Každý své břímě

Stál jsem na Národní. Slunce zapadalo.

Oko nebe se od okraje k středu zastřelo šedým zákalem a pouliční lampy protřely svá zaprášená víčka.

Světlo ztuhlé v bronzové svatozáře lamp řezalo soumrak a dlažbu hladilo chladné mžení.

Pohlédl jsem do očí procházející dívky a mé zorničky se střetly s mrtvým pohledem.

Usmál jsem se, úsměv opětovala a tváře jí zčervenaly, pohodila záponou vlasů a minula mě.

Zvedl jsem límec kabátu a vyrazil do tmy.

Jen vzduch zamlžený dechem se za mnou otočil.

Každý své břímě.