Proměny barokní poésie

Úvodní slovo

Poésie, slovo evokující v člověku nepopsatelné. Poésie jako umění zachycené slovy, vyšší myšlenka, tvář nekonečna, nespoutaný prožitek, síla okamžiku, lehký dotek, náznak, uvolnění mysli, poznání…. Jen hrstka slov, jimiž se snažím vyjádřit, co pro mě dokonalost poésie znamená. A co teprve, když má být tak výjimečná, novátorská a inspirativní jako ta barokní.

Baroko

         „Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca – perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a jejích koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období. Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. Manýrismu Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj. právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“, což je termín nepochybně přesnější. Jasné vytýčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem.

I

V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby). Výrazným prvkem barokního umění je pohyb. Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. „ (Wikipedia.org)

            K úvodu jsem přidal toto velice komplexní, stručné a výstižné definování baroka, jelikož sám bych jej takto definovat nedokázal. Slouží k vytvoření dostatečných podkladů pro očekávání toho, co se za barokem/barokní poésií skrývá.

Poésie aneb duch zkázy, pomíjivost času a putování duše

            Lidská pomíjivost a nicota stojí v barokní poésii naproti věčnosti, stálosti a všemohoucnosti Boha. Láskou ke Kristu poblouznění básníci touží po smrti, již berou jako přiblížení k Bohu/Kristu/Lásce. Berou ji jako ukončení pozemských muk, smazání své nicoty a dosáhnutí Boží milosti. V dnešním pohledu se setkáváme často s postojem, že byli rozpolceni- nedokázali si vzíti život, jelikož se báli, co po smrti vážně nastane (ano, zde jde o tu poctivou barokní existenční pochybovačnost). Dokonce se nám mohou jevit jako slaboši, musíme však brát v úvahu, že sebevražda je neodpustitelný hřích, jejž by jim Bůh neodpustil, čehož si byli vědomi. Také zde vytanula otázka, co je jejich údělem na tomto světě, je-li jím vůbec něco, a že by zde měli být Bohu k užitku. Uvědomovali si, že po nich Bůh nechce bědovat, prožívat utrpení a hořet jen láskou k němu po celý život. Tudíž se nesetkáváme s četnými sebevraždami, ale spíše s rozsáhlou činností, jež po těchto význačných lidech zůstala. Ano, tito lidé nejenže byli obdařeni talentem, (tedy ti, jež čteme dodnes) ale také vraceli, co jim bylo dáno, a to ne pouze věrnou láskou k Bohu, ale navíc byli užiteční i pro společnost. Mám teď na mysli například Terezu z Ávily, jejíž zásluhy jsou známé. Co se osob barokních básníků týče, téměř vždy se jedná o velmi významné osoby- společensky. Tito básníci jsou velmi vzděláni s dostatečným přehledem o tehdejším světě. Sečtělí, většinou dosti zasaženi poznatky renesance i jejím skonáním.

II

Co znamenal Bůh pro barokního člověka- básníka, odkud přišly různé rouhačské myšlenky a kde se vůbec vzala mystická láska k Bohu, jež byla znázorněna hojně veskrze celou Evropu? Proč je duchovní láska běžně popisována světskými, erotickými obrazy?

            : Když se v Itálii rodí renesance, středověký člověk se generačně přesouvá k novověku, on sám si toho je jen stěží vědom. Ke zrodu renesance vedl dostatek finančních prostředků, proto právě  malé městské státy v Itálii, jež byly na svou dobu nesmírně bohaté. Když má člověk tyto přebytky, přijde mu, že Bohu odvádí dostatek, a ten mu na oplátku dopřává. Přesune tak svůj zájem na sebe sama. Objevuje nevídané prožitky a slasti, jichž si začne bez ostychu dopřávat. Taky se více dívá kolem sebe a vidí stavby, jež jej uchvacují. Zapátrá tedy po jejich tvůrcích a zjistí, že jejich literární tvorba je na daleko vyšší úrovni než ta, již zná. Také ušlechtilý jazyk se mu velice zalíbí. Vrací se tedy k těmto pramenům, jichž má kolem sebe dostatek. Ty pak rozvíjí, diskutuje o nich se stejně orientovanými přáteli. Taktéž jej začnou fascinovat přírodní úkazy- začne se zajímat o fysiku, matematiku a spousty dalších věd jako astrologie, alchymie, botanika, filosofie a také o umění. Dobere se tak daleko, že se věnuje v obrovské míře sobě, což jej těší, ale také jej znejišťuje pocit, že by měl být více oddán Bohu. Ale jemu se stále daří výtečně, ba dokonce lépe. Začne se tázat sám sebe- co že to Bohu nevadí, ale jde dál. A jde dál doslova, začne se zevrubně zajímat o Boží nejvyšší výtvor, jímž bezpochyby člověk jest. Začíná chápat jak funguje, vše řeší rozumem. Najednou dá víc na svůj názor než na názory jiné… třeba na  postoje církve. Díky vynálezu knihtisku se snadněji dozvídá novinky z celého světa, přičemž zjistí, že nové myšlenky nemá jen on sám. Na druhou stranu vídá gotické stavby, cítí závazky k bližním i rodině, uchvácení vědou a sebou samým uhasíná. Také se mu častěji nezdá chování okolních lidí správně. Začíná ztrácet jistotu, cítí se být obtěžkán hříchem, cítí se zbytečným. Snaží se získat si Boha. Takže se kaje, modlí se a na hlavu si sype popel.         

