fanoušků, která vytrhává sedačky a metá je na hrací plochu. U mě by byl rozdíl především v tom, že toto gesto by nevyjadřovalo nic jiného než rozhořčení nad tím, že za tohle platím. Představte si, že jste na divadle, lístky byly pekelně drahé, kvůli tomuto souboru jste se se všemi  rozhádali a ona zářná hvězda vstoupí na pódium a mlčí, jelikož zapomněla text.  Takový je to pocit. Nebojte se. Bude ještě hůř. Brankář vykopává na dvoumetrového defenzivního záložníka, ten si sklepává míč na prsa a posílá přihrávku útočníkovi, který se zapomněl v dvacetimetrovém ofsajdu. Usmějete se a pod fousy si zamumláte něco jako „Smůla, možná příště, hoši,“ jenže, když zvednete hlavu, tak vidíte, že onen útočník střílí po zemi přímo mezi nohama brankáře ( o kterém všichni ví, že je omyl už od začátku sezóny)  gól, který jak se zdá bude nakonec uznán, jelikož praporky jsou dole. Pár vteřin ticha a pak slyším sám sebe řvát to svoje „Ty zasranej čůráku!“  a hned za tím exploduje celý stadion. Přihazuji do obecného vytržení pár dalších nadávek a usedám zpátky na sedačku a nenávistně zírám na čárového a pak do skupinky oslavujících hostí, kteří přece sakra ví, že ten gól padl z ofsajdu, který by poznal.. no každý. Po chvíli se  střetnu pohledem s mým kamarádem na vedlejším sedadle, oba zakroutíme hlavou, usmějeme se na sebe a zapálíme si. A tyhlety chvíle jsou tím, co dává mému životu o něco větší smysl, než je neustále vylepšování mé mládenecké bašty v tomhle zlém světě. Někdo nám právě ublížil, zachoval se k nám nefér a my si tu ublíženost jaksepatří užijeme. To si teda pište. Hlavní je teď jít domů, převléct se, dát si čaj a jít do postele, protože jedno studené pivo by mě mohlo vyřadit na dobrých pár týdnů..

  Po nějakém tom sedmém pivě a asi stém rozboru toho,  jak moc velký vůl byl onen čárový rozhodčí se potácím domů s odporným vědomím, že práce, co mě druhý den ráno čeká, je přesně ten typ práce, co už jsem odkládal tolikrát, že zítra už nebude možné jí odložit. Jelikož jsem nebyl nikdy žádný přeborník v pití, tak usedám na lavičku a zkouším nabrat rozumnou sílu na těch sto metrů domů, co mě ještě čekají. Jak se tak rozhlížím kolem, padne mi oko na černou kabelku, kterou kdosi zapomněl na zemi hned vedle lavičky. Pokývám hlavou, jednou rukou se chytnu lavičky, abych nespadnul a natáhnu se pro ni. Nejsem ksindl a tak jediné co hledám je nějaká adresa či telefonní číslo. Když konečně něco takového najdu, hned (dobře, tak pět minut jsem hledal telefon)  ho vytáčím. Chvilku to zvoní, pak to cvakne a já říkám něco jako „Dobré… ééé.. ráno, jsem našel v parku vaší kabelku, tak jsem se chtěl dohodnout.. jak bych Vám jí jako… to… moh..hmmmmm.. předat..“. Načež se ošklivě zašklebím, protože kdybych to měla být moje kabelka, tak poslední co bych chtěl, by bylo, aby jí i s mým číslem našel nějaký ožrala. Z telefonu se po chvíli ozve: „Ano, děkuji Vám. Bude úplně stačit, když jí donesete na protější lavičku.“  Prý jsem zvednul hlavu a nasadil ten nejtupější výraz, co ho normálně ani neumím. Nicméně jsem sebral kabelku a sebe a přešel na druhou stranu a pak. A pak bylo najednou ráno a můj staromládenecký byt obsahoval vetřelce, který se z něj očividně nemínil už nikdy stáhnout.

