Světové kamarádky

Jak jsem se vracela z nákupu, zahlédla jsem na své obvyklé cestě něco neobvyklého. Z koše, kam lidé odhodili spoustu obalů od nanuků, které si koupili v sámošce, vyčuhoval duhový papírek svázaný do ruličky a byl omotaný zlatou mašlí. Takový kýč v zeleném koši bych nečekala. Bylo mi ho tam líto, nebo snad jsem se zahleděla do duhové barvy.  Proto jsem se nenápadně přiblížila ke koši, vytáhla svůj použitý papírový kapesník, vyhodila ho a v rychlosti osvobodila lákavé dílo ze zelených útrob.

Nejraději bych vhodila do koše i celý svůj nákup a odcházela s lehkostí se svým nálezem, ale nešlo to, rodina čekala na svůj příděl. Svitek papíru jsem položila na obal s vajíčky a šla směrem domů. Doma ještě nikdo nebyl. Děti v družině, manžel na služební cestě. Úžasná příležitost pro odhalování tajemství. Na druhou stranu si říkám „ Co je na tom tak tajemného?, Ty ses úplně pomátla. Vybíráš koše a čekáš zázrak?“ uchichtla jsem se v duchu nad svou infantilitou.

Tašky padly na zem, ochrana vajíček mě již více nezajímala. Můj interes byl zaměřen na duhu. Duhu mám totiž ráda. Je výjimečná, krásná, uchvacující, nedostupná a matoucí. Člověk si myslí, že někde začíná a někde končí, že by si její konec mohl ukrojit a odnést domů, ale nikdy se mu to nepovedlo. Až teď. Duha ležela schoulená v tašce od Delvity, v mém bytě.

Pomalu jsem začala odkrývat  tajemství. Stačilo jedno opatrné táhnutí za zlatou stuhu a svitek se na tento povel začal rozvíjet a nechal mě nahlédnout do svého obsahu.

Kostrbatým písmem zde stálo:

Jana a Hana jsou svjetově nejnejnej-lepčí kamarádky na svjetě. A tak slibujem, nikdy se neopustíme.

Na dolní polovině papíru se rozpíjely podpisy Jany a Hany, zjevně napsané krví.

Nejdřív jsem se pousmála, a pak jsem si vzpomněla na svou kamarádku Janu. Naše kamarádství už dávno skončilo, kdybychom napsaly podobný pakt, už by také zřejmě ležel v koši. A hodila by ho tam Jana. Vzpomínky, které jsem již dávno zahodila do paměťového koše, byly zpátky. To já jsem byla málo světová a Janu zradila. To já jsem jí zkazila život a nechala ji plavat ve vývaru nenávisti a sebe plížit v bažině černého svědomí.

Neudělala jsem to schválně, „neudělala“ zašeptala jsem do ztichlého prosluněného pokoje.

„Ale udělala“ řekla jsem paprskům nahlas.

Důvod rozbití našeho přátelství, které trvalo deset let od prvního ročníku střední školy, jsem vídávala celkem často. Byl to můj manžel. Jaký význam má to slovo? Man – muž? Žel – žal? Smutek za to šílené nedorozumění, které se událo před deseti lety. Jela jsem sanitkou se svou babičkou do nemocnice a jela jsem s ní naposled. Umřela tam. Babička byla má jediná osoba z naší rodiny, ke které jsem cítila opravdové lidské sympatie a lásku, nezávisle na závazcích, které rodina člověku přináší. Byla prototypem člověka, který je tak krásný, že by se o něm mělo psát v pohádkách. O takových lidech psali filosofové, když se snažili definovat etické chování. Babička už nebyla a já se cítila také tak. Z nemocnice mě odnesl můj strážný anděl, kterého podle pouťovské cikánky mám (ale kdo ho za 300,- nemá). Na první lavičce před nemocnicí jsem se schoulila do jogínské polohy dítěte a nechtěla nikdy vyrůst. Když už jsem měla celý obličej mokrý od slz, začala mi mokrat i ruka……Chvilku jsem tomu nevěnovala žádnou pozornost. Pak jsem si uvědomila, že je to pes. Cítil mou svačinu. Chtěla jsem říct….klidně si ji vem, ale nešlo to, nechtělo se mi mluvit, chtěla jsem brečet, a tak jsem jen se skloněnou hlavou po hmatu vytáhla rohlík se šunkou.

„Barykuuuuu!!!! Barykuuu!!!! BARYKUU Volání se přibližovalo. To už si Baryk pochutnával na mé svačině, a proto se páníček utrhl na mě „Co mu to dá….“nedořekl, zastavil se na mých ubrečených očích a větu změnil na „Co se vám stalo?“ Všechno jsem mu ve zkratce řekla, on mi zas řekl, že Baryk drží dietu a nemůže jíst podobné věci. A dohromady jsme si řekli, že půjdeme na sklenku vína. Jenže já jsem stále nebyla klidná. Ve víně jsem  neviděla pravdu, ale babičinu krev. Ve víně jsem utápěla slzy a chudák ten chudák, Tomáš, se dobrovolně utápěl se mnou.  „No, a teď opravdu nevim, co budu dělat. Za kým budu chodit pro rady. Kdo na mě bude čekat s otevřenou náručí“ Dokončila jsem své sebelitování a dopila druhou sklenku vína.