            Díky svému poznání ve vědě zjistil, že přítomnost Boha prostě nevnímá, necítí, že by někde zasahoval. Jeden den se kaje, druhý den se rouhá, ptaje se, kdo je Bůh, kdo je on sám, proč existuje… Takováto rozpolcenost s pocitem prázdnoty a touhou po smrti se stává ideálním barokním prostředím, jež pochopitelně nebylo až tak do extrému zahnané- ani nebylo všude tak silně rozšířené, či zažité.

            Vrátím se zpátky k člověku, člověk stále potřebuje mít kde ukájet svůj chtíč, hledá jakousi studnici slasti. Pokud mu tedy dostatečnou slast nepřináší poznání sebe samého, hledá jinde. S úpadkem renesance přichází, především v umění období, jež nazýváme manýrismus. Jedná se o jakési dotváření skutečnosti mimo ni. Hravě se zde dolaďují maličkosti, jež se dostávají právě za hranici skutečnosti. Vzniká tak spíše ilusionistický, ideální snový prostor. Posouvá hranice, jedná se o něco za věcmi samými, jež je jen náznakem toho, co se tam skrývá- jakýsi přídech nekonečna.

III

Do fysického světa proplouvá metafysický, jímž se necháme okouzlit. Tento ilusionistický svět za reálným světem pomohl člověku, dostat se do mystického vztahu s Bohem. Člověk začne svůj chtíč ukájet prostřednictvím Boha. A to činí buď přese své vlastní utrpení, jež zpodobňuje s utrpením Krista. Dostává se do jisté spoluúčasti a tento pocit je po něj uspokojující. Nebo touží o spojení své mysli/duše s Bohem, toto splynutí bere jako nejvyšší možnou lásku. Napadlo mě, že tyto tužby mohly přispět například k užívání opiátů a alkoholu. Tyto látky je mohly vnášet do umělých rájů, jak to popsal Baudelaire (ale nic o užívání omamných látek v této době nevím). Díky  tomu se člověk, ač má jisté existenční a další problémy, dostává do jakési potřebné harmonie- nebo alespoň do fáse jejího hledání.

            Podobná situace/atmosféra tedy nastává po celé Evropě, čemuž zajisté přispělo mnoho faktorů. Ať už lepší vzájemné informování, tak politický postoj a spojení skrze větší potřebu Boha. Proč básníci využívali obraty a obrazy světské lásky a erotiky ve vztahu s Bohem… Byly to prostředky jim zároveň nejbližší i nejsrozumitelnější. Bylo snadné rozvinout fantasii díky znalosti popisu. Užité prostředky měly čtenářům/posluchačům dovolit přiblížit si zachycený prožitek z lásky a spodobnit si jej. Navíc spojení lásky a smrti v jednom díle je velmi přitažlivé. Zajisté i přitažlivě působilo, jelikož se udává, že dobové básně a písně byly velmi oblíbené. Tomu odpovídá i expresivita a rychlý spád, jež jednotlivé popisy umocňují a upřesňují- navíc jim dodávají na dynamičnosti. K lepšímu pochopení slouží i odkazy na bibli a biblické postavy, jež nám to dnes spíše komplikují. Pro básníky mohla být tato pompésní poésie ideální formou vypsat se a ulevit si.

