Pro mne má jméno Malý hřebík

Prolog :

Když jsem přišel na Písmáka - nikoli cíleně jako autor, hledal jsem Vesuvanku, která psala dlouho pro naše městské novinky své typické poetizující zprávy z výletů po Českém středohoří no - a najednou se vytratila, aniž by padlo jediné slovo – proč? Našel jsem Janu a přitom – jakoby bokem – jsem zjistil možnost publikování.
Začátky – no : první vstup mi zhodnotil Smetiprach slovy . ... Á – ZASE NĚJAKEJ VERŠOTEPEC. Na rozdíl od mnohých, kteří se otřepou a pokračují dál ve stejném duchu, nebo se otráví a skončí dřív, než pořádně začali, jsem pochopil, že než začnu publikovat dál musím především ČÍST....abych věděl aspoň trochu o co tu jde, co ještě ano a co už ne – jak se říká vocaď pocaď.
Stejně jsem ještě tápal a tropil voloviny, ale už se občas našel někdo, kdo hodnotil a šmahem neodsuzoval. Největší kliku jsem měl, když mě oslovil přítel (neřekli jsme si oficiálně nic, ale jako přítel se zachoval). Napsal takový štěk, který vlastně rozhodl o tom, že Písmák se stal mým druhým domovem. Vypadá to nadneseně ? No – ale jak byste to hodnotili vy, když sem lezu i šestkrát denně : poprvé okolo osmé ráno a poslední vstup někdy končím až popůlnoci.
TANDEM... to je přesné. Spolupráce autorské dvojice, zdánlivě nesourodé chápáním smyslu i formy poezie, ale přesto docela životaschopné. V té krátké době – snad šesti týdnů - mne něco naučil, pár věcí jsme dali dohromady, pár věcí jsem napsal pod vlivem jeho působení... bohužel daleko méně, než jsem toužil a možná i on zamýšlel.
To stačí... pokud se toho někdo pustíte, poznáte z těch třinácti věciček víc, než když se tady budu vykecávat...

Je to nejen chronologicky, ale i významově řazené, takže to nemá skutečný řád...


Ty,
umíš tak...
až se nechce věřit
jak dávno
to je

no nic...
máš flintu a hledáš žito?
proč?

začni
budu koncovým hráčem
vše od začátku
zkus

...ale nenuť se, jestli nechceš
stačí naznačit a končíme



Utajený nick

Tak hezky se to čte
že malé písmo nevadí…
V zasnění zdvihnu oči – zas ty oči –
V mlhavém přítmí cosi tuším
Vidím stín

Široký základ a konec kdesi v nebi
Je to obrovské

Malý hřebík


Oldjerry mění úmysly

U pultu uhradil jsem škodu
a našlápl ve k dveřím směru,
opouštěl v mokrém podvečeru
modravou kouřem hospodu.

Zaregistroval pak v botě hřeby
a bolest utajil sám sobě…
s náladou bídnou jak v hrobě
nadhodil slzavé oči k nebi,

co hřeby dovolily pádil
přes města půl do knajpy jiné
no - pádil ( co noha nohu mine)
a vítr divě jak ožrala řádil

a já v tom kvaltu beze spěchu
vnímal, jak vál jen chvíli sotva slyšný
vzápětí bouřlivý a hřmotně pyšný
jak trubka ze břeskného plechu,

že proti němu dělám sotva krůček.
A najednou nic, až jsem skoro upad
Takže jsem musel jako pádící kůň dupat
- a on chladně zatahal mne za lalůček.

Tak řek jsem si : tak už je toho příliš
hřebíky v botě – ženeš se tu v slotě -
- jak když tě vrah ohrožuje na životě
a ty tu troubo kilometr šílíš

v proudech vody a za rachotu hromu…
Koukni se, jestli nemáš na kebuli paroh !
a pod ním místo mozku tvaroh,
do něhož tě někdo klackem žahnul k tomu…

Nekoukl, však v ulici za úhel, či za roh
namísto vpravo nalevo jsem zahnul
kde měl jsem to jen dvacet kroků domů.

Vyzrát na život

Chce to : odvahu najít
Pokořit práh, krůček sotva -
sopránového timbre dřevěná báseň noční
zkřivlého vzhledu je nebeská kotva
zvedni zrak a hle ! vždyť ty máš berle oční

Nevadí – jsem na to sám
Teď smazat dluh – nevelký jenom vskutku
(půl kopy veletuctů světu tajit)
zahanbit vítr na zahradě smutku
na mořském dně pak kouřící loď najít…

Mám hotovo všechno a včas
odnikud nikam nese se noci hlas
a přerývaně sténá
všechny ty taje vyjasní se v ráz
ve jménu tvého jména


Lamentace

Přítel s nímž půjčujem si slova
se ztratil v literárních hvozdech
a asi nebloudí
Já ale chodím jako silueta snová
a na marný protest čurám po zdech…
Mám žízeň velbloudí.

Jemu je hej – dělá si práci svojí
za paprskem si temným lesem kráčí
(a prý že - knihu píši !)
Jemu je fuk, že společná věc stojí
a že to k vzteku je i k pláči.
Však naděje to tiší…

Toužil jsem cíle vyšší
ve slov a veršů říši,
avšak sám…
…se jaksi nechytám…


NETRPĚLIVOST
Prý přestavuje dům zase
a knihu také píše...
To je o píli a o čase
a taky trochu pýše...
-----------------------------
Jsem sice už
starý muž
jehož léta lámou
a trpělivost pro mne tak
je věcí známou –
ač nerad musím říci však :

Na stručnou odpověď
sto čekat dní ? či dál ?
Za dobu takovou už teď
mrakodrap by stál
(když už ne starý penis)

A kniha tlustá jako Paroubek
by v tiskárně už byla
(anebo bych to vzdal)
a kouknul bych se zoubek
slibům, které jsem komus dal
či nadějím.

