..jak jsem padal za francii..

..jak jsem padal za francii..

Možná, že vím, jak to celé začalo.

Možná, že si vzpomenu i kde. (To, že vím, jak něco začalo, by mohlo zdánlivě naznačovat, že jsem to vlastně celou dobu měl pod kontrolou, ale můžu vás uklidnit, že to tak vůbec nebylo.)

Bylo léto, seděl jsem na zahrádce jedné z mých oblíbených hospod a trhal svoje básně. No, básně. Dalo by se říct, že to byla volně spolu asociující se slova poskládaná do veršů, hrdě se pak tyčící na papíře a čekající na chválu a slávu. Jak smutné je se opíjet o samotě, o kolik je smutnější opíjet se ve dvojici s vlastní příšernou poezií. Vzhledem k značnému vedru, které opanovalo ulice Mého Města a nepolevovalo, ač se již blížil večer, a také vzhledem k tomu, že mé tělo bylo v relativně krátkém čase obohaceno o dva litry plzeňského piva, jsem byl až po uši ve své pateticko-tragicky-hysterické náladě a svoje texty jsem trhal s výrazem člověka, který se na veřejnosti sám a pomalu postupně svléká z kůže. Každý text jsem si přečetl, vpil se do něj očima, abych s ním splynul, abych byl na chvíli opět dojat výší své geniality, a pak jsem ho roztrhal. Nuže, hleďte, jak vás trestám, vy lůzo mrzká. Beru vám krásu svých veršů, tu máte trest, brečte!

Nikdo si mě nevšímal, což mě nutilo k rychlejší, zuřivější a zároveň papírově nákladnější likvidaci svých sebraných spisů. Svět byl poslední dobou krutý a nespravedlivý. Ne, že by takový nebyl odjakživa, ale to jsem to nejspíš tak nevnímal, nepociťoval na sobě. Bylo to tím alkoholem a zkoušeným srdcem mladého humanitně zaměřeného pitomce, že když jsem si na jednom z těch ničených papírů přečetl něco o legiích, pojal jsem hnedle „úžasný“ nápad.

Tak ona mě nechce? Na vysoké škole mě nechtějí? Doma už mě taky nechtějí? Fajn, teď mám zase já právo se hezky urazit a naštvat. Opravdu, jsem tehdy takhle uvažoval. Odpotácel jsem se tehdy domů a vyspal se.

Všechna moje podobná večerní rozhodnutí trvala (nutno dodat, že ale s neutuchajícím zápalem) vždy až do rána. Racionální uvažování spojené s ranní kocovinou, čištěním zubů, studenou sprchou a podobnými věcmi si mé večerní plány vždy s úsměvem pozorně přečetlo, zkontrolovalo a s dalšími úsměvem je zmačkalo a hodilo do koše.

Nechápu, proč tomu tak nebylo i v případě tohoto nápadu, týkajícího se legionářské kariéry. Nicméně jsem se ráno sbalil a odjel.

Bylo by jistě nesmírně zábavné popisovat průběh mého přijímacího řízení, výcvikovou fázi a první tendr s novou jednotkou, vzhledem k mému malému vzrůstu, silné krátkozrakosti a absence jakéhokoliv útvaru na těle, o němž by se dalo mluvit jako o svalu. Přidejte k tomu moje cynické tendence a nevinný – ale značně předpojatými lidmi často vinným shledávaný – oportunismus, který získávají seržanti ve výcvikových táborech až s léty praxe. Jenže
o tomhle to nebude, nebude to o šikaně, o nočních alarmech, o veselých, nicméně krutých omylech plynoucích z mých obsáhlých neznalostí francouzštiny. Ne, nebude to ani o tom, jak se brečí vyčerpáním nad hromadou neoloupaných brambor, ani o projevech šílenství na konci padesátikilometrových nočních přesunů, které potkají ve výcvikáči asi každého. Jo, byl jsem za blbce, ale učil jsem se. Dneska bych řekl, že nebýt toho že mi nic nešlo, nebyl bych se to býval tak dobře naučil.