            V básních oné doby se objevují dva zásadní rozdíly/druhy. Jeden druh je poésie s jednoduchým veršem, velmi snadno srozumitelná( například báseň milostná- skutečné milence). Druhý druh je velice vytříbená, komplikovaná poésie se složitým propletením metafor a symbolů. Na složitost můžou mít vliv schopnosti básníka, složitost myšlenky, či to, pro koho je báseň určena. Témata, melodičnost i barevnost bývají společné. Složitější básně jsou líhní pro symboliku, paradoxy, vypjatost, vášnivost, či silnou sugesci aj..  Vlastní svědomí básníků je vede k tomu, aby se snažili býti  moralisty, což je takřka zásada u velkého množství tvorby.

IV

Pocity marnosti/zmaru, hrůza z rozkladu- jak po smrti, tak za života, naturalistická názornost, občasná nechutnost, jež je podobna té v dekadenci, fanatismus, chaos a jistá okázalost. To jsou základní charakteristické znaky této poésie (ty, jež jsem již uvedl, nebo se o nich chystám psát zde neuvádím). Avšak jednou rozdílnou a velmi důležitou, pokrokovou věcí je zodpovědnost za své činy. Toto dělá z baroka moderní období. Objevuje se baroko také v současnosti?

            V uměleckém vyjádření jednotlivých generací se setkávám opakovaně s dvojicí trendů. Už v antice byla k jejímu závěru potřeba, vrátit se k prvkům z té původní. Stejně tak se k ní po staletích obrací renesance, časem znovu klasicismus, snad částečně i realismus a romantismus. Mohlo by se zdát, že jde o jakousi cyklickou tendenci, tudíž můžeme očekávat nějaký návrat antiky i v budoucnu, ale též žádný přijít nemusí. Potřeba vracet se k prvkům minulým není spjata jen s tou antikou, ale je nejvýznamnější. Existují přece směry jako je neogotika, neorenesance, neobaroko, dokonce neofunkcionalismus. Silnou touhu po částečném návratu pociťujeme i dnes. Proto je naše doba zosobněna velkým boomem retrostylu, či historisujícího kýče. Když se ohlédnu zpětně, vidím nejsilnější odraz prvků minulých v umění konce VIIIX. st., většiny IXX. st. A částečně raný počátek XX. st.. Tuto potřebu nostalgického návratu doprovází/střídá druhý trend, jímž je nesmírná touha po novátorství, experimentu, či dokonce zavržení všeho předchozího.

            Jak je to tedy s barokem dnes? Z vlastního odhadu, pocitu i zkušeností přítomnost baroka necítím. Možná by se dalo spodobnit s expresí či existencionalismem,. Avšak tato forma už se závratně odlišuje. V existencionalismu  je rozdílné to, že barokní člověk zpochybňuje smysl svého bytí a předpokládá, že něco bude právě po smrti, což se současného existencialismu netýká. V moderním se uvažuje objektivně o smyslu života, jeho zmaru, nicotě, co bude dál je jedno, jelikož tento existencialismus symbolisuje smířenost se životem, odloučení, vyhaslost a nezájem o to, co bude následovat. Je to zase jiná forma odevzdanosti, zde se neodevzdává člověk Bohu. A dnešní exprese je dotována vulgarismem. Pokud zakládám na definicích moderní a postmoderní společnosti od Zdeňka Neubauera, tak v moderní společnosti nebylo pro baroko místo (pokud považujeme moderní společnost za tu, jež vyměnila Boha za vědu jako jedinou jistotu, vyznávající hlavně pokrok a objektivitu). Za to v mixu té postmoderní i té post-postmoderní dnešní to místo nepochybně je, je jen třeba je zaplnit.

Ukázky barokních autorů

Cituji části básně Terezy z Ávily ze sbírky Kéž hoří popel můj:

Žiji mimo sebe samu:

doufat, toužit nepřestanu,

touhou zemřít mřu a hynu.

V

Svobodna tak v srdci svém,

láskou naplněna celá,

Boha v něm jsme uzavřela (...)

Cítím bolest zlou a vinu,

touhou zemřít mřu a hynu.

Hleď, jaká je lásky síla,

živote, o nech mne jít,

jen kdo zemře může žít.

Smrti, kéž bych tvá už byla,

dopřej, abych utěšila

svoji žízeň ve tvém stínu:

touhou zemřít mřu a hynu.(...)

