Jak jsem nepochopil poezii

   A prší a prší a prší. Nejbližší místo, kde se opálit, je tak tři kiláky nade mnou, nebo v solárku za rohem. Jenže já nejsem žádnej metrosexuál a když ne bronz, půjdu chytat alespoň cigaretovou žluť do hospody.

   Zasednul jsem ke stolu, objednal pivo a zapálil si startku, jak se sluší a patří na obdivovatele literatury. Znám sice i obdivovatele, kteří nekouří a dokonce ani nepijí, jenže ty potkám jen náhodou nebo v čajovně, kam chodím čas od času zjistit, jestli konečně nečepují pivo. Vypiju si tam nějaký driják místo rudého býka a mažu zpět do prostor, které halí hustý dým a kde záchody najdu po čuchu.

   Nikdo si ke mně nepřisedne, a tak vytahuji knihu. Literární poetika od nějakého Zimy. Asi je to kvalitní vědec, protože jsem už na třísté straně a mému mozku říkají něco jen jména Hegel a Kant a to ještě slabě až vzdáleně. Louskám ty pindy a mám jasno, že z této knihy na mě osvícení nepřijde. Mám ale takovou úchylku, že musím všechno dočíst. Sakra, teď jsem u jednoho odstavce měl pocit, že rozumím, ale po opětovné četbě zjišťuju, že se jednalo o pouhou iluzi.

   Konečně někdo. S pivem v ruce si přisedá jedna známá, jejíž jméno jsem zapomněl vteřinu po představení, což se mi už rok daří úspěšně skrývat obratnou konverzací.

   „Co čteš?“

   „Ále, takovou kokotinu do školy, těžko bych ti vysvětloval o čem to je,“ odpovídám.

   „Zkus to.“

   „Je to takové literárněvědné…“

   „Stačí, já myslela, že román,“ zachraňuje mě to milé děvče.

   „Na romány teď nemám čas, musím přelouskat asi osm sbírek poezie a jsem z toho grogy.“

   „Copak, poezie ti nevoní?“

   „No, spíš smrdí, ale co naděláš, kdybych si tak mohl přečíst jen jednu říkanku, ale já musím číst všechno, abych měl čistý svědomí a mohl na to zapomenout. Svědomí je piča.“

   „Já třeba poezii píšu.“ Vytahuje na mě svůj trumf a já mám strach, že vytáhne notýsek. A taky že jo. Teď budu hrát zaujetí, abych jí moc neublížil, ale ani nevynesl ke hvězdám. Čtu. Dočítám.

   „Není to špatný, občas ti ujede rytmus, ale celkem fajn. Jen si to zkus někdy přečíst nahlas. Musím říct, že některý obrazy se ti fakt povedly.“ Ani nemusím moc lhát, některé obrazy se jí vážně povedly, zejména ty obrázky, kterými si ty básničky obkresluje. Jinak jen sentimentální řečičky, které píše kdekdo. Je tolik básníků a tak málo vydávaných sbírek, až se divím naivitě autorů, kteří věří ve vydání.

   „Myslíš, že by mi to vydali?“

   „Asi ne, musela bys být celebrita, aby to někoho zajímalo. Vy básníci jste totiž děsný egoisti a vzájemně se nečtete, nebo čtete, ale jen abyste byli na oplátku čteni.“

   „Tak to si nemyslím.“

   „Zkus to dát do kompu a obešli nakladatelství. Všude ti napíšou, že je to fajn, ale nezapadá to do jejich edičního plánu.“

   „Zkusím.“

O dva měsíce později spolu zase sedíme u piva a ona přede mě pokládá knihu.

   „Tak mi to vydali.“

   „To mě poser, já tej poezii fakt nerozumím.“