Minulost

Pomalu otevřu dveře. Moc nevím, co tu dělám, ale slib je slib. Z místnosti na mě dýchne chlad a snad i pach krve. Co bych u něj mohla také čekat. Strach nemusím mít. Jsem lepší než on. Slabá snaha zahnat úzkost, která objímá mé srdce. Spod špíny oken se prodírá pár slunečních paprsků, které osvětlí pokoj, jestli se tomu dá tak říkat. Spíš skladiště. Schody při pocítění mé váhy nepříjemně zaskřípějí. Snad to mého hostitele upozorní na moji přítomnost.

Rozhlížím se kolem sebe, ale nikdo nikde. Jen mnoho obrazů. Naše budoucnost. Na tváři se mi objeví úsměv, ale velice rychle změní ve smutný výraz. Tolik násilí a pak tohle. Musím změnit jejich, a teď snad i můj, osud. V pravém rohu zahlédnu množství obrazů tvořící hlemýždě. Už jsem si toho útvaru všimla dřív, když jsem byla na schodech. Pomalu se blížím…

„Co tady chceš!“ Rychle se otočím. K němu není radno stát zády. Podívám se muži zpříma do očí.

„Plním slib. Co jsi po mě chtěl?“Snažím se nedat znát na sobě nervozitu. Jsem v jámě lví. Tady je jeho parket. Chvilku se mi dívá do očí. Jako by pátral, co si myslím, jaká jsem, co umím a co mám v plánu. „Tak proč tu jsem? Chceš si změřit síly? Stejnak prohraješ. Včerejšek byl jen výpomoc proti stejnému nepříteli, ale dnes je vše při starém.“ Snažím se uchovat chladnou hlavu . Hlavně se držet blízko dveří.

„Pokud si dobře vzpomínám o pomoc jsi žádala ty, né já.“ Přistoupil ke mně blíž. Zábradlí mi bránilo udělat krok dozadu. Skoro cítím jeho dech na své tváři. „Mám pro tebe obchod, Alexandro.“ Rychle se vzdálí, jako by jeho krok dopředu byla jeho slabost.

„Cože?“nechápavě se zeptám.

„Chceš čaj?“ Jsem snad na zdvořilostní návštěvě? Tenhle chlap se mě snaží zabít o té doby, co jsem vkročila do této dimenze a teď mi nabízí čaj.

„Ne.“ To jsem se zmohla teda na hodně. Proč mi vysychá v krku? Nebojím se ho, ale kolena se mi třepou. Včera dokázal, že je mi rovnocenným soupeřem, ale také spojencem.

„Všimla jsi si těch obrazu vpravo?“ Přikývnu na souhlas. „Pokuď mi vysvětlíš každý z nich, na tolik dnů vám dám pokoj..“ hmm, hezký obchod, ale mě nepřipadá moc výhodný „a nikoho nezabiju,“ přeruší mě, jako by mi četl myšlenky. Vahám, nevím co na obrazech je. Určitě nebudu pomáhat svému nepříteli, ale nabídka ušetřených životů je lákavá. Po chvilce ticha se v místnosti rozezní ano. On kývl a já ho následuju směrem k obrazům. Když vidím první z nich, rychle pochopím.

„Nevěděla jsem, že umíš malovat minulost.“On jen pokrčí rameny.

„Co chceš vědět, Gabrieli, nebo ti tak nesmím říkat?“ Snažím se vyprovokovat ho, ale skrývám jen strach. Chce snad díky mé minulosti zjistit, co umím, nebo mě chce jen ponížit?

„Klidně, Kateřino“ Cože? Takhle mi nikdo neřekl od doby, co jsem….

Chtěla bych utéct, ale zachránit životy lidí před tímhle monstrem mi připadá moc dobrá cena za pocit ponížení. „Tak co bude, můžeš začít, já tě přerušovat nebudu. Vyprávěj.“ Tohle nebyla pobídka, ale rozkaz. Zhluboka se nadechnu, přejdu k prvnímu obrazu a začnu vyprávět:

