Cesta na Balkán 2007

Před cestou

Před cestou lze leccos, třeba se opít. Hodí se Nusle. Nebudeme skákat z mostu, budeme pít. Přes dění na Písmáku k loňský cestě do Bratislavy. Pišta zas vykřikuje: „Slovensko je rozvojová země … co Slovák to Maďar … Jánošík byl taky Maďar … a hlavně pro domorodce tam musíš mít spoustu korálků a zrcátek.. kam tak čumíte?“ obrátil se na nás, po našich pohledech sklouz očima k vedlejšímu stolu.

„Čakáme…“ řek první chasník.

„Čo povieš teraz…“ druhej.

„Hej, povedz niečo,“ culil se Janek.

„Helé, Pištó, maj docela svaly,“ šklebí se Malér.

„Nezabíjejte hó,“ smála se Estera jakože prosí.

A už se nesou panáčky – ředidlo blbých keců.

Chasníci pokukujou po Esteře, jo chlapi po ní koukaj, ženský po ní plivou své mindráky. Ten poslední (a oprávněnej) zněl umělohmotina.

Luk byl v poho a konverzoval. Ale Malér ty panáky pít neměl. Jako alter ego měl problémy s realitou i jako střízlivej. Po panácích se realita zmuchlala, roztrhala, spojila jinak a vlezla pod chvějící se pokřivenou lupu.

Takže viděl, jak umělohmotina ve tvaru jedovaté sliny vylétla z Hýkoletttttttttte, v tý halušce byla malilinkaté stvoření buď zaražené nebo kvičící, které uvěřilo, že čím víc „t“ ve jméně, tím bude úžasnější. Proč se mi u ní objevuje taky nápis mongoloidní zapařená řiť, diví se Malér.

Zároveň tam Mlela, tajitelka (jako majitelka se totiž vůbec nechovala) serveru Fizz maque začala nejen blokovat vstup lidí na server, ale smazala jim, co tam dali. Lidi ji totiž srali ze všeho nejvíc. Sama byla stvořena čínským hračkářským impériem, které jako řídící jednotku použilo již nahnilý mozek nedávno zesnulé komunistky českého původu.

Nemohla všechny, tak vyhodila většinu těch, co měli vlastní mozek a dávali to neopatrně najevo. Bylo to kvůli treportáži o vývozu komunistických mozků do Číny.

Aby nebylo všechno na ní, zapnula dálkový ovladač, a robůtci co měly morálku řidší než koprová omáčka začali poblikávat a vydávat prohlášení. Hlavně Harman – výrobek Harmaneckých papíren. Kdykoli někdo něco řekl, co se mu nelíbilo, hned že ho chtěj upálit, a to že se nesmí. Pak přišla Hýkoletttttte – kvičela. Ochránit svého papíráčka – někteří ohavové říkali, že hlavně kvůli tomu papíru, že se totiž jeho použitím předejde zapařování řitě.

Zlatej Tlyrýk – jen bloknul – na chvilku – nesmáznul, říkali zbylí lidi a nevěděli co dál. A robůtci a androidi a lidi bez mozků chodí a s úsměvem vrtí hlavou: „Jééééžíííš, mít rozum, nó snád dejme tomu, ale ukazovat ho … taková naivita. Jééééé.“

Malér se probral z rauše, vlez Lukovi pod bundu a byl hodnej.

„Nechlastej už, takovýhle halušky ti nedělaj dobře,“ řek Luk Malérovi a: „doufam, že nebudeš zvracet.“

Stejně se v Malérovi vznášela obecná otázka, jestli se na sviňárnu vykašlat a nebo, jak na ni reagovat, aby se nestala normou. Opakované manifestační texty málokdo čte a ještě méněněkdo se k nim vyjadřuje.

Začínala mu chybět, Luk už děti nechtěl, ale fakt se zabouch, a ona že děti jo a nekompromisně. Tak práskla dveřma a s pláčem odjela.

 

Neděle – Cesta

Ted se bez keců napojil jak vagónek, (né, že budete zpívat napoj mi milá mého vagónka), přijde mu to už jako zvyk, někam jet v srpnu. Nyní – Jih.

