Uvnitř...

Hledáš opět cestu ke mně?

tak hledej směle dál.

Myslíš na mě dennodenně?

to abych se smál.

Držíš sestru zase jemně,

a mně bys pěstí dal.

Stydím se, že jsem tvoje sémě,

kéž bych tě neznal.

Máma klopí smutný pohled,

drží se, jak může.

On tu chodí jako nohsled,

matka rudá jako růže.

Nikdy nebere na nás ohled,

na ránu se zmůže.

Nakonec se dostal pod led,

stejná je i jeho duše.

Večery tráví po hospodách,

doma nezná meze.

Strach nás všechny stále hlodá,

když k nám domů vleze.

Srdce nám bije, někdy bodá,

když se po nás veze.

Byla to pro nás velká škoda,

že nechcíp někde v lese.

Občas se nám zdají noční můry,

jako život na tvrdou pěst.

Nic jsou proti němu jiný stvůry,

co zbouraly mnoho měst.

Oči pomalu zvedám vzhůry,

kráčím jednou z mnoha cest.

Měli jsme jen hodně smůly

a tou špatnou nechali se vést.