Omalovánky

Omalovánky

Jen se tak projdu po městě a zprůhlednělí lidé se najednou zhmotní, stanou se a já vidím v jejich očích všechny nukleární výbuchy a odpady a všechny dosud uskutečněný pokusy a všechny války útočný i obranný s neukončitelným utrpením, vidím jejich profese a zklamání i tu dřinu žití z práce do postele bez nádechu a tu trochu radosti se sklenicí a zácpu a nemoce a převážně umírání na ulici na slepotu a hluchotu, vidím i tu ochotu dát se rozmasakrovat  kdekoliv  za kousek místa v tramvaji a téměř zoufalou ochotu nenechat si ukrást tašku s mlíkem a s lahváčem, to by bylo moc krutý i na lidi v průvanu a v neztenčený tmě.

A jen se tak projdu po městě a vidím v očích krásu žen a noblesu pánů a vidím v jejich očích radost z vývoje a pokroku, novejch léků a zušlechťování a z vezdejšího poměrnýho míru, ale hlavně radost nad sebou nad životem a nad svejma dětma při venčení domácího miláčka v parku, vidím jejich radost i z  cinkotu tramvaje jak je zrovna přeplněná na křižovatce Karlova náměstí, i z toho rozlitýho mlíka a rozbitýho lahváče, protože střepy nosej štěstí a jsou jich tisíce i v průvanu i v neztenčený tmě.

A jen se tak projdu po městě a vidím v jejich očích, že jsem jen já tou průmětnou jejich nálad a emocí i vizáže, že jen já jsem tím jejich seismografem a tou kamerou i tím krystalem stříbra na plátně ve tmě, že se to ve mne a skrze mne odráží do všech časových rovin, že jen já a pouze já v tuto chvíli vidím jejich fysiku a chemii i to čím jsou zrovna teď nalegovaní a nadopovaní a upovídaní a uspěchaní a rozbrečení v průvanu a možná i v neztenčený tmě.