Jakoby jaro a léto přepálily začátek. Podzim se už zabydluje: vyšší nebe, stříbrnější hory v oparu, chladné závany. Uklizené Rakousko, zvlášť Mondsee, je samo svým kýčem, bodejť by ne, když k nám své kýče (stánky) vyvezli, tak i chtíče (děvky), stejně tak i strachy (blokády Temelína). Na nás si dovolej, cejtěj, že jsme jak strom, kerýmu kdysi někdo usek korunu. Už nikdy normálně neporoste vzhůru. Bude se křivit všechno bude dělat postranně a šejdrem. Na Němce si nedovolej, i když ty těch jadernejch maj….

Olověná hráz nad Salzburgem končí krásný den. Krátké vychcání u pumpy před Salzburgem. Pak jen provazy vody. Ztracený barvy jak v zimě, jen šedočerno. Naštěstí navigace nás profesorsky jasně navádí k hostelu: „Sie haben das Ziel erreicht.“

Čina přešla. Útržky mraků odpočívaj na úbočích hor a spolu s námi se dívaj vzhůru vpříč… „nojo duha, no a?“ řek Ted a užuž lehal k počítačovému časopisu.

„Kdepáák, vstáváme, Salzburg, die Mozartstadt wartet. LOOOOS!!!!!“ Luk.

Večerní město po dešti, náměstí přechází v náměstí, málo ulic, spousta pasáží, málo zdobných domů, majestát skal a hradu nad městem. Jedno náměstí nemá řadu domů, ale masiv skal.

Zpoza rohu vyráží poloožralý Amadeus. Rozvine se do náměstí. Nebo jen jeho hudba? Zúží se do pasáže - do pár tichých trylků a vyřítí se do dalšího náměstí. Přechod a za rohem do toho jde ještě s větší vervou. Po skále vyletí na hrad, pak tiše plachtí nad řekou,  tryskem podlétává mosty…

Ostatek města s údivem až nadšením, ale i závistí a strachem (co dyby se nasral arcibiskup?) sleduje jeho stopy, nestoupnou do nich, nikdo nechce bejt viděnej ani v jeho stopách.

Radši.

„Můj brácha ho včera zahlíd.“

„Přehání to.“

„Arcibiskup ale čuměl.“

„Stejně ho skřípne.“

„To je blbý.“

„Když si vo to koleduje.“

A tak je město upravené, aby neprovokovalo, dramatické jen tak, co snese klasická opera a arcibiskup. Toho už ale nikdo nezná a zbývá tak jen nasrání na sebe, že ta vzpoura v nich jen fibriluje než umře.

Slečno, esi vše je tu tak nádherný jako vy, tak Skvěle Skvěle, chtěl říct Malér velmi úhledné recepční v hostelu. Nějak ti votrnulo, když ho Luk táh do schodů.

Fakt mu chybí. Luk bere telefon, odemyká klávesy, děti nééé, tak je zas zamyká.

 

Pondělí – fakt už na JIH

Jedno velký širokoúhlý 3D šedivo. U snídaně vedle mentálové ve středním věku. Ukazujou si, co si vybrali a kolik toho snědí. Překřikujou se. Tluměj je dva mlaďoši - kluk a holka ve VŠ věku. Andělsky hezcí, sexuálně nepřitažliví. Ted trochu kouká, vysvětluju, že sou to dobrovolníci. Že těm mentálům je líp občas venku, než furt v ústavu.

Výjezd ze Salzburgu. „Dyť musej bejt mokrý,“ Ted ukazuje na dva Italy na motorkách. Přehlíží jejich docela časté smýčky. Čím pružnější a rychlejší, tím větší risk života. Jsem rád, že nejedu těsně za nima. V sevření Alpama celym Rakouskem. Jsme rádi, že podpíraj mraky nad silnicí. Hrozej žbuchnutím.

Práce na silnici jsou všude stejný. Zavřou dva kilometry, aby se na pěti metrech mrcasilo sedm lidí okolo jednoho bagru, kerej spíš předvádí, proč stál tolik peněz, než práci.

Ve Slovinsku se hory roztáhly jak nohy na plovárně, a tak tam může slunce páchat jižní zemědělství. Venkov skoro rakousky upravenej. Ljublana – rozmach jugosocialismu + slovinská pracovitost a inteligence, čímž srali a serou zbytek bývalé Jugoslávie. Zkratkou přes Metliku. Každym kilometrem více Balkánu.