   „Tohle si sama nepamatuji….“ Gabriel bouchne silou do obrazu. Pohlédnu do tmavých očí. Není dobré rozčilovat ho, ale včera jeho oči dostaly barvu.. Raději chytám druhý dech a znovu začnu. „Ta žena je moje matka. Ten večer mi zachraňovala život, abych já pak mohla vzít ten její. Ten den se Rada vše dozvěděla. O pokusu otce a chtěla mě zabít. Byla jsem pro ně nebezpečná. Nevěděli, kdo jsem, co ze mě vyroste. Báli se, že se stanu vražedným nástrojem v rukou mého otce. Matka mě vzala do náruče a chtěla mě skrýt ve městě. V lese jí ale dostihla hlídka. Asi už v té době jsem uměla čarovat a dokázala jsem otevřít portál. Tak mě do něj vložila. Nevím, jestli myslela víc na mě nebo na sebe. Ale co by člověk čekal od upíra.“

„Takže jsi žila jinde?“ V jeho hlase slyším zájem.

„Ano, žila.“ Přejdu k druhému obrazu. „Nevím, jak mě naši našli, ale prostě jsem byla jejich. To jsou oni. Táta byl archeolog, takže nebyl věčně doma. Mamka pracovala jako sekretářka a hodně se mně i bráchovi věnovala. A Filip? Ten byl náš benjamínek. Nevím, jak naši udělali, že v rodném listu jsou uvedení rodiče oni. Bohužel mi to ani už nikdy neřeknou.“ Srdce mi zavalila vlna smutku. Hlemýžď je moje křížová cesta.

„Kdo je ta plačící holka?“

„To jsem já. Školu jsem ze začátku nenáviděla. S brekem jsem odcházela a taky se vracela. Moc si z dětství nevybavuji. Jen to, že jsem se ráda prala s klukama a pořád někde lítala s kámoškou. Škola a známky byly pro mě jen trest“. Na dalším obraze byly zobrazeny dvě tváře. Jedna část malé dívky a druhá polovina byla už stejná jako ta moje.

„Čas běžel hrozně rychle. Až teď si to pořádně uvědomuju. Po základce jsem přešla na gympl. Je zvláštní, že jsem začala mít kolem osmé třídy mnohem lepší známky, takže přímačky nebyly problém. Na střední jsem šla s jasnou představou o své budoucnosti. Chtěla jsem být lékařkou a také jsem proto vše dělala. Všichni věděli, že Katka bude doktorka. Ale ve skrytu duše jsem toužila po něčem jiném. Srdce mě táhlo zpět do světa, odkud jsem přišla. Tohle byla ta normální část mého života, teď začne ta, kterou kdybych neprožila, byl by můj život skvělá pohádka pro děti. Jednou v noci jsem nezvykle tvrdě usnula. Zdálo se mi o muži, který mi popisuje cestu, jak se dostat z tohoto světa. Když jsem se probrala, myslela jsem, že jsem měla jen moc živý sen a nic víc. Normálně jsem šla do školy. Ten rok jsem měla před maturitou. Ale přes den mi sen vrtal v hlavě.

Večer jsem se sbalila věci a řekla našim, že budu spát u kámošky. Místo toho jsem vyrazila k jeskyni za městem. Lidi už tam dávno nechodili, takže jsem se musela probít vysokým houštím. Když jsem vstoupila do jeskyně, obklopila mě tma. Naštěstí jsem si vzala tátovu svítilnu. Pokračovala jsem podle popisu muže ze snu. Našla jsem na místo, kde se měl otevřít portál. Já k němu měla znát klíč. Chvilku jsem stála pře stěnou jeskyně a najednou si moje prsty začaly dělat, co chtějí. Začali kreslit kruh, jednu čáru, druhou... a pak jsem silně bouchla do místa středu kruhu. Najednou jsem uviděla jen modré světlo.“

„To je ono, ten portál?“zeptá se můj posluchač. Nechci mu moc o portálech vyprávět, takže jen rychle kývnu a raději se vrátím k vyprávění.

„Když jsem se probudila, byla jsem uprostřed lesa. Prvně jsem si myslela, že jsem se někam propadla, ale jeskyně zmizela. Kolem byl jen les a tma. Bylo zvláštní, že jsem se vůbec nebála, a to jsem měla ze tmy panický strach. Zvedla jsem se z chladné země a šla ke světlu, tak jak muž řekl. Po chvíli les začal ustupovat a já došla k mohutné bráně, která se sama otevřela. Na dvoře stál muž, ale už byl z masa a kostí. Vedle něj byly další čtyři osoby. Představil mi je jako mé učitele. Během tří měsíců jsem měla projít výcvikem, po kterém se budu moc zařadit mezi ostatní studenty magie. Vše znělo tak bláznivě, ale opravdu jsem začala ovládat létání na koštěti, vaření lektvarů, odříkávaní kouzelných formulek… Najednou jsem cítila, že jsem to opravdu já. Zmizely sny, útěky do jiných realit. Stala jsem se sebevědomou osobností. Po třech měsících jsem byla zařazena do normálního studia. Najednou mě obklopili lidé, kteří uměli do samé. Našla jsem ve škole svůj nový domov, ale na svůj starý jsem nezapomněla, ale už jsem se nikdy nesměla vrátit.“

