Sommeil

Již jednou na jiném serveru jsem říkal, že bych to rád ještě doladil, aby to bylo perfektní, ale i takto to ujde. Přeji Vám tedy zajímavé čtení

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“

Hrozný sen! Proč se vzbouzím vždy tak zpocený? Každou noc stejný sen. Už nyní vím, že do rána zase neusnu. Půjdu do Sommeil. Chodím tam každou noc. Vždy po tomto strašném snu. Nevím co mě na něm tolik děsí? Jestli ty nemocné tváře bláznů nebo to, že já sám jsem blázen. Každopádně to nenávidím.
V Sommeil je zase narváno. U baru se dohadují dva starší pánové. U stolku v rohu někdo podřimuje. Číšnice nosí tác s cigaretami a jinak prázdno. Je to možná zvláštní, ale ten spící muž u toho stolku vzadu je tu vždy, když přijdu. Nemám rád opilce. Možná, že mu křivdím a jen tady odpočívá, ale takovéto zneužívání hospody nemám také rád.
„Natálie, jedny Davidoffky prosím!“
Natálie nemá ráda, když na ni někdo pokřikuje. Ale rád ji škádlím. Popravdě jsem se do ní už dávno zamiloval. Ví to? Neví to? Co na tom sejde, hlavně, že je tu. Předpokládám, že jsem se zamiloval jen do jejího „fyzična“. Nikdy se mnou nepromluvila. Je to velice zvláštní postava. Nosí tlusté, červené punčocháče s černými kraťasy. Blůzku nebo slabou bundičku, zase tolik se v tom nevyznám a popravdě to nepoznám, s knoflíky ve dvou řadách a kšandy. Miluji, když se na mne dívá svýma modrýma očima skrze rudou ofinu, kterou má přes pravé oko. Její dokonalost dotváří černé kozačky.
Vezmu si cigarety a jdu si sednout k baru.
„Co to bude dnes, Zikmunde?“ ptá se mě barman.
Dej mi jen vodu.
Zase jen vodu? Uvědomuješ si, že z tebe žiju jen na těch cigaretách?“ Zasměji se a pomalu kouřím cigaretu. Je to tu velice zajímavý podnik. Stěny jsou obloženy z části dřevem a na zbytku je nějaká stará zelená textilní tapeta. Stolky jsou nablýskané, ale zub času je poznamenal. Sklenky bez jediného smítka, nenajdete tu ale ani jedinou, která by byla naprosto nepoškozená.
Zajímalo by mě o čem, diskutuji ti dva vedle mě? Sedí jen o dvě židle dál, neslyším ale ani slova. Dneska jsem přišel asi o chvilku dříve, jelikož se začali hádat až pět minut po mém příchodu. Hádají se čím dál víc nahlas už dobrou hodinu. Počkám, až ten dál ode mne
vybouchne a půjdu také.
Tři, dva, jedna a… Čtyři, tři, dva, jedna … dva … jedna … „TY PREVÍTE!!“
Jsou jako hodinky. Zaplatím, usměji se na Natálii a jdu domů.
Je chladno. Země je mokrá, vzduch studený. Rozednívá se. Zajdu ještě na chvíli domů a pokusím se usnout alespoň na hodinku.


