Bára- 4. část

 Ten večer jsem seděl sám a v tichu. Snažil jsem se o věc přesně opačnou než několik posledních měsíců. Dosti bláznivých, skoro neskutečných měsíců, jak se mi zdá, když je vidím zpětně. Promítal jsem si před očima všechno od počátku, doslova od prvního písmene, které jsem napsal o Báře. Chvíli, kdy jsem vzhlédl od papíru a viděl před sebou poprvé jasně její tvář. Její šťastný úsměv, když si z optiky odnášela nové brýle. Naši trpkou procházku parkem a opadající kvítek, který místo aby se jí zastavil ve vlasech, spadl do prachu cesty a lidé ho zašlapali. Zašlapali! Můj jediný hmatatelný důkaz toho, že Bára ve skutečnosti neexistuje.

   Asi bych nemohl být právníkem. Představa, jak snadno lze zašlapat důkazy do prachu, je mrazivá. Musel bych hájit ty, kteří stojí na místě obžalovaných a v jejichž zájmu je ztrácet důkazy. Musel bych hájit Báru. Svůj sen, který šeptá: nejsem sen, jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje láska, jsem tvoje pravda. Znamená pro tebe jeden hloupý spadlý květ víc než já? Jen proto, že jej lze zašlápnout a zničit, zatímco já zůstávám stále zářivá a krásná?!

  Myslím, že sny jsou neskutečně pyšné. Zůstávám stále zářivá a krásná, víc než ty, víc než smrtelníci, kteří mi dali život! Sen nemůžeš zničit ani pošpinit, protože vždycky zůstane v tvé mysli jako to, po čem toužíš. Sen nemůžeš zašlapat do prachu jako důkaz. Copak to není dostatečně jasný příklad toho, že sen nepotřebuje pro svou existenci důkazy? Musel bych hájit Báru, ale sen obhajobu nepotřebuje. Proto bych nemohl být právníkem.

  Jak jsem řekl, seděl jsem sám u okna a snažil se nedovolit Báře, aby za mnou přišla. Nechtěl jsem ji u sebe. Její přítomnost mi ubližovala, její úsměvy mne zraňovaly a zároveň lákaly a já měl pocit, že jsme  v našem vztahu člověka a představy dospěli do stavu nemohu žít s ní ani bez ní. Když jsem byl s ní, zabíjelo mne vědomí, že je to jen sen a moje fantazie, kterou nikdy nebudu moci obejmout. Bez ní mne přepadal strach ze samoty. Chtěl jsem zkusit se jí zbavit, posílal jsem ji pryč, zapomínal, ale ona se vždy objevila a já byl vlastně šťastný, že ji vidím. Moje Bára. Věděl jsem, že ať se stane cokoliv, vždycky se vrátím k ní. Je moje láska i mé prokletí.

  Zbýval mi poslední, bláhový pokus, jak zlomit svou vlastní kletbu. Začalo to písmenem a tím by to mělo také skončit. Otevřel jsem sešit s pár popsanými stránkami a začal po dlouhé době a snad naposledy psát.

Jednoho dne se Bára rozhodla…

  A nevěděl jsem, jak pokračovat. Byl to můj první pokus o epické vyprávění něčeho, co se Báře přihodila v mém románu a ne se mnou, ale to mě nezmátlo. Jen jsem najednou nevěděl, jak dál. Jaký konec by byl dost vznešený a originální, hodný Báry, a zároveň dostatečně uvěřitelný. Já jsem si s Bárou začal. Já, lékárník, klíčník od skříňky s jedy. Dávalo by smysl, aby se otrávila. Má k lékům přístup skrze mě, svého autora. Ale proč by to dělala? Jako sen a výmysl přece nemá důvod k sebevraždě.

  ,, Chtěla jsem zkusit, jaké to je umírat. Jestli člověk blouzní a vidí bílé světlo…“ Její hlas se za mnou ozval jako jemná zvonkohra. Otočil jsem se a usmál se na ní. Oplatila mi úsměv a chápavě přikývla. Položila mi ruku na rameno. Viděl jsem ji, její ruku se štíhlými prsty a upravenými nehty, ale necítil. Byl  jsem si jist, že ji musím zabít, nebo zešílím. Ona to věděla také. Sklonil jsem se k papíru.

Jednoho dne se Bára rozhodla. Pokušení vědět bylo příliš silné, než aby mu při své bláznivé romantické povaze odolala. Bude umírat a bude to vědět a těsně před tím, než nastane tma, pozná.

 ,, Napiš tam, že léky jsi mi dal ty,“ řekla klidně Bára.

 ,, Já? To je tvůj příběh, Baruško. Já v něm nejsem a nepatřím do něj. Je to smyšlený svět. Jak bych do něj jako živoucí bytost mohl vstoupit?“

 ,, Proč bys nemohl? Jsi autor, můžeš všechno, pokud to napíšeš. Navíc tam nevstoupíš ty sám, ale jen tvé činy, neurčité já, o kterém čtenář nemá jasnější představu.“

 To, co Bára říkala, nedávalo smysl. Vlastně mě to trochu děsilo. Kdybych vstoupil do příběhu, mohl bych převzít zodpovědnost za sebe sama? Zodpovědnost na druhou? Nebo bych se rozdělil do dvou paralelních postav, snu a reality, které by dál žily každá svým životem? Byla jediná možnost, jak to zjistit, stejně jako Bára měla jedinou možnost poznat, co vidí a cítí umírající. Měla pravdu.

Léky jsem jí dal já. Počkala do večera, kdy oba rodiče odešli do práce. neměla vůči nim výčitky svědomí, protože jsem si nepřál, aby je měla. Chtěl jsem, aby udělala, co udělat touží, bez ohledu na okolí. Ona poslechla.

 ,, To stačí,“ pošeptala mi Bára jemně do ucha. Probral jsem se z transu a nechápal.

 ,, To stačí,“ opakovala pokojně. ,, Už jsi do mého příběhu zasáhl dost. Je čas opustit ho, vystoupit a nechat dál plynout bez tvé přítomnosti.“ Souhlasil jsem. Kdybych dál zůstával v jejím příběhu, mohl bych v reálném světě přestávat být sám sebou.

Bylo léto a slunce se pomalu sklánělo k západu. Bára cítila podivnou radost a opojení z toho, že drží v ruce hrst prášků, které ve své malé bílé podstatě obsahují život a smrt. Vyšla na zahradu, lehla si do trávy a chvíli pozorovala mraky. Přikryjí mne jako peřina, napadlo ji. Pozorovala mraky a zobala přitom zobala prášky jako bonbony nebo kuličky hroznového vína, dokud nevyprázdnila dvě balení  Rohypnolu. Ještě chvíli pak pozorovala mraky než zavřela oči.

Tečka. Nemohl jsem psát dál, protože nevím, co cítí člověk těsně před smrtí a na tom dalším vlastně ani nezáleží. Udělal jsem, co jsem musel. Zabij jsem Báru. Otočil jsem se  - zmizela. Chtělo se mi brečet, ale věděl jsem, že slzy by rozmočily papír. Nechal jsem tedy na stole otevřený sešit a šel spát. Sám, beze snů, bez Báry a bez padajících bílých kvítků. Nakonec, konečně. Napořád.