Jenom Jemu patřit chci,

nejdražšímu milenci,

kéž s ním smrtí brzy splynu:

touhou zemřít mřu a hynu.

Tereza zachycuje velmi působivě svou až fanatickou lásku k Bohu. Dává najevo své utrpení a prahne pro smrti, refrén touhou zemřít mřu a hynu vše ještě zdůrazňuje.

Další úryvek je Jan z Kříže ze stejné sbírky:

Za noci temné s úzkostí, již jen láska zná, (…)

O noci světlá, o noci, sladká jako den,

noci, tys svedla milenku s milencem a spojila jsi jejich sen (…)

Tito dva autoři jsou ze Španělska, jež bylo vždy silně katolické. Tereza je karmelitánka, jež založila asi 30 klášterů. Jejich poésie je hodně lyrická, melodická a sugestivní. Ani v dnešním měřítku bych se neostýchal označit tyto verše za nádherné. Vybral jsem je, jelikož se mi zdají nejlepší v zosobnění duchovní lásky.

Další ukázkou je Michelangelo Buonarroti. Michalengelo- génius, dost možná největší umělec své doby. Neuvěřitelně universální, tvořil malby, poésii, sám se cítil být sochařem. Báseň, jež je v této sbírce presentována, se zdá být až místy dekadentní se svou zvrhlou, naturalistickou obrazností. Velmi živě a surově vyjadřuje jeho pocity ze sebe samého. Bezmoc, nicotu, zhnusení, opovržení.. to všechno pociťoval v bídě svého stáří jeden z největších umělců všech dob.

VI

Výkaly obří mám kol u zápraží,

kdo hrozny jed či projímadlo bere,

ti všichni sem jen vyprázdnit se snaží.(…)

Zlomen a padlý, strhán do vnitřnosti

jsem útrapou vší, smrt je hospoda má,

v níž žiji, jím, kde na úvěr mě hostí.(…)

Plamínek lásky dohasl už v těle,

za malé velké bolesti mne mučí,

duši jsem odřel, přistřih letky smělé.(…)

V člověku tato spontánně znějící báseň snadno vzbudí lítost.

Z odlehčené  poésie předvádím ukázku francouzského básníka Jean- Francoise Sarrasina.

Nechcete hvězdou být a zářit mému žití?

Jak slunce zrakem svým znáte vše objímat.

Pro vaši nestálost mohl bych vás snad,

má drahá Sylvie, za lunu označiti.(…)

Takto asi k uzavření dojmu. Autor zde užívá až romantických popisů, což působí velmi baladicky. Básníci tohoto rázu se často zabývají ještě jedním tématem. Tím tématem je pomíjivost, dalo by se to pojetí vyjádřit asi takto: Proč existuje taková krása jako jsou ženy, květiny, stromy, zvěř, když všichni zemřou. Jaký má smysl krása, když je pomíjivá.

John Donne- básník několika tváří

„O milence mluví vroucně jako o Bohu, kdežto o církvi jako o děvce.“

         Jedinečné dílo Johna Donnea je známo především z knihy Komu zvoní hrana. Je tu nejen jeho poésie, ale jsou tu také písně, sonety, dopisy a jisté krátké texty, jež řeší různé problémy. Právě s nimi bych rád započal tuto nejdelší část své práce.

Obrana ženské nestálosti

(…) Proč by něco, co je u všech ostatních věcí základem dokonalosti, mělo být předhazováno ženám jako vrchol nedokonalosti?(myslí tím nestálost) Protože tím podvádějí muže!(..) Přál bych vám, abyste si našli milenku věrnou jako klíště- pak byste teprv viděli, jak kurevská ctnost taková stálost může být.

VII

Nestálost je mnohem kýženější, ženy, které jí oplývají, jsou dokonalejší než nebe se všemi hvězdami.(…)

Každý prosťáček umí předpovědět předem měsíční fáze, ale já bych se přál, aby se někdo ve vědě vyznal natolik, aby uhádl, kdy chce obyčejná ženská zahnout!(…) Ženy jsou jako mouchy, které se přiživují na našem stole, jako blechy, které nám pijou krev a nenechají přitom na pokoji ani ta nejskrytější místa na našem těle.

Zde Donne po svém paradoxním popisu dochází k tomu, že jsou ženy nejdokonalejší a nejrozkošnější stvoření Boží. Zajímalo by mne, kdo by uhádl z jaké doby text pochází, kdyby si jej jen tak někde přečetl.