„Vstávejte, pane Gelbvogel, je ráno.
Kde to jsem?
Je čas na prášky.“
Nenávidím ty prášky. Zvlášť ty červené. Vypadají jako nejsladší bonbóny a přitom jsou to ty nejvíc hořké ze všech, co nese na tom tácečku. Nevím jestli je ta sestra normální? Vždy když polykám právě ty červené, dívá se na mě s takovým výrazem. Jako by jí to dělalo dobře, když vidí někoho, jak polyká takový hnus. Nijak to neprotahuji, spolknu, co musím a můžu ještě chvilku ležet. Za chvíli přijde doktor, položí mi pár stupidních otázek a pak hurá do ruchu prostor kliniky.
Venku je napadlý sníh. Po obědě naše oddělení pustí ven. Určitě dnes využiji své situace a budu stavět sněhuláka. Jakožto úřady prohlášený blázen si to mohu dovolit.
Je to tady samej psychouš. Nejvíc nenávidím toho co jen tak sedí a stále pokyvuje hlavou. Jak někdo může mít tak protivnej tik? Nemohl by třeba pobíhat a křičet? Močit na zem a pak se třeba rozbrečet? Ne, musí furt kejvat tou hlavou!! Nebo ten mastňák támdle. To mu ty sestry tu hlavu nemůžou umýt? Mastná, špinavá hlava plná lupů! Co sem komu udělal? Jak se ale říká: -vrána k vráně sedá- jelikož ani personál není výstavní. Máme tu jednu dlouhou štíhlou chlapskou postavu, což je naše milá vrchní sestra. Baculka s bradavicí na krku, její pravá ruka. Dvojčata sestřičky, hubené s protáhlými obličeji se o nás starají dobře, jsou to ale lesbičky a očividně se za svojí lesbickou, sourozeneckou lásku nestydí. Nakonec je tu ta „milá“, zakrslá sestra, která se ukájí při pohledu na mě, jak polykám velké, červené, hořké prášky.
V takovémhle prostředí se člověk prostě musí zbláznit. Na druhou stranu, když odolá a zůstane normálním jako já, čeká ho veliká odměna. Může snadno být králem těchto „bláznů“. A tak stalo se i semnou. Kdo všechno ví? Já! Kdo všechno umí? Já! Když sestry neví si rady, čí slovo pomůže? Mé! Sice jediné co umím je číst a psát, ale pro toto království mi to bohatě stačí. Když některý potřebuje zavázat tkaničku, a že je této činnosti dosti zapotřebí, jsem tu já. Potřebuje-li některý nakrmit, jsem tu já. Bojí-li se některý ve tmě, uklidním ho já. Jsem králem skutečných lidí.
„Pane Gelbvogel, pojďte prosím za panem doktorem“.
Usadím se a poslouchám:

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“


Zase ten hrozný sen. Proč mě vlastně tak děsí? A proč se mi to pořád zdá? Bude to tím fádním životem, co vedu. Zajdu si do Sommeil. Jako vždy narváno. Spící muž, dva hádající se pánové Natálie a barman. Objednám si vodu a od Natálie si vezmu cigarety. Když ke mně přichází, nemohu vydat ani hlásku. Skrze její vlasy na mě září modré oči. Její úsměv mě mění v kámen. V Juboxu si nechám pustit Schwarzmauer. Je to má oblíbená skupina. Natálie se na mě otočí a usměje se. Chtěl bych ji tak moc políbit, poplácat po zadečku, ale netroufnu si. Ona jediná diktuje co se semnou bude dít.
Otevírají se dveře a přichází mladý pár. Sedají si ke stolku. Nemám dneska náladu na nové tváře. Jsem nevyspalý a voda chutná hnusně. Objednávají si nějakej patok z těch krásně tvarovanejch láhví. Nabídnu se, že jim to odnesu.
Přicházím k nim a má jistě charismatická tvář dává najevo „tu máte“. Házím po nich tácek i se skleničkami. Slečna očividně byla neopatrná a má najednou rozseknuté obočí. Pán ji uklidňuje a v rozčilení mě chce zmlátit. Chytám ho a poté co mě praští žaludkem do pěsti, vyhazuji ho ven. Slečně jako pravý gentleman nabízím ruku, abych ji mohl vyvést za jejím pánem, ale ona drze bez rozloučení uteče sama.
„Ty seš blbec chlape“ říká mi barman a leští dál skleničku.
„Má to tu na mě špatnej vliv“ řeknu a sedám si na bar ke své cigaretě a vodě.


„Prášky pane Gelbvogel. Vstávejte! Je čas na prášky!
Kde to…? Na klinice.
To už je ráno?
Ano, vyspal jste se dobře?
Průměrně. Tak dejte sem ty tablety! Jaké si dáme první? Ty žluté? Červené nebo zelené?
Dejte si ty červené, ať máte to nejhorší rychle za sebou.
Nemohl bych je normálně zapít?
Ne ty musíte hezky vycucat. Hezky pomalu vycucat! Časem si zvyknete.“
„Sedněte si pěkně do kolečka pánové a začneme.“ Vrchní sestra zahajuje naše dopolední debatní kolečko.
„Začni si sama!“ vykřikne pisklavým hlasem Petr a začne se smát.
„Ticho Petříčku!“ Křičí na něj Otakar
„Ticho.“ Řekne klidným hlasem jedna ze sester dvojčat.
Všichni se uklidní a pozorně sedí.
„Čemu jste se tak smál Petře?
Jen tak, aby řeč nestála. Nebo tobě? Máš mě ráda? Proč mě nemáš ráda? Nenávidím tě!
Dobře Petře hlavně, že je to z Vás venku.
Proč jste ho okřikl, Otakare?
Chtěl jsem Vám pomoci.
Já se Vás ale neprosila. Zkuste se příště ovládnout.
Pane Gelbvogel, dnes jsem Vás opět viděla, jak zavazujete tkaničky svým kolegům.
Ano, pomohl jsem jim s tím.
Oni se to musí naučit sami
Ale vždyť jindy to stejně dělávají sestry.
To není důležité. Pamatujte si, že to už nikdy nesmíte zopakovat. Abyste si to zapamatoval, budete se tento týden koupat čtyřikrát denně ve studené vodě. Sestry na Vás dohlédnou.
Ale vždyť jsem nic……
Ticho! Pro dnešek končíme.
Pan doktor by s Vámi chtěl mluvit, pane Gelbvogel.“
Pan doktor je snad opravdu jediná normální postava v tomto podniku, ale stejně z něj mám strach.