„Takže jsi se vzdala všeho, domova, rodiny, přátel, ale dokázala jsi začít znovu. Obdivuhodné.“

Pomalu jsme se dostali s mým vyprávěním do středu šneka. Vyprávěla jsem o škole, přátelích, ale také o tajemství, které jsem skrývala.

„Při jedné z mých tuláckých výpravách po škole, jsem našla starou galerii. Našla jsem tam spoustu starých obrazů, snad bývalých žáků, ale jeden…Žena na něm vypadala stejně jako já. Měla stejné rysy v obličeji, stejnou barvu očí, vlasů. Podívala jsem se na jméno na štítku. Magnesie del Jahno. To jméno mi utkvělo v paměti. Po výuce jsem začala hledat v kronikách a starých almanachách. Našla jsem její jméno. Nebyla však žák, ale učitel. Učila bojovou výuku. Kromě o magii dbala Rada školy i na naši fyzičku. Skoro jako vojáci.

Začala jsem rozmotávat klubko záhad. Magnésie, upírka, se zamilovala do jiného učitele. Nebylo by na tom nic zvláštní, kdyby ty dva neměli společný zájem. Vytvořit nadčlověka. Spojit v něm moc magie, ale i sílu upíra. Ten výtvor se narodil ve stejný den jako já. Našla jsem staré záznamy Rady školy o tom, co se děje a všechno dohromady skvěle pasovalo. Proto ta podoba s Magnésií, stejné datum narození, ale také vlastnosti, které ostatní žáci neměli.

Tajně jsem trénovala. Od chvíle, kdy jsem přišla, jsem byla silnější víc a víc. Dokázala jsem zastavit čas, ovládala telekinezi, ovládání lidských myšlenek. Bohužel mé tajemství jsem nedokázala udržet..“

„Jak to?“ skočí mi do řeči Gabriel.

„Můj otec se vrátil do školy, ale né jako učitel, jako člověk toužící po odplatě. Věřil, že jsem mrtvá. On ale měl černou duši už před mojí údajnou smrtí. Po mém zmizení, zabíjel ze msti lidi, hlavně děti. Zcela ho ovládla černá magie. Byl natolik silný, že zabil jednoho z mých profesorů. Když zjistil, kdo jsem, snažil se mě přemluvit, vyprávěl, že mě chtěli zabít, oni, kterým teď oddaně pomáhám. Řekl mi, že jsem jeho dcera, jeho dědic, Alexandra del Jahno. Já jsem ale nedokázala být jako on a proto jsem se mu postavila.“ Hlas mi pomalu selhával.

„To je on?“ptá se můj posluchač. Já jen kývnu. Nejtěžší část mé křížové cesty je tady.

„Musela jsem ho zabít. Jinak to nešlo. Byl monstrum, které jsem musela zastavit. Pro všechny jsem se stala hrdinkou, učitelé mi začali věřit, ani nevěděli, jak to, že jsem přišla z našeho světa já, protože jsem se vrátit určitě neměla…Po vraždě otce jsem nedokázala ve škole zůstat. Proto jsem kývla na prosbu o pomoc proti tobě. Utekla jsem před vzpomínkami. Ze strachu, kdo jsem.“

Pomalu jsme se dostali k poslednímu obrazu. Přestala jsem mluvit a dívala jsem se Gabrielovi do očí. 21 obrazů za 21 let života. Stáli jsme u posledního z celé řady. Nevím jak to, ale najednou jsem si připadala Gabrielovi bližší. Dívali jsme se tiše do očí. Naše tváře se přiblížili a ústa splynula v polibek. Poslední obraz ukazoval líbající se pár. Dnes uplynulo 21 let od doby, kdy na svět přišel nadčlověk, který měl zničit vše kolem sebe. Já.