„No tááák k čemu mě máš,“ brumlá si GTÍčko, „esisis nevšim mam dvěstě koní. Snad nepojedem všechny ty pěkný zatáčky (schöne Kurven) na automat!“

„Jóó, ať se taky kapičku protáhnu,“ přidá se podvozek. Tak před další růčo ze šestky na trojku. Ručička vyletí na 5000 otáček. Furt devadesát.

„No to je vono!!!“ řve motor a vytáčí se na rovince na trojku k sedmi. „Ty vole, vidíš jak držim!“ podvozek skoro není slyšet. Za čtyři hned za pět, rovinka je dlouhá. Do další zatáčky moc nevidim. Jen šede za dvě. Zcela v klidu. Motor i podvozek oči v sloup – maj jasno, problém je mezi sedačkou a volantem. Tak pár dalších fakt vostře (aspoň si to myslim), máme trochu strach, ale GTI drží jak přibitý, gumy ani nekviknou, držim ho ve votáčkách a pod plynem. Po půlhodině pokusu o rallye se potřebujem vyčurat. Necham běžet motor. Slyšim, jak si celý auto přede.

Přechod do Chorvatska uprostřed vesnice. Úplně sami. Trochu trnu při pohledu na fotku v Tedově pasu (občanku ztratil –„mi ňák vypadla peněženka nóóó“ – důležitý je teenagerský výraz, že co to zas rodiče kouslo za mouchu prudilku; pro novou si nestih dojít, akorát přijel z tábora). Bylo mu dvanáct a měl krátký vlasy. Chorvat přesně: koukne do pasu, na Teda, vysune se mu celý obličej, koukne na datum, eště párkrát do pasu, na Teda, do pasu, na Teda … Pouští.

„Helééé krocan,“ Ted. Nad benzínkou půlka javorového listu a nápis CroCan.

A sme na Balkáně. Zároveň se vybírá počasí. U Karlovace na novou dálnici. Je hladká jak dívčí kůže. Snažím se držet stotřicet, tolik tu jezděj cizinci, skoro žádnej Chorvat. Dál na jih. Mizí lesy, na vyprahlých stráních chuchvalce křovisek.

„No jasněěěě, padesát piv, suprrrrr, do člunu se vejdou, bezváááááá,“ s Honzou telefonem probírám logistiku příjezdu.

Sjezd na Trogir. Odvrácená tvář turistického průmyslu. V prachu cesty a zahozených věcech vyrůstaj náhodně poházené domy, hodně často jen opuštěná staveniště. Do centra Trogiru, bloudíme.

„Centrál parking najdeš, to je v pohó,“ řikal Honza.

Není. Projíždíme centrem, zácpou se motaj skůtry, kola a pěší. Objedem celý město a pak  ho náhodou trefujem.

„Všecko tady je, nic nevozte, jen kupte ňáký sejry, k pivu, vínu a tak…, jo a neberte stan,“ volá Honza.

Vláčím kufr + dva kartóny staroušů v tašce od Ikey. Ted se mi směje, má jen báglik. Na přístavišti na mě nekoukaj jak debila. Proč mi dojde, až když proti nám z trajektu vytupujou lidi, a před sebou tlačí kolečka – co to??? Díváme se na sebe s Tedem.

Vyplouváme z Trogiru. Honza si totiž koupil domeček na ostrově – Drvenik Mali. Blejská se na časy, osvětlení pobřežních skalisek z různých úhlů.

Lukovi dochází, že asi nespočítá, kolikrát si na ni vzpomněl.

„No čááááááu, chlapi to je suprrrr, že ste tady. Tohle je Vlasta. Hele musíme pěšky, protože jak fouká Jugo,“ Honza se staví z jiný strany rukama a celym tělem ukazuje, že … „ bysme fakt blbě přistávali a s váma takhle v noci … týýý vole, fáákt padesát piv. Jóó nechali jsme vám chobotnicovou polívku.“

Přeskládáváme náklad. Svítíme baterkou. Lezem po stále se zužující cestičce (proto maj všichni kolečka) až jsme asi po půlhodině na skalách u moře. Šikmě se svažují do moře. Chvíli dem po kře, pak zas jak do schodů. Zas po kře a do schodů … A sme u něj.

Ládujem něco piv do lednice, berem studený starší.

„A teď si dáte tu chobotnicovou polivku,“těší se za nás Honza.

Ted kroutí vočima pak celym Tedem. Po dvou lžících přestává a vylizuje kastról.

