Bára - 1. část

  Byl přívětivý jarní večer a já jsem si byl náhle zcela jistý, že nevím, co dál. Cítil jsem se tak sám, že mi z toho bylo fyzicky špatně – osamělý chlap před třicítkou, který narazil na neoznačenou slepou silnici. A neumí vycouvat. Ten příměr se mi nepovedl a hned jsem si za něj vynadal. Co ale dál Papír a propiska vypadaly tak lákavě. Něco ve mně, nevím, zda svědomí, sebevědomí, nebo ještě cosi docela jiného, slabě zakřičelo v protest, ale byl to jen šepot: máš tolik jiné, smysluplnější práce a vůbec, jsi lékárník, ne spisovatel! Volání papíru a propisky bylo silnější.

Bára byla studentka víceletého gymnázia. Měla modré oči a dlouhé vlasy, taková ta špinavá blond, kterou má na hlavě každé druhé děvče, dokud se nepřebarví. Bára byla výjimečná právě tím, že si je nebarvila a smířila se s jejich nevýrazným plavým odstínem, stejně jako se smířila s obyčejnými rysy v obličeji a průměrnou postavou. V davu zaujala právě tím, jak byla nenápadná a obyčejná.

 Stop. Věděl jsem, že nejsem žádný spisovatel, ale nikdo mě nevaroval, že je tak těžké vymyslet první zápletku, úvod, od kterého by se můj román (ano, dovolte mi mé dílo směle nazývat románem a teprve až je dokončím, ukáže se, nakolik tomuto žánru dostál) odvíjel dál. Jediné, co jsem před sebou viděl naprosto jasně, byla hlavní hrdinka. Bára. Proč jsem jí vlastně dal takové jméno? Vždycky mi připadalo tvrdé, snad to způsobovala hláska r, ale spolu s tvrdostí ve mně vzbuzovalo i zdání přímosti: bylo přátelské. Snad jsem v této volbě vycházel z vlastních zkušeností s nositelkami jména Bára. Viděl jsem před sebou v mizejícím světle úplně přesně její tvář do nejmenších detailů. Její modré oči se na mě dívaly trochu překvapeně, ale usmívala se. Vlasy měla v culíku a jen pár pramenů jí neupraveně splývalo podél obličeje. Představa byla tak živá, že jsem natáhl ruku a chtěl jí je dát za uši, ale v tom okamžiku zmizela a já zíral zas jen na bledožlutou zeď. Usoudil jsem, že tento večer už nemá cenu pokoušet se o amatérskou literární tvorbu a šel jsem spát.

  Zdálo se mi o ní a já si ve spánku uvědomoval, že si ráno musím vzpomenout na ten sen a vycházet z jeho děje při pokračování v psaní. Rozumějte, nikdy jsem coby řadový lékárník v jedné pražské apatyce neměl potřebu psát beletrii a slohové práce ve škole pro mne bývaly hororem, ale ten večer, kdy jsem stvořil Báru, jsem měl hmatatelnou potřebu nebýt sám a protože nikdo jiný nebyl nablízku, napsal jsem si vlastní společnici a uvedl ji tak v život. Dalo by se říct, že od okamžiku, kdy se na papíře objevilo její jméno, napsané mou rukou, jsem za ní nesl plnou zodpovědnost. A nemůžete přeci nechat nic, co jste si sami pořídili, jen tak zaniknout a zmizet. Křečka byste nakrmili a pomazlili se s ním, květinu zalili. Románová postava, ať jakkoli amatérská a smyšlená, potřebuje péči stejnou a

větší, musíte se jí věnovat svou fantazií.

Bářini rodiče byli oba lékaři. Matka pracovala ve fakultní nemocnici na dětském oddělení, otec byl stomatolog. Doufali, že jejich dcera bude sledovat vyšlapanou dráhu, ale Bára odmala projevovala cit spíše pro estetiku než život. Třicet let krásy, tato slova si vzala za erb a toužila vystudovat jen k tomu, aby se lépe vyznala v tom, co obdivovala, v umění rukou, hlasu a pohybu. Milovala všechny druhy krásy, obrazy a fotografie, hudbu i tanec a ze všeho nejvíc obdivovala dokonalost lidského těla. V tom jediném se podobala rodičům, ačkoliv ti viděli lidské tělo jako stroj na žití, zatímco Bára v něm spatřovala sochu a obraz. Neměla ráda svoji postavu ani svůj obličej, ale smířila se s nimi, jako se smířila se svými vlasy. Chápala samu sebe jako nepovedené dílo, takové, jakých za sebou v hodinách výtvarné výchovy sama nechala několik set.