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“


Musím si vyprat povlečení. Je tu zápach jak v bordelu.
Jídlo nikde, nádobí všude. Jde se ven!
Nenávidím lidi, co na vás civí, jakoby viděli Aláha.
„Čum do země ty prase!“ Kéž by se obrátil a měl nějaký kecy. Mám potřebu do něčeho praštit. Konečně dveře do ráje.
Barman na mě kýve, Natálie se podívá a ostatním jsem ukradenej. Sakra zasloužím si přece nějakou úctu a pozornost. Nevleču se sem, abych byl neviditelnej. Nebo jo? Ne!!!
„Hoď mi sem nějaký pití a přineste mi kuřivo!!“ zařvu na celej podnik.
„Dáš si vodu, skotskou nebo pivo?“ ptá se barman.
„Dej sem vodu a neřehtej se ty chlívku!“ Natálie se usměje. Sám se červenám.
Ač se s barmanem vůbec neznám, považuji ho za svého velmi dobrého přítele. Nevím, všechny beru jako své známé.
Ten chlápek v rohu chrápe víc než jindy.
„Zesil televizi, ať něco přes toho chrápajícího muzikanta slyším
„Nech ho spát, radši to vypnu ať je klid
„Kašli na něj, já to chtěl vidět. Zapni to!“ beru popelník a házím ho po barmanovi. Skleničky a lahve za ním s tříští.
„Padej pryč ty parchante“ křičí a hází po mně popelník zpět. Natálie to všechno sleduje. Vypadám před ní jako ten největší opilec.
„Nečum“ křiknu na ni ukřivděně a cestou ven srazím na zem jednoho z těch debilně diskutujících pánů.
Nenávidím je!


„Pozor vzbouzí se! Obleč si to.
Vyspal jste se dobře, pane Gelbvogel?“ ptají se mě rozzářené sestry sestřičky. Snažím se nečervenat a udržet v sobě smích.
„Sestra vám hned přinese prášky.“. Drží se za ruce a pomalu odchází.
Slyším, jak na chodbě malá sestra tlačí vozík s prášky. Zvuk skřípání vozíku se zastaví za mými dveřmi.
„Máte ležet, pane Neumann! Máte ležet!“. Leknutím sebou cuknu v posteli. Má tak hluboký hlas. Kdysi dávno jsem měl kamaráda, byla to obrovská hora svalů. Měl přesně takový hlas.
Otvírají se dveře a dovnitř se souká sestra i s vozíkem. Prohlídnu si léky, co mi dává
„Dnes nemusím ten červený? Ale ano, málem bych zapomněla.“ vyndává ze zvláštní krabičky tu prokletou tabletu.
„Ještě, že si to tak hlídáte, pane Gelbvogel. Pěkně pomalu ji vycucejte.“. Dívá se na mě a na jejích sytě červených rtech se objevuje úsměv. Cucám tabletu rychleji a rychleji. Chci to mít za sebou. Sestra jakoby říkala „Ano! Ještě! Ano! Ano!“. Tableta je konečně pryč. Vítězoslavně se podívám na sestru.
„Ha“ odsekne a odchází. Vyčerpaný padám zpět do postele a jakoby v mlze slyším otázky a pokouším se odpovídat