Když mě přivezli nově mému sedmému pluku a vyhodili mě u kasáren, všechno se odpodepisovalo, odsalutovalo a odtáhlo na ubikaci, lehnul jsem si na postel, dal si ruce za hlavu, zavřel oči a tiše jsem se rozbrečel. Podepsal jsem, že v případě potřeby padnu za Francii. Taková blbost, proč bych měl mít potřebu padnout za stát, se kterým nemám společného zhola nic? Za ten rok – tolik to zabralo, než jsem se stal legionářem – jsem toho moc nenamluvil. Moje francouzština byla pořád na úrovni druhé třídy pomocné vojenské školy a na krajana jsem tu nenarazil. (Zvláštní, na jednom pokoji jsem spal dokonce
i s Angličanem, ale pořád nikdo od nás.) Všechno na mě dolehlo. Nikdy, ale opravdu nikdy jsem nechtěl zabíjet lidi a najednou jakoby jen tak mimochodem jsem se to naučil velmi dobře. Platí mě za to. Umím rozložit a složit většinu existujících kvalitních zbraní od pistole po kulomet. Naučil jsem se plavat na větší vzdálenosti, zvládnul jsem první pomoc. Umím zabít holýma rukama na několik způsobů. A nejhorší na tom je, že jen těžko, hodně těžko se všem těmhle nadřeným reflexům ubráním, až se spustí. Mě se ale nechce zabíjet, ani umřít.

 Během všech těch přesunů z tábora do tábora v plné polní, v sevřeném útvaru jsem měl spoustu času na přemýšlení, a tak jsem ho propřemýšlel. Propřemýšlel jsem všechny kliky, všechna nahoru-dolů. Propřemýšlel jsem tisíce věcí, které se musí naučit dělat vaše tělo, ale mysl už ne. A proč všechno tohle? Protože jsem se nedostal na vysokou, blbě jsem se zamiloval, se všema jsem se kvůli tomu rozhádal, a asi taky kvůli tomu že věci přestaly být takové, na jaké jsem byl zvyklý. Přemýšlel jsem o ní. Všechny ty hodiny před úsvitem, krok za krokem, když ramena od batohu dřou do vlastních ramen, když zbraň studí v dlaních. Když už necítíš chodidla, jak jsou rozedřená. Ale běžíš. Viděl jsem její tvář nad obzorem, na cestě přede mnou, na zádech toho kluka co běžel v řadě přede mnou. Usmíval jsem se, když jsem si vzpomněl, jak říkala mi „ne“. Říkala to totiž moc krásně.

Všechny tyhle věci tak nějak líp pochopíte. Pochopíte tu krásu, toho když vám každé ráno v šest pod okny hlučí popeláři a z kuchyně slyšíte rychlovarnou konvici a sousedi nad váma už zase vržou postelí. Protože víte, že všechno je jak má být. Víte, že jste se probudili, že popeláři přijeli pro odpadky, že je to pořád stejné. Klid. Nikdo nepřiběhne do pokoje
a nezačne na tebe hulákat něco francouzsky, ne. Nezačneš se automaticky oblékat a nandávat si výzbroj a výstroj. Ne, jen si tak ležíš na polštáři a čekáš, až se Ti bude chtít vstát.

Jenže to tady neplatí. Vytáhli mě do hospody, kde jsme se příšerně ožrali, a tak to šlo pořád. Cestou zpátky podpírali ti střízlivější ty více opilé. Druhý den ráno na nástupu jsme všichni měli stejně provinilé výrazy a i ten běh jsme brali tak trochu jako očistu. Nutno dodat, že navzdory tomu, že to byl spíš lehký výklus na patnáct kilometrů, někteří z nás se při něm často pozvraceli. Za ty čtyři roky se nic zajímavého nestalo. Dvakrát jsme byli v Africe, jednou na Balkáně. Stačil jsem se nechat dvakrát uštknout jedovatým hadem, nechat si prostřelit obě stehna a rameno a třikrát si nechat srazit plat za porušování kázně.

A tak se tak nějak stalo, že jsem se ocitnul na autobusovém nádraží zpátky v Mém Městě. Stál jsem tam s taškou přes rameno a kolem procházeli lidé a projížděly autobusy a já tam stál a užíval jsem si ten skvělý pocit, být zase doma. A jak tam tak stojím, někdo kolem mě proběhne a pokusí se mi strhnout tašku z ramene. Malé okno a dotyčný leží na zemi, moje koleno má na zádech a obě ruce za zády ve velmi nechutném úhlu. Co se pořádně naučíš…

O pár minut později jsem jel tramvají domů, užíval jsem si cestu – sakra, celých pět let jsem nejel tramvají – když tu najednou nastoupil kontrolor. Neměl jsem lístek a tak jsem se nad tím zamračil a hle kontrolor mě přešel. A tak jsem dojel domů.