O tom, že ženy se mají malovat

(…) Když jí při líbání nebo dýchání líčidlo spadne, budeš zuřit: a co když bude držet? Předtím si ji měl rád, a teď ji začínáš nenávidět za to, že není namalovaná. Miluj tu, která ti dává najevo velkou lásku tím, že se ze všech sil snaží, aby ti připadal pomilováníhodná!

Jak výstižné. Tyto texty nám dokazují to, jak se Donne vyznal ve své společnosti, měl přehled o mužích i ženách, své myšlenky dokázal bravurně sepsat a vystihnout přesně to, co potřeboval. Velmi mě zaujalo toto: polibek, záhadné a mystické spojení duší. Spojení duší- stejně jako v lásce k Bohu. Byl vážně neuvěřitelně geniální.

O tom, že dary těla jsou lepší než dary mysli

(…) Tělo umožňuje duši, aby viděla krásy světa mýma očima, slyšela příjemné zvuky mýma ušima a příslušnými orgány vnímala veškerou představitelnou rozkoš. Duše- bohužel!- nedokáže stvořit nic.

Zde se velice neobvykle vyjadřuje, přičemž tvrdí, že duše jen zneužívá slasti stvořené tělem, jež jsou mnohem lepší než její dary. Ty duše předává přes mysl a přinášejí nám spíš utrpení.

O tom, že panenství je přednost

V čas sklizně hospodáři nevyčítáme prohřešek, nedbalost, jestliže počká týden, než ovoce řádně dozraje. Neměli bychom tedy hledat hnusný hřích ani v tom, nechá-li panna svůj plod požít nebo shnít, čímž ctnost jejího panenství degeneruje v neřest, neboť panenství uchované věčně je ztracené. Lakota je smrtelný hřích, nejodpornější hned po pýše. Panenství uchované věčně je  hřích mnohem horší než lakota.(…)

Myslím, že poslední ukázka jasně mluví sama za sebe, slouží jako třešnička na závěr. Tyto drobné prosy byly v záplavě poésie velmi osvěžující a pěkně jsem si početl.

VIII

John Donne, trochu mi tento básník ve svém přístupu připomíná Charlese Baudelaira. Na co narazíme v donneovské poésii? Zosobňuje jej jakási neuvědomělá metafysičnost, alespoň z toho mám takový pocit. V několik básních se stane, že muž píše za ženu, tím nám ukazuje svůj pohled na ženy. Také to co si myslí, že si ženy myslí o mužích. Trošku zpochybňuje muže, jenž je považován za bytost jednodušší a nižší než žena. Celkově ve svých básních odkrývá své vlastní pocity. Chtíč, slast, odklon štěstěny, pomíjivost, propojení duše jen skrze tělo, pouze láska k Nejvyššímu může být plně metafysická. Výjimečnou složkou jeho poésie je jakási jistota, s níž jsem se u nikoho jiného nesetkal:

Str. 74/ komu zvoní hrana

„(…) K spánku jsme se odvrátili- ty,

kdo skrze sebe žili,

nic rozvést nemůže.“

Donneovy pochybovačné myšlenky jsou také daleko výraznější, než je tomu u ostatních. Jakoby vše posunul mnohem dál. Jiní se cítí být příliš svobodni, Donne se ptá: „Proč nás Bůh omezuje? Slunce si svítí, jak se mu zachce, proč ne my…“ Vysmívá se manželské věrnosti, zároveň poukazuje na to, jak je skrytá nevěra- jak těžce a zle se přijímá. Nesnese bolest z opouštění milenky, tu je schopen přirovnat ke ztrátě Boží lásky, jež nám poskytuje stejné milování, slast i prožitky. Odhaluje i takové problémy, které bych osobně zařazoval až do naší doby. Přetrvávají tedy staletí. Například tento pocit ženy: ano, jsem s ním, ale co kdyby byl raději s jinou. Dále pak ješitnost či vykonstruovaná žárlivost.

Jsou zde rovněž neskutečně nádherné, procítěné obrazy:

Čarování obrazem

„(…) Do tvého oka jsem se vpil,

litoval vlastní obraz, jenž v něm stál,

v průhledné slze se pak utopil…

Když díval jsem se za ním dál.            A spousty dalších, toto je jen pro navození představy,

O tom, že chtíč může být nenasytný.