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“


Sakra! Spoďáry mokrý. Alespoň, že jsem se nepomočil. Zajdu do baru. Mohli by se mi omluvit za to včerejší chování. Zima, déšť, všude louže a já mám děravý boty. Kruci. I ten bezdomovec si je schopném sehnat lepší.
„Neměl byste nějaký drobný, mladej pane?
Drž hubu, špíno!“
Konečně teplo. Pozdraví mě ten prevít barman nebo ne? Ne. I Natálie se na mě dívá vyčítavě. Jakoby se jí v těch modrých očích leskly slzy. Nevím co mám říct. Měli se ke mně chovat slušně. Zasloužili si to.
„Dej mi fernet“ říkám barmanovi a sedám si na stoličku k baru. Sedám si blíž k těm dvou diskutujícím pánům. Kouknu se do rohu místnosti, jestli tam je i předmět včerejšího sporu. Je tam a chrápe. Zkouším poslouchat, o čem se baví ti dva:
„Vezmeme-li v úvahu, že již staří Římané……. „ snažím se je poslouchat, ale musím myslet pořád na toho chrápajícího chlápka v rohu. To kvůli němu mě tu všichni nenávidí. Vstávám a jdu k němu. Snažím se ho probudit. Strkám do něj, ale ani se nehne. Zkouším to silněji ale nic.
„Vstávej!!“ vykřiknu, ale on stále spí. Praštím ho do hlavy a shodím z židle na zem. Křičím na něj, aby vstal a vyřídil si to se mnou, ale on pořád spí kopu do něj a …….


„Pane Gelbvogel, čeká Vás koupel. Nemůžete prospat celý den.
Bolí mě hlava. Co jste mi to dneska dali za prášky?
Dneska jsme Vám žádné nedali, ale včera jste po nich usnul tak tvrdě, že pan doktor rozhodl, ať Vás necháme raději spát.
Nechci se jít koupat.
Musíte. Víte, že tak rozhodla vrchní sestra. Tak pojďte“. Jdeme chodbou a já vidím, jak Petr leží na zemi.
„Co se ti stalo Petře?
Mám zlomenou nohu a zakopl jsem. Hůl mám támdle“ ukazuje na lavičku. Otočím se a jdu pro ni. Sestry mě však chytí a vedou dál.
„Toto se už nesmí opakovat. On si poradí sám. Buďte rád, že to neviděla vrchní sestra.
Ale vždyť on se nemohl skoro hýbat.
Jak chcete. Řekneme to sestře. Teď si ale pospěšte, ať vyřídíme to koupání!“ Jsou jako jedna velká bestie. Dvě andělské tváře, ale když se na sebe podívají, mění se v srostlý hnus.
„Svlékněte se! Už Vás někdo sprchoval hadicí? Ne? Tak to bude dnes poprvé!“ Ne, nekoukejte na mé nahé tělo! Nekoukejte! Proč?! Tak studená! Nesmějte se mi!
„NE!!“ vykřikl jsem.
„Ano, pane Gelbvogel, tak je to správné, ale příště to bude horší.
NE!! NE!! NE!!!!“. Chce se mi plakat. Beru mýdlo, které mám u ruky a vší silou ho házím po sestře. Lekla se a obě se začali smát.
„Vezměte si ručník, oblékněte se a počkejte na nás v šatně.“
Sestry dlouho nejdou. Jdu se tedy podívat zpět do sprch, co se děje. Sedí tam na zemi na kluzkých dlaždičkách a líbají se. Leží tam na zemi a milují se. Jsou to odporné sestry. Krásné ženy. Milují se a existují jen ony dvě. Jsem vzrušený, tak vzrušený. Polibky po celém těle. Je v ráji. Druhá také. Nevydržím!
„Ách“
Všimly si mě a já klopýtl. Navlékají si pláště a běží ke mně.
„To se nedělá, pane Gelbvogel“
Chytají mě a táhnou zpět pod sprchu.
„Svlékáním se neobtěžujte“
Bráním se, ale bije mě proud vody. Sestry mě svlékly a vedou mě nahého chodbou k panu doktorovi.
„Pan doktor si s Vámi promluví“