Honza zapaluje pár svíček. „Nemám proud, teď zapálíme lampu,“ a šteluje kdysi eletrickou lucernu, dává do ní svíčky.

„Nebylo by lepčí ji jen rozsvítit?“ ptám se nevinně.

Ted z těhlech vtípku roste, Honza spíná po třech vteřinách, Vlasta mi vysvětluje, že svítit bude, pak jí to dojde a tváří se jak Ted.

„Ty elektro baron (Honza vydělal prachy jako majitel malých vodních elektráren) nemáš proud? Vítej v klubu kovářových kobyl,“ chechtá se kantor na celý ostrov a hned dává k lepšímu Tedův prospěch – sedm čtyřek).

„No cóóó, dyť sem nepropad,“ opět teenagerský výraz.

 

Úterý – ostrov

Honza rejdí a překypuje energií. „Nespěte, ty jo Jugo už nefouká, přivezeme člun.“

Nic moc probouzet se bez objetí.

Honza je nadšení samo. Sám sebe přesvědčuje, jak je vše úžasný, že loď přivez nebo že ji nechal v přístavu, že fouká tenhle vítr a že fouká jinej.

„Počkej Jugo by mělo bejt támle vocaď, ne?“ koukáme na růžici se jmény větrů.

„No jo, ale to bylo Oštro jugo, vocaď,“ máchne rukou, „ a to je eště horší.“ Ztichnem. Honza je naprosto přesvědčivej, všichni sme nadšený, že to tak proved, Malérovi v kebuli hlodá: dyť ten vítr byl eště trochu vodjinud…

Po cestičce lemované zídkami volně naskládaných šutrů do nitra  ostrova. „Tý joo, si představ, že teď dem po cestě, kerá je tady tisíc let.“

„Jak to kurva může vědět?“ Malér. Pak zrak na strom, kmen jen chvíli kolmo, pak koruna po větru ohnutá do pravého úhlu.

Jasně, Chorvati sou taky Slovani.

Furt vítr. Z toho se musej ale v hlavě honit běsy.

A takhle složitý pobřeží… pak se v těch lidech vyznejte.

„Hele, todle je bejvalá škola.“ Vypadá to jak stavební barák pro dělníky. Zamřížovaný okna. Na zadní stěně polourvaná umyvadla.

 Míjíme dvě věci, co kdysi bývala auta, jsou bez značek a jakékoli údržby.

„To maj tady místní. Na co značky, tady je jen jeden policajt a ten všechny zná.“

Centrum je jeden obchod, kde je úplný kulový, sušenky, konzervy, chleba na objednávku a CHLAST. Před ním seděj chlapi a důležitě drmolej… Sjížděj nás vočima jak nahou holku.

V přístavu přidřepne Honza ke člunu (dva gumový válce mu dávaj vzhled raketoplánu), přitáhne si ho za lano a hopne na něj, i když se kejve.

„Jeho otec je archeolog a ne vopice,“ říká mi Malér. Ted i Vlasta hupsnou taky, jen já sestupuju jak do pekla. „A tvuj architekt a ne dřevo,“ Vožeru ho, ať se z těch halušek posere.

Z břehu a z trajektu vypadalo moře jak rybnik. Gumeňak (chorvatský výraz) poskakuje po vlnách a šplouchance v xichtu a na zádech nic moc. Objíždíme kus ostrova. Plavba dává pocit nespoutanosti. „…ale musíš dávat bacha, pluješ pluješ, pak to kopne a plaveš,“ gemí se Honza. Dochází mi proč. Sme vysoko nad zemí, vznášíme se na vodě. Přistáváme. Jako mořský vlk vyskakuju.

„Kdes vzal všechno to dřevo?“ ptam se.

„V Baumaxu.“

V Trogiru žádnej nebyl, nebo tim myslí … kolečka v mozku nabíraj maximální rychlost … malý železářství sem možná přehlíd, někde na stavbě, jak to dostane sem?, … točej se točej … nic, marně vzpomínám, kdy sem měl blbější výraz.