John Donne/ lhostejnost

„ (…)Každou chci mít, však věrná nesmí být!(…)

My věrní nejsme, tak proč ty:

Oba spát můžem s dvaceti!“

Chce autor vyjádřit své vlastní svědomí, či jen láme konvence uzavřené společnosti? Je docela podivuhodné, co píše tak vysoce postavený člověk. Jisté popisy zde působí příliš spontánně, otevřeně až vulgárně, což byl zcela určitě autorův záměr. Napadlo mě, že u dnešních konservativnějších jedinců by mohl vzbuzovat větší pobouření než za své doby.

IX

Atmosféra bývá občas hodně drsná.

Báseň přízrak/ stále shodná kniha

„(…) Až, vražednice, opovržením mě zabiješ a zvykneš si,

že tě mé vzdechy neděsí, jak přízrak k tvému loži přistoupím.

Co v horší náruči pak počneš si?!(..)

Pak třást se budeš jako osika,

potem jak rtutí celá zalitá, duch sama spíš než já.

Co povím ti, to teď se neříká,

aby ses nepřestala bát. Když dost mé lásky máš,

pak spíš než nevinnost

přeju ti trápení a kajícnost.

Tato báseň působí až děsivě, jsou to zveršované výhružky, jež jsou adresovány k milence, jež jím opovrhovala. Bližší výklad je bezpředmětný. Docela by mě zajímalo, zda ji Donne někomu adresoval…

            Ze svých básní, kde pohrdá hříchy, zlobou, záští falší, lakotou či marností působí jako velký moralista, což k té jeho světské lásce úplně nesedí. Nevěra a zhrzená láska jsou opravdu stěžejní témata. Láska, jež činí ze srdce nic, když je popadne. On nesnesl odmítnutí milenky. Zjistil, že láska se sňatkem upadá a zbývá místo jen pro milence/milenky. Něco podobného tvrdil i Sigmund Freud.

Poslední vůle

John Donne/ str. 90

„Než duši vypustím, dej, lásko, ať smím s jasnou myslí všechno odkázat:

vidí-li, oči dávám Argovi, budou-li slepé, lásce, to se ví,

věhlasu jazyk, velvyslancům uši,

ženám i moři slzy sluší.(…)

Planetám svoji stálost daruji, svou pravdu těm, co kliky pucují,

svou prostotu a taky upřímnost jesuitům, všem šaškům rozumnost,

mlčení těm, kdo z cest hodně ví, peníze kapucínovi.(…)

Svou víru římským katolíkům dám, má dobrá díla ať má Amsterdam

se svými schismaty, ať slušnost si university vezmou s dvorností,

cudnost ať zdědí otrhaný rváč a trpělivost ať má hráč.(…)

Svou reputaci dám těm, kteří byli mi přáteli, svým nepřátelům píli,

pedant ať jde si pro pochybnosti, nemoc dám lékařům či neřesti,

přírodě vše, co verše řekly líp, kumpánům odkazuji vtip.(…)

X

Těm, kterým bude zítra zvonit hrana, lékařské spisy zanechám.

Víc nedám. Umřu a pak konec světa nastane, i po lásce bude veta:

pak cenu ztratí všechny krásné ženy jako důl zlata nikým netěžený,

půvaby ženy muži ocení jak hrob sluneční hodiny.

Toto je pro mě Donneova nejlepší báseň. John Donne je naprosto fascinující básník. Málokterý básník mě kdy tak zaujal. Je nedocenitelné poznat jej blíže. Těmi básněmi promlouvá i sám k sobě. Dokázal zachytit nestálost a zánik světa. Snaží se vypsat ze svých hříchů, místy se cítí provinile: „duše v nebi těká, tělo je v hrobě a verše sláva čeká“; „Má černá duše! K soudu zní v chorobě, již nedovedu uhasit, Kristovou krví myj se, vždyť moc má, že duši vybělí, ač červená.“

Hledá tu možnost spasení, velikost Božího odpuštění, spasení duše. Při pohlcení Bohem se uzdravíme ze svých hříchů. Bere své tělo za ovládané ďáblem. Dokonce ale hledá jiné možnosti spasení nežli jen Boha, od nějž se chvílemi vážně odvrací, další chvíli se k němu opět přiklání, prose o odpuštění. Jeho rouhačství je podmíněno vlastní existenční nejistotou- strachem/fascinací ze smrti zároveň. To jak plyne svět/čas, vše přenechá zkáze, jíž dominuje Bůh sám. Donne si tento zkažený svět snaží kompensovat svými vlastními slastmi, činí to podobně jako Des Esseintes v Huysmansově popisu. Proč by Bůh hříchy nezatrhl, už jen proto, že jsou- v tomto případě je tedy musí tolerovat.