Najednou to vypadalo, že už si nemáme co říct, že to bylo jedno z těch krátkodobých setkání, která skončí tak rychle, jak se začnou. Jenže ten kluk to rozčísnul. Neřekl mi, že teď mě bude ochraňovat on, ale doopravdy mi nabídl svou náruč. A tak jsem do ní vpadla a s Tomášem prožila den, který byl vším. Byl tím nejsmutnějším v mém životě, byl tím nejkrásnějším v mém životě a byl tím nejživějším, tím který už nikdy nezažijete, ale když si na něj vzpomenete, prožíváte ho znovu.

Další události měly rychlý spád. Tomáš mi po dvou dnech řekl o své holce. Říkal, že jí nechce ubližovat, ale kdyby s ní zůstal dál, ubližoval by jí stejně. To jsem ještě nevěděla, jak moc jí ublížím i já. Ten samý večer mi zavolala Jana. Celá rozhořčená řvala do telefonu: „Ten kretén mi řekl, že jsem pro něj byla vším a teď, teď je to nějaká jiná, chápeš to…….zná jí dva dny. ……..jak se cítíš ty, Barčo?“ V tu chvíli mi ještě pořád nic nedocházelo. Jana chodila s Tomášem dva měsíce. Poznala ho na kurzech angličtiny. Líbil se jí a považovala ho za ztělesněnou dokonalost. Nechápala jsem, jak jí mohl takhle rychle odkopnout, ale vzpomněla jsem si na Tomáše, který se rozešel se svou přítelkyní po tom, co jsme se poznali. Dělají toto dokonalí lidé? Jak se mají dokonalí lidé zachovat, když se zamilují do někoho jiného? A v tu chvíli mi píchlo u srdce. Já jsem ta holka. A jak to mám říct Janě? Nejdřív se o tom musím přesvědčit a zjistit, zda mám opravdu správné tušení. Tak jsem se snažila s tím Tomášem, kterého jsem jinak, než utěšovatele neznala, bavit jako s klukem, kterého chci opravdu poznat. Mluvila jsem tak vážně a ptala se na tak polopatické otázky, že mu po chvilce došlo, že něco není v pořádku.

Pravda šla ven.

„Musíš jí to říct, co nejdřív“ byla okamžitá Tomášova reakce.

„Snad musíme?!“ oponovala jsem. „Nebo je to jen můj guláš?“

„To ne, půjdem jí to říct spolu“. A tak jsme šli. Cesta to byla dlouhá, naplněná tázavými pohledy, které se zoufale snažily přijít na to, co by mohlo nadcházející situaci zabránit. Nic se nestalo a najednou jsme stáli přede dveřmi Janina bytu. Jana otevřela ubrečená, ale ve vteřině se její obličej změnil v lán údivu. Jakoby na dramatickém kroužku nacvičovala emoce. Náhlý údiv vystřídal vztek. Přesto si všechno nechala vysvětlit. Poslouchala a říkala, že to chápe. Jana se mi dlouho neozývala. Až za dva týdny, kdy jsem po šesti nepřijatých telefonech, ztratila veškerou naději, malá hvězdička svitla. Ona opravdu  volá, říkala jsem si, když jsem překvapeně zírala na displej telefonu. Nečekala jsem a telefon zvedla „Ahoj“ „Ahoj“. Báro, z ničeho tě neobviňuju, nemůžeš za to, ale přesto ti nemůžu odpustit, co se stalo. Je možný, že ti nikdy neodpustim, ale Tomáš je skvělej, proto pochopím, když se rozhodneš pro něj. Ahoj……tů tů tů.“….a já nestihla říct vůbec nic.

A tím skončilo naše světové kamarádství. Jana a Bára a Tomáš spolu kamarádit nedokázali, jejich krev nikdy nemohla spočinout na duhovém papíru. Jeden zde byl navíc. Ta krev se přeci jen objevila. V Janině koupelně, když se pokusila o sebevraždu. Celou dobu, když jsem za ní chodila do léčebny, jsem si říkala, že jsem měla něco udělat. Snažit se jí utěšit, být jí na blízku, i když to nechtěla. Jenže, jak bych ji utěšovala? Tím, že jsem s Tomášem šťastná?

Nemohla jsem udělat vůbec nic. A tak jsem svůj problém vytěsnila. Teď na mě vybafl z koše. A já už ho nedokázala znova zahodit. Rozhodla jsem se. Půjdu a kamarádku Janu najdu. Večer jsem vrátila svitek do zeleného koše, pro případ, že by se Hana nebo Jana pro něj vrátily.