„To je jedna průrva támhle,“ doplňuje Honza. „Řikám ji Baumax, tam toho je.“

„Co ti moře veme,“ pokračuje, „konečná. Za to spoustu ti toho přinese. Tady sem měl dvacet bot všechny levý. Nebo jednou tady kotvila jedna jachta a ráno sem u břehu našel pomeranč… byl dobrej.“

Vrznou vrátka a k Honzovi se hrne nějakej místní opilec. Honza k němu jak k delegaci. Napájí ho Urquellem – ňáký mu strká do tašky. Josip, tak se to zjevení menuje, hned, že už u něj byli, ten tvuj Čech je tady a že prej sou celkem čtyři. Takže sem hned manažer všech manažerů u českýho Volkswagenu, Josip kontruje, že tu byla sekretarica z Parlamenta a jak ji ukázal ostrov a před dvěma rokama, že tu byl i generál. Něco mi říká, abych se nesmál.

Chorvat se opile kymácí, nadává, že nemá na daně ze tří baráků a 250 ha pozemků, který nestíhá, ani se mu pracovat moc nechce, ale prodat i pronajmout je mu to líto….

 „Ty vole, jakej manažer?“ když odešel.

„To musim, aby byl jeho Čech Někdo, zároveň já potřebuju ňákýho Chorvata, aby mě ty vostatní nevodrbali, sto slyšel: sekretááárica z parlamentu, generááál,“ vopičkuje, „z každýho doktora ze Záhřebu se můžou posrat. Taky vo tobě řikal, že je na tobě vidět, jakej seš intelektualac.“

„Honzóóóó Honzóóóó,“ zní od moře – mnohohlasně. Sirény? Ne pár metrů od břehu se kolíbá velká jachta jak z propagačního letáku. Honza pílí a gestikuluje, že tady ne…. Že Oštro Jugo, ať jedou na Veli Drvenik a že jedem za nima.

Tolik vzájemný agresivity jako u týhle posádky sem viděl jen v manželství a malých zvířátek spolu v kleci, když jim nedáte chvíli najíst. U jejich přistání se místní bavili víc než u poslední americké komedie. Teď si to v hospodě vyčítaj navzájem, zároveň se ale prsej a házej odbornejma termínama. Jen kapitán a Honza mlčej a věděj, že tahle posádka byla na hovno už před vyplutím, snad už od samého svého zrození.

Du na WC kolem kuchyně, pár bab tam něco nasraně drmolí. Při cestě zpět chci zaplatit naše tři piva.

„Všecko dohromady,“ vystartuje vrchní. Malér: klid, vole, vzpomeň na ten strom, vítr a členitost pobřeží.

Večer dohoda: vstanem v pět na trajekt v šest a pudem na trh.

Nepřitomnost jakékoli zprávy od ní už začíná bolet.

 

Středa – furt ostrov

Noc nebyla tak bouřlivá tak, jak z ní udělala Vlasta, chodila se porát koukat na člun, ten to samozřejmě přežil.

„Překážíme jim tady,“ řek Malér.

Taky mě to napadlo, ale myslel jsem, že tu budu ještě den.

Když eště svítání nevědělo, že začne, Honza ranní výpravu odložil.

„Když jsem slyšela ten vítr a vlny…,“ Vlasta. Je v tom obrana i trochu útoku, jako to že vy nic?. Tak ji chválim, jak je pozorná, když sem spal jako špalek.

„hovnóóó, každý její dupnutí si pama…“ Malér. „Chci tu zůstat ještě den, tak nepruď.“

V poledne Honza odvazuje člun, už tak nefouká a vlny už jen tak, aby se neřeklo, a jede pro další své návštěvníky, Karla a Lenku.  Jeli přes noc, jdou spát.

Procházka kolem ostrova. Pár baráků, co zbyly po Srbech, vypadá jak po náletu, bez střech, polozbořený, dvoumetrový díry ve zdech, furt jim to patří, ale bojej se sem, Chorvati, ačkoli by rádi, jim je nemůžou sebrat, když chtěj do EU. Tak sou všichni rádi, když to koupí někdo třetí – třeba Slovinci. Chorvati je nemaj rádi, protože sou chytřejší zdatnější, tak se jim posmívaj, že nemaj žádný moře.

Stavuju se u Tatara, taxe menuje jeden Čech. Jeho óbrkaravan trůní na ještě větší betonovém bloku, z karavanu schůdky do sklepního luxusního obýváku se sedačkou, domácím kinem a plazmou. Mejt se choděj do přístavku vedle.

„Tady stojí skoro každej barák na černo. Já mam jeden z mála zkolaudovanejch a s dokumentací, taky mě to stálo o sto litrů víc. A Tatar si naběh, teď to začínaj kontrolovat,“ vysvětluje Honza večer.