  Těmito větami, které jsem zapsal do sešitu v tvrdých deskách pod včerejších několik řádků, jsem dostál svému přesvědčení, že musím použít motiv ze snu. Zdálo se mi o lékařích.

  Než jsem se stihl znovu zamyslet nad svou Bárou a jejím životem, zacinkal zvonek upevněný nad dveřmi a do lékárny vstoupila příjemně vypadající žena kolem čtyřicítky. Chtěla kapky do nosu a šumivý vitamin C, platila stokorunou a já jí vracel nějaké drobné. Co mě na ní však zaujalo nejvíc byly brýle. Ta milá nastydlá bruneta měla na nose neuvěřitelně zajímavé brýle, jejichž nazlátlá barva, připomínající mi sirup na kašel, prudce kontrastovala s jejíma zelenýma očima. Když odešla, sklonil jsem se nad sešitem, který jsem měl rozložený pod pultem, a začal jsem psát.

Jedna věc jí na jejím vzhledu ale rozčilovala – musela nosit brýle. Pobuřovala ji přítomnost cizího předmětu na nose i závislost, která ji k tomuto kousku platu a skla vázala. Přestože neměla příliš mnoho dioptrií, bez brýlí se pro ní svět stával nejasným pohledem skrz zašmudlané okno, bez brýlí nemohla jasně vidět rysy obličejů krásných lidé, které tak ráda obdivovala. Dalo by se říct, že byla otrokem svých vlastních brýlí

a otrokem o to nešťastnějším, že se jí nepodařilo za pět let, po které brýle má, najít takový model, který by jí opravdu slušel a činil její obličej zajímavější a krásnější. Až jednoho dne….

 Tady jsem opět přestal psát, ovšem tentokrát nikoli proto, že bych byl vyrušen zákazníkem. Měl jsem pocit déjá vu, a nebo ještě lépe pocit, že lékárna zmizela a stojím optice, Stál jsem vedle plavovlasé dívky, která si s uspokojením nasazovala nové brýle. Musel jsem uznat, že jí moc sluší. Sledoval jsem ji i do metra. Lidé ji míjeli a nikdo netušil, že je šťastná, protože má na nose své nové brýle, první brýle, které jí za ty roky opravdu sluší. Byli zahloubaní do vlastních problémů a nevšímali si nevýrazné drobné blondýnky, která se zvědavě podívala do každé výkladní skříně a okénka v metru, protože se nemohla dočkat, až přijde domů k zrcadlu. Vlastně to byl docela uspokojivý pocit: nikdo Báru a její štěstí nechápal. Nikdo kromě mě. Já jsem šel celou dobu s ní, abych jako její autor sledoval její radost a její příběh, který se poprvé začal odvíjet bez mého přičinění. To, že si šla vyzvednout brýle,nebyla práce mé fantazie, alespoň ne vědomá práce mé příčně pruhované fantazie, abych zůstal věrný jazyku Bářiných rodičů. Nemyslel jsem na to, že bych chtěl jít s ní, až si půjde pro brýle. Ona prostě šla a já ji musel sledovat bez možnosti ovládnout svou fantazii a zastavit Báru.

  Setkání v optice bylo prvním případem, kdy se příběh začal odvíjet sám bez mého autorského zásahu. Poprvé jsem měl pocit, že jsem překročil jakousi hranici, která je mezi popsaným papírem a literární postavou. Pokud jde o to, Bára byla velice živou literární postavou, viděl jsem jasně její tvář a cítil její emoce a v okamžicích, kdy jsem bral do ruky propisku a sešit, měl jsem naprosto jistý pocit, že je se mnou a já jsem s ní. Radoval jsem se, protože vystoupila-li Bára z mé fantazie natolik, že jsem ji byl schopen vnímat, znamenalo to, že už nikdy nebudu sám. Dalo by se říct, že jsme její příběh psali společně. Já jsem do sešitu nikdy nebyl schopen zapsat epický děj. Zůstával jsem u popisů Bářiných vlastností, zkušeností, okolností a reálií jejího života a ona přicházela a prováděla mne svými zážitky, které se tak stávaly zážitky společnými, protože nebyly o tom, co se stalo, ale o tom, co se děje.