John Donne v sobě samotném zachycuje ideální barokní postavu se všemi potížemi, rozpory a nejistotami. Snoubí v sobě lásku duchovní i světskou, včetně jejích přerůzných proměn.

Duchovní básně/ J.D.

„(…) Rozdrť mi srdce, Bože, poraz mě a spal, vší silou zdrť mě a stvoř zas z kouře!

Já město dobyté, však pro jiné, přijmout tě nemusím, jak bych si přál. Chci, ať mě miluješ,

Jak rád tě mám, ale s tvým nepřítel oddán jsem.“

Promlouvá zde k Bohu, smrti, ďáblu i k sobě. On radí, nabádá i vysmívá se smrti, ať zkrotí

svou pýchu a mrtví, že už se jí nebojí. Dokonce končí zvoláním: „Ty zemřeš, smrti!“

Něco málo o Johnu Donneovi

Narozen roku 1572 v Londýně, jeho předek byl Thomas More, rodina byla katolická. Později byl velmi významným občanem Londýna, předsedal i v parlamentu. Byl to šlechtic, byl vysvěcen na anglikánského kněze. Měl doktorský titul z Cambridge, dokonce získal děkanství v Canterbury. Nikdy se nepovažoval za básníka, ač byl snad ten největší. Je pohřben v katedrále Sv. Pavla v Londýně. Zdá se, že vedl dosti úspěšný život.

XI

Odborný popis Donneovy poésie:

            Donneovy rytmy jsou vnitřně složitější. Jak odpovídá vždy lehce parodickému předznamenání jeho lyriky, Donne pracuje a počítá s estetickým potencionálem disonance: nasadí metrum, promíchá je verši ryze tonickými, zachovávajícími jen zhruba metrický půdorys, které zrychlí spád myšlenky až do staccato, a pak pro kontrast vsune řádek, skandující místo obvyklého jambu třeba trochej. Výsledkem je vnitřně diferenciovaná, ale přesto koherentní harmonie, skrývající pod zdánlivě prostou elegancí široký rejstřík rytmického a dynamického zpracování myšlenky. Tuto „složitou prostotu“

vyjadřuje i komplikovaná výstavba věty, její vědomě scholasticky šroubovaná syntax, sloužící Donneovu estetickému záměru.

                                                                   Zdeněk Hron/ O Donneově formě

            Toť je velmi složitý popis. Je důležité vědět, že se jedná o rytmickou, expresivně laděnou poésii, jež je místy dosti složitě spletitá, hovořící v obrazech a alegoriích. Vyjadřuje jak básníkovo rozpoložení, tak jeho postoj ke společnosti, jenž bývá dosti kritický. Geniálně odhaluje odlehčeným způsobem i složité životní otázky. To vše nás obtéká a zasahuje v rychlém spádu. Donneova poésie nepůsobí moderně jen díky zapůsobením „modernosti“ baroka, či díky zpracovaným otázkám, ale hlavně díky podání samotnému, objevíme zde paradoxy, či dokonce oxymorony- rysy typické pro tvorbu o stovky let později.  Donne obsáhl vše, co činí baroko barokem. Zapracoval mytologické náměty, biblické postavy, ctnosti a nectnosti, ohradil se proti dobové konvenci, byl vždy bezprostřední. Zajisté se vyžíval v anglickém jazyce, což je vidět na jeho hravých, pitoreskních verších. Hádal bych, že díky svému údělu mohl mít značné psychické problémy, ale též mravní a existenční, což nám opět svou tvorbou dokládá. Jeho poésie je natolik významná i působivá zároveň, že se jedná o díla, jež vás nemohou neoslovit. Zadostiučinění mu vysekl již Ernest Hemingway, když po něm pojmenoval svou knihu. Doufám, že mu snad jednou takovou poctu prokážu i já sám.

Slovo závěrem

Na závěr bych nejdříve shrnul pár faktů. Všechny uvedené citáty jsem se snažil uvádět přesně dle původního znění. Na závěr bych se chtěl rovněž trochu věnovat básníkům, jež jsem úmyslně přešel.

