Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Mám studnu, ze které po večerech lovím náměty na povídky. Tohle je zrovna velice chutná rybka. Bon Apetit.
Řekli nám, že se to bude vysílat na soukromé televizi, na kterou se skoro nikdo nekouká, protože má slabý signál. Nicméně máma a já jsme měli dělat pořad. Přijeli jen dva. Jeden s mikrofonem, druhý s kamerou. Byli to dlouhovlasí mladíci, oblečení jako vandráci. Filmovali nás už za chůze, točili si lesy kolem a pořád něco štelovali na objektivu. Nevím, jak máma, ale já byl hrozně nervózní, i když jsem jen asistoval. Máma měla vůbec pro strach uděláno. Když byla mladá, povolali jí do války, aby tam léčila zraněné. Nepřátelští výsadkáři tábor přepadli a vyvraždili. Ji vzali s sebou, aby zase léčila jejich nemocné. Ten opět přepadli naši, vyvraždili ho a ji vzali zpátky a zase léčila svoje. Teď chodila k lidem, kteří už byli těsně před smrtí a aplikovala na nich léčbu sugescí. Snažila se jim namluvit, že jsou zdraví a že jednou zase budou šťastně a bezproblémově žít a oni tomu měli uvěřit a uzdravit se. Ani nevím, jestli se jí to někdy povedlo, neptal jsem se.
Přišli jsme k chajdě. Bylo mokro, jak stále pršelo. Z lesa voněly houby, z nedalekého pole bahno a všude rostly bodláky a kopřivy. Chajda byla tak malá, že se do ní vlezli jen dva lidé, kromě pacienta. Ten ale moc místa nezabíral, protože neměl nohy. Na lůžku sestaveném z kulatin a prken ležela asi pětasedmdesátiletá žena s řídkými bílými vlasy. Oči měla modré a vysušené. Klepoucíma se rukama se držela za hubený zadek. Jak jsem řekl, byla jí jen polovina, což mě sklíčilo a na prsou se mi usadil smutek a bezmoc. Ale podle máminy léčby jsem se musel mile usmívat a předstírat, jak jí mám rád, což jsem se snažil ze všech sil plnit. Kamera už naostro jela a máma potvrzovala svůj um. Nejdřív jí zabalila do deky, nabídla jí vodu a říkala, jak vypadá dobře. Dál sundala z poličky papírovou krabičku a ukázala kameře sbírku čtyř kamenů, kterým trošku kazily dojem dva ohryzky od jablka. Stará paní ztuhla a kdyby měla sílu mluvit, nebo křičel, určitě by začala vyvádět. Tohle bylo pro ní všechno. Ta malinká chajda, sbírka kamenů a čtyři luky. Na sbírku se hned zapomnělo, protože všichni začali obdivovat lesklé, dřevěné luky. Na jednom z nich byla natažená tětiva. Ten byl z nich nejlepší a mně samotnému se tak zalíbil, že ještě dnes ho mám pověšený v kůlně na nářadí. Jak jsme luky obdivovali, paní se usmívala, až jsem měl pocit, že se opravdu uzdravuje. Pocítil jsem k mámě velikou hrdost a oddanost. Můj úkol byl ale jen postávat mezi dvířky, usmívat se a podávat jí věci, které jsem přinesl.
Kamera vypnula. Už měli vše, co potřebovali. Zpátky do vesnice už s námi nešli, a tak jsme se vydali polem, i když tou cestou se nechodilo, protože na hromadách tam ležela tlející lidská těla. Byla kompletně vyžraná a svítila žlutou, růžovou, červenou a bílou, jak se obnažovaly všechny rozkládající se tkáně. Některá byla zčernalá od ohně a špinavá od bláta, jak je ještě nedávno táhli bahnem. Tyhle hromady tam byly vždy, už od mého dětství, takže jak na puch, tak na pohled, jsem byl zvyklý. Podle mě to byli nějací nemocní lidé, kteří už takhle vyžraně vypadali zaživa, než prostě zemřeli.
Po cestě mi máma sdělila, že budeme muset starou paní operovat a už dnes, teď! Došla tedy do domu a vzala si z něho svoje věci. Já zatím šel pro kamaráda, který nám měl pomáhat. Měla to být moje první operace a jeho také. K chajdě jsme šli opět polem, protože to bylo mnohem blíže, než silnicí. Máma mlčela, já a kamarád jsme vtipkovali a snažili se uvolnit. Zanedlouho jsme měli vidět otevřeného, živého člověka. K tomu bez nohou. Do té doby jsme pitvali leda tak psa.
Postoj mámy se mi ale vůbec nelíbil. Bylo na ní vidět, že se něčeho obává a já pochopil. Že přijdeme už pozdě. Měla ráda každého svého pacienta. Přesto když umřeli, tak pro ně ani nezaplakala. Přišla domů, půl hodiny si myla ruce a šla udělat jídlo. Když jí někdo umřel, mlčela. A já s ní. Mlčeli jsme téměř pořád a když pak jednou na konci zimy umřela i ona, nepromluvil jsem několik let ani slovo.
Nechala nás stát kousek od chajdy a sama vystoupala po plesnivých schůdcích. Potom otevřela dveře a vešla dovnitř. Já a kamarád jsme pořád vtipkovali, ale už o něco nervózněji, než na polní cestě.
Potom jsem uviděl něco neuvěřitelného. Máma vyšla ven a dávila! Tam vevnitř muselo být něco naprosto šíleného, protože moje máma snesla vždycky všechno. Občas, když se s lidmi bavila o různých zákrocích, blednul jsem a zelenal, jak odporné to bylo. Ty nejhorší si ale nechávala pro sebe, protože věděla, že jiný by se z nich pomátl.
Vykročil jsem směrem k chajdě. Dobře jsem věděl, že paní bude mrtvá, ale jednou jsem chtěl vidět, co máma dělala celý život. Čekal jsem, že mi v tom zabrání, ale ona tam stála a zhluboka dýchala. Říkal jsem si, že tam musí být mrtvé zvíře, protože jediná věc, co nemohla, bylo mrtvé zvíře.
Nevím, zastavil se svět. První, co jsem spatřil, byl stoleček u postele. Byl pokrytý krví a kousky plic. Zem byla také od krve a stěny také. Periferně jsem viděl, z čeho máma dávila, ale chtěl jsem vidět všechno, než se na to podívám úplně a uvěřím. Měla zvrácenou hlavu, bradu pokrytou krví, šíjí pokrytou krví, pravé prso pokryté krví a místo levého…
…místo levého jí z hrudi zela díra, jakoby vybouchla zevnitř. Kousky mrtvého masa se kývaly v průvanu a vevnitř jsem uviděl žlutohnědé srdce a spoustu tlustých, bílých červů, kroutících se ve svém slizu.
Musela jich být plná a stále ještě žila. Když jsme tam byli s televizí a mluvili s ní, ona se mračila a možná i usmívala a pohybovala rukama. Ukazovala nám svojí sbírku kamenů a luky, byla pyšná na tento svůj majeteček. Máma jí říkala, že bude žít. A přitom byla plná tlustých, bílých červů.
Zpátky jsme šli opět polní cestou. Já přitom pozoroval rozežrané nohy mrtvol. Nikdy jsem jim neviděl hlavy, tak byly naskládané. Zvlášť jeden výjev mám v paměti až dodnes. Jedno žlutorůžovobílé chodidlo s červenými skvrnami, z pod kterého vytlelými dírkami prosvítaly kosti a na vrcholku palce mělo přilepený kus hlíny se zeleným lístkem vojtěšky.
Písmák