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“


Jsem nemocný. Je mi příšerně špatně. Neměl jsem jíst ty vajíčka. Nepamatuji si, že bych je jedl. Nic, moc piju. Musím mezi lidi. Za Natálií.
„Už si tady zase?! No tak se posaď. Co si dáš?“ volá na mě hned, jak vstoupím do dveří barman.
„Je mi příšerně. Dej mi nějaký kafe.“ Dívám se po Natálii. Vypadá jako by brečela.
„Co se jí stalo?“ ptám se barmana.
„Vůbec nic. Vypadáš příšerně.
Nech si ty kecy kre…“ Natálie jde ke mně. Vypadá, jakoby plakala, jako by jí slzy tekly po krásné tváři.
„Jedny Davidoffky“. Podá mi je a jde dál. Zapálím si.
„Není ti nic?“ vykřiknu. Otáčí se na mě a usmívá se. Už nevypadá, že by plakala.
Piju kafe a sleduju stoupající dým cigarety. Tanec cukrové víly, který se ozývá z rádia, mě uklidňuje. Cítím se mnohem lépe.
Pozoruji podnik. Jsou tu všichni staří známý. V rohu stále spí…
„Jak se vůbec jmenuje?“ zeptám se barmana.
„To nikdo neví. Každou noc tu leží, a jakmile odbije půlnoc, zmizí. Ne! Dělám si srandu. Je to nějakej Richard. Nevím co dělá, ale platí poctivě.
Tak teda sorry Richarde za ten včerejšek“ říkám si.
Jdu domů, dneska se mi nějak nedaří. Hodím polibek na Natálii a jdu. Venku je ještě tma, zima a mlha. Kamenné domy, chodník i silnice se lesknou jako by právě pršelo. Sednu si na lavičku. Je ticho. Naprosté ticho. Je slyšet jen voda, kapající ze stěn domů. Je mi zima, ale tak krásně. Jsem jediný na světě. Města jsou prázdná. Takový krásný/smutný pocit to je.


„Je čas na prášky, pane Gelbvogel. Tak se posaďte“ malá sestra mě chytá a snaží se mě co nejrychleji posadit. Držím se postele a snažím se nesmát.
„Tak pane Gelbvogel, nezlobte mě!“ pouštím se. Sestra zakopává a padá na stolek.
„Pan doktor Vám zdvojnásobil dávky prášků. Brzy se Vám určitě uleví.“ podává mi tácek. Leží na něm jen dvě velké červené pilulky. Dívám se s odporem na sestru, na ty dvě pilulky. Cucám je najednou. Jsou neuvěřitelně odporné. Podívám se opovržlivě na sestru a plivnu na ni oboje rozmáčené pilulky. Rozmáznou se jí po levé tváři. Začínám se smát. Nemůžu to zadržet. Vypadá jak špatně nalíčený klaun. Směji se víc a víc nahlas. Sestře je do breku, ale rychle odchází. Směji se a plivu na zem zbytky pachuti po pilulkách.
Po chodbě někdo běží. Rychlé kroky se blíží k mému pokoji. Dveře rozráží pan doktor. Přimáčkne mě k posteli a prohlíží si mě.
„Jak se cítíte? Vypadáte o mnoho lépe. Podívejte, sestro. Již brzy pane Gelbvogel. Již brzy.“ Kývne na sestry. Odbrzdí mé lůžko a vezou mě pryč. Doktor zůstává v pokoji. V jeho výrazu je vidět potěšení mnou, mým stavem, mým dobrým stavem.
„Dneska jste se ještě nekoupal, pane Gelbvogel.“ oznamují mi sestry. Chci seskočit z lůžka, ale chytí mě. Házím sebou za strany na stranu. Vrazím facku jedné ze sester a pobaven se smíchem utíkám. Chce se mi ven, a tak rozbíjím židlí okno, které je za mřížemi. Mříže jsou příliš úzké a já neprolezu. Vrhají se na mě všechny sestry. Píchají mi injekci.
„Vy mrchy“ vykřiknu a omámen padám k zemi. Jako v mlze sklání se nade mnou pan doktor

„Proč myslíte, že tu jste?
Nevím, snad náhodou. Proč tu jste Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste nemocný.
Cítím se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Jste nemocný!“


