Bára - 2. část

Tento stav, který bych s největší pravděpodobností mohl nazvat štěstím. Já a Bára jsme měli zvláštní, napůl reálný vztah. Byli jsme přátelé a já ji tiše, ale stále vroucněji obdivoval. Připadalo mi zvláštní, že já, prostý lékárník, jsem dokázal vymyslet tak dokonalé a přitažlivé stvoření jako je ona. Proč jsem ji objevil já a ne Bůh? Každopádně jsem udržoval náš tajemný poměr stále naprosto živý. Ponechával jsem Báře autonomii, takže si mohla dělat co chtěla a chovat se ke mně, jak uznala za vhodné, přijmeme-li skutečnost, že literární postava se může chovat dle vlastního uvážení, pokud přitom vychází z vlastností daných jí do vínku autorem. Myslím, že kdybych chtěl, jednala by podle mé vůle, říkala to, co bych si přál slyšet a chovala se tak, jak by se to líbilo mně. Ale kdybych si pořídil kočku, psa nebo křečka, těžko bych je mohl jakkoliv nutit, aby se chovali podle mých přání. Proč by na tom měla být románová postava hůře? A navíc, mohl bych se zamilovat do dívky, která není než můj stín, ba méně, stín mého snu? Těžko, a já se do Báry přesto pomalu zamilovával, alespoň myslím, že bych svůj stav mohl takto pojmenovat. Myslel jsem na ní pořád, zdálo se mi o ní a vytvořil jsem si závislost na osahaném sešitu v tvrdých deskách, kam jsem zapisoval tisíce různých popisů, snažíce se najít nové a lepší vyjádření Bářiny osobnosti. A ona, pokaždé, když přišla, byla mnohem krásnější a jasnější, než jak jsem o ní snil. Oproti fyzické ženě měla tu výhodu, že byla na další úrovni bytí, byla prosvícená světlem druhé poloviny světa, minusovým světem opačného prostoru, o kterém budu mluvit později. Když jsem se jí podíval do očí, zářily jako hvězdy, tak, jak jsem nikdy neviděl zářit oči žádné skutečné ženy.

  Řekl jsem tedy, že jsem se do Báry, do obrazu Báry, jak jsem ji vymyslel, zamiloval. Nevím, co cítila ona ke mně, protože tu myšlenku jsem jí sám do hlavy nikdy nevložil ani jsem se před ní o tom nezmiňoval. Dejme tedy tomu, že to, co bylo mezi námi, byl nějaký typ vztahu. A každý vztah někdy musí projít svou krizí, protože jinak by to nebyl vztah ale jen iluze vztahu, jenom divadlo dvou osamělých, kteří nechtějí být osamělými a jsouce spolu, jsou osamělí ještě víc než kdy předtím. Ale zpět ke mně a Báře. Naše krize byla o to horší, že jsem dodnes nenašel řešení, a že ji vlastně nikdo z nás dvou nezavinil. Stalo se to takto.

   Bára má ráda přírodu. To je přirozené, miluje přeci umění a to povětšinou vychází z přírody. Chodívali jsme se tedy procházet do spousty parků po Praze. Na jaře to bylo nejkrásnější, protože kvetly stromy a vzduch tak jemně voněl příslibem léta a nadějí, že už nikdy nebudu sám, protože mám navždy svůj napůl oživlý sen. Šli jsme parkem mezi kvetoucími třešněmi a ty už pomalu odkvétaly a kvítky z nich povlávaly k zemi jako teplé, veliké sněhové vločky, které něžně dopadaly na vše kolem, na zem , na trávu, na lavičky. Fascinovaně jsem pozoroval padající kvítek a s naprostou jistotou čekal, kdy se jeho pomalé drobné spirálky zastaví v Bářiných vlasech. Padal pořád níž a níž a já už dopředu věděl, jak se Bára zasměje a pohodí hlavou, ale ten kvíteček se bude jejích vlasů pevně držet. Stalo se však cosi, co podlomilo mou víru v Boha: kvítek padal  a v okamžiku, kdy se měl zastavit na Bářině hlavě se vzepřel fyzikálním zákonům mého světa -  a beze všeho si padal dál, stále k zemi, jakoby si nevšiml, že tma stojí moje děvče, můj sen, kterému měl dopadnout do vlasů. Tím, že to neudělal, mi s děsivou důkazností předvedl, že Bára je skutečně sen a nic než sen a že reálný svět ji nikdy nebude schopen akceptovat jako živoucí bytost. To zjištění mě zmrazilo a neměl jsem chuť dál se procházet, dokonce jsem neměl ani chuť dál vidět Báru. Potřeboval jsem být sám a přemýšlet. Poslal jsem ji pryč, poprvé a naposledy.

  Seděl jsem nad skleničkou vína a přemýšlel. Bára, jakkoliv pro mne byla skutečná, byla sen a iluze a já zoufale potřeboval něco hmatatelného, něco, na čem by se zastavovaly padající kvítky v parku. V tom okamžiku jsem poprvé vážně zalitoval, že nejsem žena. Kdybych byl, nechal bych se uměle oplodnit bezejmenným dárcem a narodila by se mi dcera. Dal bych jí jméno Barbora a vychoval ji tak, jak jsem si vysnil Báru. Byla by snem, který bych miloval, na který bych si mohl sáhnout a kterému by se ve vlasech zastavil třešňový květ. Do rodného listu bych napsal ,,otec neznámý“ a nebyla by víc než Bára, jen Bára, moje Bára, můj živoucí sen. Já jsem však muž. Jediné, co si mohu pořídit,  je pes, kočka nebo křeček. Nic proti nim, vlastně vyžadují podobnou péči jako dítě nebo literární postava, ale pes se těžko zamiluje do umění a kočku nebudou trápit brýle, které jí nesluší.