povídka o lásce až za krematorium

   Letěl čáp, nad ním mrak, mrak si řekl, blbej čáp a čáp si řekl, blbej mrak. Neměli se rádi a oba letěli na jih ve větrném dostavníku jako spolucestující. V Africe se oba snesli k zemi a čáp v tom, co zbylo z mraku ulovil žábu. Pak druhou, třetí a proč se zdržovat, ulovil jich spoustu. Opodál umřel starý hroch a zrovna na něm hodovali supi. Čáp se na ně znechuceně podíval. Čuňata, řekl si. A v tu chvíli se to stalo, mezi žábami a hrochem to zajiskřilo, jak se střetl pohled čápa a supice krasavice. Ta je! Ten je! Shodli se. Když dojedli, slétli se a dali se do řeči.

   „Už vám milostivá někdo řekl, že máte krásně zahnutý zobák?“

   „Jste první,“ zalhala supice, ,,ale váš zobák je také krásný, je vidět, že když něco říkáte, tak na rovinu.“ Jak se dál vyvíjela konverzace, není těžké uhodnout a od slov je jen krůček k činům.

   Po čase společného života řekl čáp:

   „Chtěl bych ti ukázat svůj rodný komín, poletíš se mnou na sever?“

   „A je tam dost zdechlin?“

   „No jéje má milá.“ A letěli.

   Když přistáli na komíně krematoria, řekl čáp:

   „Tak jsme doma, ten člověk dole,“ řekl znalecky ,,je spalovač mrtvol.“

   „Fuj!“ Odvětila supice.

   „Já vím drahá, ale nedaleko je kafilérka a tam budeš mít dobré a vydatné večeře.“

   „Jsi tak inteligentní můj milý.“

   Vojtíšek Kovářovic se bifloval na reparát z Přírodopisu, konkrétně ptáky. Odpoledne šla rodina na hřbitov navštívit babičku a Vojtíšek nenávistně pozoroval oblohu, když tu náhle zahlédl na komíně čápa a supa. No tohle, pomyslel si.