Doma nikdo. Položil jsem tašku vedle křesla, posadil jsem se a vzal si noviny. Začal jsem podvědomě sportem, jako vždy a už mi ukápla první slza. Když přišla máma, řekl jsem jí jen:

„Ahoj.“

Podívala se na mě, upustila tašku na zem.

„Ahoj.“

„Kde jsou ostatní?“

„Táta je v práci, Jana už tu nebydlí a Honza je na hokeji. Proč‘s nepřijel ani na dovolenou?“

„Neměli jsem dovolený, to víš legie. Brácha hraje hokej?“

„Jasně že měli, vůbec to na mě nezkoušej. Jo, hraje. Tys ale chtěl, aby hrál fotbal, viď?“

„Na tom už teď nezáleží. Kde hraje?“

„Na Slavii.“ řekla moje maminka a s napětím pozorovala moji tvář.

„Jo? Tak to je fajn, zajedu ho vyzvednout. Za jak dlouho končí?“

„Za hodinu. Trefíš?“

„Mami.. Já se tu narodil..“ mrknul jsem na ni a už jsem byl ve dveřích.

„Počkej, máš lístek?“

„Kolik mi je let, mami?“

„Pořád málo..“

„Ahoj.“

Brácha moc nevyrostl. Ale měl silné nohy, tak všem velkým obráncům prostě ujel, dal pár gólů, na hodně přihrál. Neměli ho moc rádi a tak – když se nikdo nedíval – mu dávali co proto. Počkal jsem u zadního východu, až půjdou. Brácha vyletěl ze šatny jako střela a dva urostlí blonďáci s melírem hned za ním. Přitlačili ho na zeď.

„Tak co, fretko? Pořád tak rychlej? Zkus dohonit tuhle. Bum!“ řekl jeden z nich a jednu bráchovi natáh, zatímco ho druhý držel. Vidím, že smysl dětí pro fairplay se nikdy nezmění.

„Hej! Co tohle?“ vtipálek se otočil přímo do pěsti.

„Bum!“ řekl jsem.

Neodpověděl jen se svíjel na zemi a držel si přeražený nos.

Druhý blonďák na mě jen tak zíral a pořád držel mýho malýho bráchu pod krkem.

Tak taky jednu nafasoval.

„Seš to ty?“ zeptal se brácha.

„Ne asi.“ odpověděl jsem, vzal mu tašku a vydal se k tramvajové zastávce.

„Hele, tos jako nemusel, měl jsem je pod kontrolou..“

„Jo? Kontroloval bys je, dokud by z tebe nenadělali kaši?“

„Tak nějak.“

„Hmm. Myslel jsem si to.“

Chvilka ticha.

„Máš dovolenou?“

„Proč se ptáš?“

„Jestli odjedeš nebo tu chvilku zůstaneš..“

„Copak, máte takovejch hovad plnej tým?“

„No… To taky. Ale stejskalo se mi.“

„Ale di.“

Jo, tak to bylo. Teď tu sedím, a nějaký to pivo už mě nepoloží, a to je až na těch pár jizev asi jediný rozdíl. A ještě pět let pryč, skoro pryč. Mám tu poštu za pět let. Výpisy, účty
a pak asi třicet civilních dopisů. Mám neblahé tušení. Jo, jsou od ní. Něco o velkých chybách a mýlení se v lidech, o lásce o rozchodech, o tom jak se hezky směju. Hmm, co bych tu tak teď mohl zničit. Ne, kluci z roty už tu nejsou, dnes se lokál drancovat nebude. Široký úsměv, milé vzpomínky.

Zase je všechno stejný. Člověk by řekl, že vyspěje, vyroste, ale ne. Přijde rána a po ní stejné dusno. Ale ne… Dneska se nebude utíkat. Je tu i adresa.

Zvoním.

Otevírá.

Modrý svetr, klukovský účes, v ruce Všechno, co opravdu potřebuju znát…

„Ahoj.“

„Kdes byl?“

Mlčím.

„Kdes byl?“

„Padal jsem za Francii.“

„To je dost dobrá odpověď na to, abych tě chtěla pustit dál a vyslechla si celou historku.“

„Taky si myslím.“

Dveře jsou někdy pro dva lidi moc úzké.

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Obejme mě.

„Tss, tohle se dělá s knížkou?!“

„Kašli na knížku.“

„Ta knížka je geniální.“

Pustí mě.

„Tak dobře, sedni si tu a povídej.“

Usměju se.

„Možná, že vím jak to celé začalo.

Možná, že si vzpomenu i kde….