XII

Náš nejvýznamnější skladatel a básník v období baroka je zastoupen postavou Adama Michny z Otradovic. Vzdělaný, nižší šlechtic z Pardubic- ve světovém měřítku snadno zanedbatelný. U Michny se vůbec neprojevuje tělesná stránka lásky. Je zde pouze láska mystická. Michna vyjadřuje jako symbol mystické lásky Máří Magdalenu, setkáváme se u něj rovněž se splynutím duše a Boha. Symboly i obrazy jsou výhradně duchovní. Je zde zachycení bolesti, hledání, úzkost a další problémy, jež činí z Michny barokního autora. Jeho poésie je přesto nečekaně positivní, radostná, místy až idylická. Obrazy jsou umírněné, nemluvil bych zde o expresivitě v porovnání s ostatními. Dynamičnosti veršů je zde dosaženo pěkným rýmem, místy i asonancí, je vidět, že byl Michna hudebník s citem pro rytmus.

10;(20-21) Adam Michna z Otradovic/Básně

„(…) Ranní mne: však jaká rána?

Rána z ruky Krista brána.

Vskutku není to ranění,

když jde z lásky, ne z hanění.“

Více o Michnovi nepokládám za důležité. Jeho dílo básnické se mi nezdá pro dnešního čtenáře příliš přitažlivé. Hlavně že nám po něm zůstaly koledy a další písně.

            Dalším autorem, jehož knihu jsem si zapůjčil byl Torquato Tasso. Ten podává zidealisovaný hrdinský epos o první křižácké výpravě. Tato výprava je plná hrdinství i lásky k Bohu. Tasso je sám o sobě velmi podstatným představitelem barokní poésie. Mezi nejdůležitější prvky díla patří poukázání na omezenost lidské moci. Přečetl jsem pouze pár stran a tvrdím, že pro dílo typu Osvobozený Jerusalem není správná doba. Každopádně znám jednoho člověka, jež toto dílo miluje a velice dobře je zná. Je jím velká osobnost zabývající se barokem: Václav Černý.

Ještě bych rád něco málo napsal o Johnu Miltonovi. Milton je další z anglických, metafysických básníků. Svým významem jej řadím hned za Johna Donnea. Milton vyznával chápání světa jako tří propojených složek: Peklo- Země- Bůh, přičemž ze Země do Pekla je cesta proražena díky Smrti, Hříchu a Ďáblu, zatímco k Bohu žádná cesta není, proto vyznávají ono posmrtné putování duše. Monolog satanův je také jedno z těch naprosto jedinečných barokních děl. Byl jsem jím naprosto uchvácen.

Za ideální tečku k této práci nepovažuji znovu shrnout své poznatky a dojmy, jež jsem vylíčil v průběhu práce dosti. Touto ideální tečkou k baroku bude klíč k baroku od Václava Černého.

XIII/V

Václav černý/ Až do předsíně nebes

„(…) Hledal lék proti bědám v sobě samém, pozná, že ani pravdu ani dobro v sobě nenalezne.“ Jeden z klíčů k baroku. Po pocitu, vědomí a utrpení rozpolcenost- pocit, pojem potřeba Milosti.

All´alta fantasia qui mané possa

(vznešené obraznosti moc tu došla)

„ Vesmír chtěl stvořit člověka, nebesa poskytla tedy duši, země dala tělo, oheň nabídl teplo vzduch půjčil dech, oči byly dodány hvězdami, věk časem.

A co bude ze mne a mého vlastního? Tázal se člověk, bál se, že bude celý z vypůjčeného. A na to Vesmír: La virtud. Bez té je ostatek nic, a ona je vše. Je duší duše, životem života, korunou dokonalosti a dokonalostí bytosti, je jádrem štěstí, trůnem cti, rozkoší existence, uspokojením svědomí, dechem ducha…  Úžasné.  (autor Gráciano)

„Memento mori“

XIV

Zdroje poznání

John Donne- Komu zvoní hrana

Adam Michna z Otradovic- básně

Torquato Tasso- Osvobozený Jerusalem

Kéž hoří popel můj- sbírka sestavená Václavem Černým

Až do předsíně nebes- Václav Černý

Kouzelné zrcadlo literatury- J. Blažke

Příběh umění- Sir Hans Ernst Gombrich

Přímluvce moderny- Zdeněk Neubauer

www.wikipedia.org

Tímto všem uvedeným děkuji, autor.

XV