Nějak mi k tobě to nejde – snad
(myšlenka černá jako
když kominík se vkrad)
no promiň – jsem to ale pako…

asi to nejde - proč musím vodu vířit ?...
S myšlenkou na to neveselý
(že naděje jsou ve prdeli)
se nějak nechci smířit.
-----------------------------
Rok s rokem se mine...
jako když proutkem máv‘
a mám dnes přání jiné :

Prosím tě jen - buď zdráv...


T(d)voje oči

jsi šťavnatá závislost
z cukru a ledu barvy touhy
v různém úhlu oka
v konturách sametové šmouhy

minulosti tvé balvan vlečný
a má pohnutá budoucnost,
z veselých slov smutná sloka
nedosažitelná jako život věčný
vím, že jsem nevítaný host
padá mi deštík soli z oka
a přesto jsem ti věrně vděčný


pak jsem z toho ještě udělal odvozeninu. Nemá už to kouzlo bezprostřednosti....

Ledová panna

Jsi vytouženou panenkou
z cukru a ledu barvy touhy
s neslíbatelnou řasenkou
v konturách sametové šmouhy

Minulosti tvé balvan vlečný
a má budoucnost nejistá
pohnutou sloku z veselých slov píše
nedosažitelná jsi jak snová říše
nedosažitelná jsi jak život věčný

Kapka mi soli kane z oka kalná
touha mne přikula v ta místa tajná
a přesto jsem ti věrně vděčný


ŽIVOT    tu psal sám, jen jsem měl namočené prsty v motivu....
most přes záliv
od mysu zrození
cítíš, jak vlny tlučou
do jeho vratkých pilířů
jak cíl se blíží
netoužený
chceš vrátit zpola cestu
přes tu slanou vodu
zpět k okamžiku křestu
k výchozímu bodu

vnímáš ten vliv
každé rozednění
trpíš, co jiní vlečou
v košili brnění rytířů
se svými kříži -
děti – ženy
a v každém svém protestu
honosně v doprovodu
máš olověnou vestu
jíž bránil ses svodu



VELMI POZDNÍ MLÁDÍ  tady mi přihrál a pobaveně koukal, jak to mrvím

do kůry osiky
někdo vyřezal vagýnu
a jak šel čas nabyla plastičnosti

to vše mi bleskem při pohledu na ni
projelo hlavou jako nůž
náhle jsem zjistil v nenadálém stání
překvapen, že jsem ještě muž



No – a tady další přihrávka ...

SVĚTLO A STÍN

Stín :
pod okny před vchodem někdo
škrtnul podrážkou o chodník
snad zhášel nedopalek
snad očima již u dveří přehlédl vypouklinu
nebo se naposledy přesvědčil
nezní-li mazlavě

Světlo :
suchý zvuk podrážky o něčem mlčí
škrt boty v dáli se postupně ztrácí
oharek cigára svítí jako oko vlčí
v svítání vlhkém jak věčný psí patník
zhas‘ sám a ticho se do rána vrací

OZVĚNY TICHA

vyzrazené triky vykouzlí nápad
na úctyhodnou sbírku zátek
datovaných

již při druhé láhvi mnohý zapad‘
a jeho datum tak jako láska
upadne v zapomnění

tlumené výkřiky nemusím chápat
neperly bolem tráví
spánek ďábla

he ! ale přece : čert nikdy nespí
proto žádný výkřik ticha
proň není perlou zrádnou

počkám u východu na skládce pastí
jdoucí si kolem co pozdraví
v sobě můj smích

ale kdež ! tvého smíchu dovnitř
u skládky dveří si těžko kdo všim‘
a zdravit ? to dnes už nenosí se

mávátky v průvodu lehce nepraští
syrová sirka bez škrtátka
v Zippu sklaplá

to jediné je pravdou.
Leč …

EPILOG : Ta se mi líbí nejvíc. Kdybyste po mně ale chtěli proč, tak poctivě odpovídám : nevím....

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Epilog po epilogu :

Už před čtyřmi léty mi zemřela poslední kamarádka (opravdu kamarádka – totiž : spíš byla kamarádka mé ženy)... v letech se již těžko navazují nová přátelství a tak jsem byl rád, že jsem se sem vloudil. Než jsem pochopil řád věcí, chvilku to trvalo.
Malý hřebík byl kamarád... nikdy jsem ho neviděl ani nevím, jak se skutečně jmenoval, kde bydlí, co dělá... ale podal mi ruku, když jsem tápal. Ne že bych si byl dnes nějak moc jistý – ale před tím půldruhým rokem to bylo o hodně horší. Něco už jsem napsal v prologu a nehodlám se opakovat, ač mé pocity mne k tomu svádí.

Těšil jsem se na spolupráci, Cvoček hýřil nápady, které mne provokovaly k tomu, abych je boural a stavěl nové za podstatné pomoci jím položených základů. Nikdy mi neřekl, jestli se mu to líbí, nebo ne. U Písmáků to moc velký ohlas nemělo. Vzal to čert... Stejně si nedělám ambice – co taky v sedmdesáti letech, že jo ...

Jen kdyby ten Hřebík jeden byl zdráv – mám bohužel tušení podpořené jeho poslední tvorbou, že to s tím zdravím nemá vůbec v pastelových barvách a vůbec už ne růžové... Cvočku : držím ti pěsti, až mi prsty modrají.

Kéž by to pomohlo....

Jarda, či snad Oldjerry