Míjím pár dělníků, něco kopou, spíš se ale hlučně vytahujou. Když mě zmerčej, nespouštěj oči, házej po mně ňákejma slovama, pocit, jako když míjím partičku Cikánů na Žižkově.

Luk by tu chtěl bejt s ní

Procházka mě už neba, zároveň cítím smíření Ostrova s mořem sluncem, snad i lidmi. Mezi nudou a smířením je jen tenká hranice.

No jo už na něj nemám monopol. Honza je skvělej, mění slovník, výraz, téma, podle toho s kym se baví.

Víc lidí + víc piv = dlouhé hovory. A jednoduchá řešení – Židi si za holocaust můžou z půlky sami – todle je bolševik, támhleto je bolševik, protože nedělá, co chci já, všude ta hnusná korupce, ale teď jsem musel uplatit toho a toho, protože jinak to nejde…..

„Co ženský, Lukáši?“

„Jo, je úžasná, ale chce děti, já ne.“

„Dyť nejsi Gott.“

„No jo, ale já ji miluju.“ Lukovi zní v kebuli, co řekla Lucie: „Malátku, takovejch holek moc není. A ty děti? Stejně se vo ně bude starat hlavně vona. A dybys natáh bačkůrky, voni se vo sebe postaraj…“

„Tak jí to dítě udělej, ženský sou pak nadšený, nó nó….“ Honza

 

Čtvrtek – dál

Ráno je moře klidné. Po snídani: „Tak my pudem.“ Žádná nabídka odvozu, už ho fakt asi serem, tak táhnu kufr po útesu. Vypadam jak debil.

Trajekt – až obava vstupu na něco tak velkýho a prázdnýho, kufr v rohu vypadá jak zapomenutá krabička od sirek, klid, moře nemá žádný vlny, jen drnčivá pomalost jak u motorové lokálky, zastávka na další ostrově: něco lidí ubylo něco přibylo přesně jako u lokálky, jen to trvá ňák dlouho.

Du fotit Trogir z moře, loď plná šrotu – auta to nejsou. Proto tak dlouho.

Šrot vystupuje u hřbitova, symbol? Ňákej chlap cpe do prastarýho kadeta asi 15 pytlů svatojánskýho chleba, do kufru na stojáka, nechává víko nahoře, něco dovnitř, zbytek asi pět volně pokládá nastřechu. Pak se velmi opatrně rozjíždí a kolem jen skály a závěje prachu.

Trogir, jako všechny starý jižní města má čas: teď, proč teď?, svět se neposere. Románsko renesanční zbytky uprostřed balkánu, kterej nepozorovaně přechází v pohodu. Dvorky se sezením a zároveň prověšený kabely. Románský kostel a černej mramor.

Cestou do Splitu – všude kolem staré magistrály nová staveniště. Na blití představa: trávit zde prázdniny u silnice, přecházej ji, kličkuj mezi autama na cestě k moři staveništěm a s vyhlídkou na Splitské doky.

Tržiště jak u nás stejnej brak – jen poněkud jižnější.

Split je vyprahlej bordel, přes ulici do Benátské republiky: jo centrum je řacha. Diokleciánův palác velkej jako kráva, Benátská architektura tu i onde.

Suchý mramor klouže. Každá Chorvatka mezi 12 a 70 ne upravená, ale vypiglovaná do poslední mrti. V každym Chorvatovi ten vítr, rozeklaný pobřeží a ostrý útes vpřed.

Ze Splitu dálnice, s lítostí míjím ceduli na Dubrovnik, ten už nestíháme, a pokračujem na druhou stranu.

Jídlo u pumpy. Začnu asi řikat rychlej jak Chorvatská servírka. Jak u nás všude dýza, stejně jak u nás, obsluha nemá vkus. Jen ne normalizační ikony, ale chorvátský nacionállidovky  – o má krásná Dalmácie, jaks mi k srdci přirostla.

Brokolicová krémová polévka, jemná jasná chuť. Úplně vzadu malé podezřeníčko na pytlík. Chci rizoto s mořskými plody. Dostávám špagety s mořskými plody, ty úžasně jednoduše s rajčatovou šťávou a bylinkama, lehounce a ňamézně, + presso. Na jihu je vždycky ještě o stupeň lepší než kdekoli jinde. Sjíždíme na státovku – 5 minut žádná vesnice, žádné auto. Opuštěná zarůstající vesnice. Vyhnaní Srbové? Chorvatům se po válce nechtělo vracet? Třetí menšina, na které si smlsli obě dvě většiny?