   Mělo to trvat jednu noc, pak týden, pak možná dva, pak přinejlepším pár měsíců a po roce se můj staromládenecký byt začal postupně rozpadat.  Zjistil jsem že všechny kruhy: rodina, kamarádi, kluci z bowlingu, lidi z práce a dokonce i slečna v sázkové kanceláři tady dole na rohu,  jsou mou novou přítelkyní beznadějně infiltrovány. Nutno dodat, že nejvíc infiltrován jsem byl já. Zajímala se o všechno, co jsem dělal. Když přišla dřív z divadla a já se díval na zápas Ligy Mistrů, vysprchovala se, převlékla do pyžama, sedla si vedle mě a po chvíli řekla „Ofsajd.“ a já chtěl říct „Ne, tak to není.. Víš, ofsajd je když..“  a místo toho Bosák řekl „Ofsajd,“ a já zavřel pusu a zachumlal se jí někam pod hrdlo a byl jsem asi nejšťastnější v životě. A pak to přišlo. Bylo to asi rok, co jsme byli spolu, leželi jsme zadýchaní v posteli a ona se zeptala: „Vezmeš mě tam?“ a já vědě,  že jsem totálně nahranej.  Byl jsem totiž infiltrován už zcela, ale úplně, úplně do mrtě.

  Bylo krásně, hráli jsme na poměry tehdejší sezóny vážně skvěle, pár pubertálních výrostků o řadu pod námi sledovalo více moji drahou polovičku než hru a já se cítil opravdu dobře. Po chvilce mi ale došlo, že to není ono a úplně mi to došlo, když rozhodčí neponechal výhodu, ve chvíli, kdy jsme šli ve dvou na brankáře. Vytrhl jsem se z něžného sevření a už jsem stál na nohou připraven vyřvat to na plno, orvat si hrdlo a horní patro, vše pro tu opojnou úlevu spravedlivého hněvu. Ale nepřišlo to. Podíval jsem se zpátky dolů na ní, na celý ten její sexy tázavý výraz a pak jsem se hezky posadil. Mezitím - jakoby jim můj spouštěcí pokřik vůbec nechyběl (a to mě se asi tehdy dotklo nejvíc) -  všichni vyskočili na nohy a začali řvát nadávky a být spravedlivě rozhořčení a já jsem se tehdy odporně a příšerně zaprodal, když jsem trošku zvednul a oči a vytáhl tolerantní úsměv, který mají lidé vyhrazený pro děti, co dupou do kaluží a nutí je stát dlouhé minuty před výlohou hračkářství, aby upozornili na hračku, která na ně už stejně čeká doma ve skříni, nebo jí nikdy mít nebudou.

  Začala chodit pravidelně a já cítil, jak to jde do kopru. Cítil jsem jak mi to, co mě drželo celou tu dobu při životě, bere krásu ze soužití s mým ženským ideálem, který se skutečně našel. Začal jsem žárlit na každou blbost, v práci jsem neudělal v tu dobu vlastně vůbec nic a ani ty noci už nebyly tak krásné, jak by podle všech těch přísloví měly být. Už týden jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že to nikam nevede a že jednou v životě bych měl udělat ten zásadní krok já. Pak jsem se probudil a byla pryč. A moje tričko s podpisy všech hráčů z utkání Sparta-Arsenal zmizelo s ní. Tři dny potom jsem jí potkal na ulici s tím blbečkem, co se přistěhoval z Ostravy a protože má dva metry tak vždycky chodí v dresu Baníku na jedno do naší hospody. Nerozumím tomu, proč si teda vlastně vzala to tričko?!

  Jsme ti špatní, ti zlí. Nikdo nás nemá a nikdy nebude mít rád. Prší. Hrajeme strašně. Baník samozřejmě taky, ale přeci jen o malinko líp. Ano, vybral jsem si ten špatný tým.,jenže ten kluk, co ho trenér vytáhnul z dorostu, se obtáčí kolem obránce a dostává se do vápna. Zoufalý stoper volí záchranou variantu. A tak to přichází..  
„Ty zasranej čůráku!“
To je ono!
Chce to se prostě úplně rozdat v tom jediném větném ekvivalentu..
Všichni jsou na nohou.
Vybral jsem si ten špatný tým..
                                                            -rozhodčí píská penaltu-
                                                                                                            ..ale nevyměnil bych ho za nic.
                                                                                                                          Sudí dělá pár komických kroků zpátky a teatrálně vytrhává z náprsní kapsičky červenou kartu..
                                                                                                                                                  Stadion exploduje.
                                                                                                                                                                A já?
                                                                                                                                                                       Jsem zpátky.

                                                                                                                                                                              (to si piště, že tu penaltu napálili vedle..)