NETYPICKÁ PROCHÁZKA MĚSTEM-3

V houštinách parku jsem se motal jako ten vítr v bedně a až po nějaké době se mi podařilo z nich vylézt. A sotva se tak stalo, rozkřičela se přede mnou dvojice žen, která seděla na lavičce.

„To je nějaký exhibicionista!“ vyjekla jedna z nich.

„Možná to bude ten úchyl, co po něm pátrá policie!“ vyhrkla druhá žena.

„To bude nějaký omyl milé dámy. Ani jedno já rozhodně nejsem,“ sdělil jsem jim. Přitom jsem však zjistil, že nemám kalhoty ani tričko.

„Já se omlouvám, já nějak potratil v těch křovinách oblečení!“ vyhrkl jsem zkoprněle. To už však jedna z žen za výkřiku vstala a hůl, co měla v ruce, začala dopadat na mé odhalené tělo. Druhá křičela opakovaně policie a já jsem se dal na útěk zpátky do houštin, v nichž se mi podařilo najít mé kalhoty a tričko.

 O něco později jsem vylezl u prostranství, na kterém byl vodotrysk. Padla na mne únava, a tak jsem si lehl na jednu z laviček. Po nějaké době mé pozornosti neunikl papír, co byl přidělaný na opěradle lavičky. A na něm bylo velkými černými písmy napsáno: POZOR ČERSTVĚ NATŘENO!!!

„Že by natřeli tuhle lavičku?“ zeptal jsem se sám sebe a prsty jsem přejel část opěradla. K mému úžasu mi na nich zůstala žlutá barva.

„Aha. Ona je fakticky natřená,“ zkonstatoval jsem a poté mi ztuhl výraz v obličeji. Za výkřiku jsem vyskočil, dlouhými skoky jsem doběhl k vodotrysku a pak následoval skok. Vzápětí mi došlo, že jsem dopadl přímo do místa, odkud prudce stříká voda. Její proud mne katapultoval do výše a záhy mi neunikla ta skutečnost, že se nacházím na samém vrchu vodotrysku. O chvíli později jsem se přemístil prudce do strany. Místem mého dopadu se nestal chodník, ale zmrzlinářský vozík. Muž na něm sedící se za výkřiku přemístil hlavou napřed do jeho přední části, zatímco já jsem počal zmateně šlapat. Ve výhledu mi poněkud bránily nohy zmrzlináře, který byl zaražený ve zmrzlinách, což se mu zrovna moc nezamlouvalo. A tak jsem moc dobře neviděl kam to vlastně jedu.

 Záhy se vozík řítil velkou rychlostí po ulici, co se svažovala k náměstí, na kterém zrovna probíhalo nějaké shromáždění. Má snaha o brzděni se minula účinkem, jelikož se v páčce na řídítkách ozvalo jakési prasknutí.

„Pozor! Zmrlinááááááááááá!“ křičel jsem na lidi. Někteří stačili uskočit, jiní však ne. Záhy zmrzlinářský vozík narazil v plné rychlosti na podium, z něhož za výkřiku spadlo několik lidí.

„Jé, já vás znám! Vy jste ten politik, co pořád kecá ty hovadiny!“ vyhrkl jsem na muže, co ležel rozplácle přes kolo.

„A vy jste mi také povědomý. Nejste náhodou ten blbec, co je ministrem?“ zeptal jsem se dalšího muže, který ležel s naštvaným výrazem v roztékajících se zmrzlinách. Vzápětí propukl zmatek a já jsem zanedlouho utíkal z náměstí pronásledován zástupem naštvaných lidí.

KONEC