Blíží se Plitvická jezera. Vesničky prokukují, už ne tak nasraně.

Hledáme ubytování:

1)     Nikde nikdo, jen pár zaparkovaných aut. Po chvíli se valí nasraná bába. Že nemá. Prohledávám kapsy – esi sem jí něco neukrad. Prohledávám vzpomínky – esi sem něco proved jejím příbuznejm. Radši se ještě kouknu, jestli nepouští psy.

2)     Dvoumetrovej Frankenstein, ne, nechce mě sežrat – to je úsměv. Slušná Anglina, ale nemá. Couvam, dotknu se Moto Guzzi, Ital se může posrat, ukop si palec o naše auto.

3)     Neima… moment. Jdeme kousek do kopečka, ale do kurva strmýho. Soused ima.

Jmenuje se Josip. Chorvatské nedodělky, všude dečky s Kristem a Andělíčkama. Hurá, že tenhle Josip mlčí. Nekváká jako ten Honzův.

„Kde Market?“ Nemáme nic k jídlu.

„Market zaprt.“ Ne, to není hodnocení, je zavřenej. Neptejte se za co, to je muj humor. Nákup u pumpy.

Právě, když už končím, sms: Pišta: „Piš.“ Aspoň vidíte, jak mě vystres, když to dopisuju až teď. Zvoláme tedy všichni: „Hamba mu.“ Ale ne moc, ať z něj vyrazim aspoň panáka. A Pišta se zas zeptá: „A už sem ti řikal, že tě nemam rád?“

Ted čte o Mašínech. Obtížně chápe padesátá léta, i to že se srovnávaj se třema králema, tedy i svým otcem (strašně se řehtá scéně, jak německej komisař připálí cigáro jednomu se tří králů), když zapálili pár stohů a přepadli auto s penězma a policejní stanici. Jako skaut si asi třikrát čte a porát kroutí hlavou nad výbavou pěti chlapů na jejich nejdůležitější cestu v životě.

De spát. Zůstávám s dýmkou a vínem. Dvacet kiláků na severovýchod je Bosna. Co se přes tenhle kraj přehnalo. Honí mě běsy nebo já je?

To teď není důležitý. Bude mi s ní dobře.

 

Pátek – závěr Plitvičky: koncentrák na turisty. Fronta začíná parkováním. Zaměstnanci načichli od turistů západní kulturou, takže fungujou, ač místy neradi. Vedle světa elegantních scenérií, rafinovaně vybarvených a nekonečných, ale nekonečně pomalých změn (Plitvičky tu jsou neskutečně dlouho, zároveň jakoby řikali: „Se koukněte, stejně za chvilku nebudete. My jo.“) je tu svět skoro jednolité fronty turistů, která říká krása, všechno si fotí, a samozřejmě přijímá pohodlí cestiček, chodníčků, lodiček. A loudaj se.

„Chtěl bych mít radlici,“ Ted už neví, jak předejít chumel francouzské přípravky na smrt. Aby pořádně slyšeli, musí se zastavit, aby si rozmysleli, musí se zastavit, co chtěj říct, musí se zastavit, aby si oddychli, musí se zastavit.

K večeru závidím kachnám. Vypral bych si zobák.

Chtěl bych ji vidět a obejmout.

 

Sobota

Turistické manévry, po strašně moc hodinách jízdy a zácep, zas v Čechách. Tváře tesané normalizačními ikonami a sektorovými stěnami, vkus formovaný odfláknutými telenovelami. V hospodě, kde večeříme hraje Žbirka. Kroutím vočima. Ted: že to snad prej není úplně hrozný. To ne, odpovídám, ale mam problém s kumštýřema, kerý si udělali méno, když vostatní seděli nebo nemohli hrát. A ty dělali jakoby nic a za potlesku KSČ a SSM zpívaj, že jim je biedne. keď nechodí, stále nechodí, a nie, keď sú tu bolševici.

Odevzdávám Teda jeho zákonité matce a hned pak volám, že s s ní chci sejít, bude mi s ní líp i s mláďaty než bez ní. Ozve se: „Volaný účastník právě hovoří…“ Típnu to a k těšení se přidává otázka: „Kdo eště má tak vysoký Kvákalův koeficient…“

---