„Nechte mě!“ Kde to? Zase ten sen.
Pořád prší. Dívám se, jak po skleněné tabuli okna stéká voda. Potřebuju cigaretu. Venku je prázdno a tma. Jen pouliční lampa odkrývá kočky, které se schovávají před deštěm. Mít prak, tak… Co to blbnu? Potřebuju jít do Sommeil.
Ani nepamatuji, kdy bylo naposledy hezky. Zdvihám límec u kabátu a vydávám se na sprint. Snažím se vyhýbat kapkám deště, ale stejně vrazím do baru celý promáčený.
„Doufám, že si se nepřišel jen ohřát!
To víš, že přišel, ale něčím pořádným k pití. Dej sem rum, a klidně celou láhev.
Jen, aby si mi tu potom nevyváděl.
Ale prosím tě, jen se neboj.“
Koukám po Natálii. Sedí s jedním z hostů a dobře se baví. Proč se s ním baví a se mnou ne? Sakra co na něm vidí?!
„Nežárli ty svůdníku. Je to její strejda“ říká barman.
„Dyť já vůbec nežárlím“. Nežárlím, ale hned jsem klidnější.
„To snad nemyslíš vážně!“ vykřikne jeden z mužů, kteří spolu diskutují u baru.
„Vždyť! Ale! Ne! Ty nemůžeš mít mozek!
Mohu se pánové zeptat, co vyvolalo, tak bouřlivou reakci?
Kolega zde mi tvrdí, že do pravého anglického čaje patří dvě kostky cukru. Vysvětlete mu prosím, že do anglického čaje patří přesně dvě a půl kostky cukru.
Vždyť přece již Karel II s Kateřinou dávali si jen dvě kostky cukru. Nebuďte tak tvrdohlavý.
Jaký Karel?! Jaká Kateřina?! Vždyť v té době snad ani kostkový cukr neexistoval! Jak si tedy mohli dávat dvě kostky cukru?! Královna Alžběta si dávala dvě a půl kostky cukru, Churchill si dával dvě a půl kostky cukru, sir Dalauden si sladí dvěmi a půl kostkami! Mám jmenovat snad dál?
Neblázněte, dvě jsou správně!
Dvě a půl!
Dvě!!
Dvě a půl!!
Dvě, dvě, dvě, dvě!!!
Dvě a půl!!!!!!!
Ale pánové…
CO!!
Každý sladí snad podle chuti, nebo ne?
Vůbec se v tom nevyznáte, amatére. Pojďte Nowaczkove, zde jsou jen hlupáci.“
Natálie je tak krásná, když se směje. Co jí tak může říkat? Určitě jak holýma rukama zabil v Africe patnáct lvů a ještě stihl zachránit toho malého černouška.
„Smím si přisednout?
Ale jistě“ říká starší muž.
„Já jsem Ota a tato krásná dívka je Natálie.
My se už známe, chodím sem často.
Nepřinesla bys mne a tady pánovi něco k pití? Dal bych si Karafiát koktejl s červeným a modrým papírovým holoubkem. Na vrchu ať plave slabý plátek banánu, víš, že jinak mi to nechutná. A co si dáte Vy?
Já jenom trochu vody.
Vidím, že víte co je dobré“ ušklíbne se Oto a oba sledujeme, jak Natálie odchází. Oto se na mě podívá.
„Je krásná co?
Ano, je moc krásná.
Miluji ji
Já také
Jednou bych s ní chtěl mít děti.
CO?!! Myslel jsem, že jste její strýc…
Ano jsem. Je tak krásná. Celé noci si představuji, jak spolu ležíme. Já sleduji hvězdy, ona sleduje mě. Ona sleduje hvězdy a já sleduji ji. Umíte si to představit?
Vždyť jste její strýc. To nejde!
Proč by to nešlo? Je to dívka. Krásná dívka.
Ale, ale… Ale já ji miloval dříve.
Nebuďte jak malé dítě.“


„Nebuďte jak malé dítě, pane Gelbvogel a vstávejte.
Nechci ty vaše hnusný prášky!
Ale nebojte. Pan doktor říká, že už je nepotřebujete. Koupat Vás také už nebudeme. Váš stav se velice zlepšil. Pojďte do parku, čeká tam na Vás pan doktor.
Ať si pan doktor políbí zadnici!
Vezměte si bačkory, venku je sněhu až po kolena.
Jen bačkory!? Něšahej na mě ty děvko!
Tak dejte si říct. Jdeme!
Ja voll !!“
.
„Jak se cítíte, pane Gelbvogel?
Neumytej, bez prášků, cítím se jak znovuzrozený.
Co to děláte s tím sněhem?
Zkouším, jestli je studený ten sníh nebo jestli mě studí nohy od něčeho jiného.
Byl jste tu dlouhou dobu a ušel dalekou cestu…
Vidíte, dokonalá koule.
Musíme najít Vaši rodinu.
Tu máš mentále!!
Nebude lehké se s nimi znovu setkat
Vy máte rodinu, pane doktore?
Proč to potřebujete vědět?
Ptám se jen kvůli tomu, jestli budu mít komu rozmlátit hubu za ty vaše kecy!
Zítra si sbalíte věci a můžete jít.“

„Proč si myslíte, že jsme Vás sem zavřeli?
Nevím, snad náhodou. Proč jste sem šel Vy?
Já si toto povolání zvolil.
Ale já si to tu nezvolil, proč tu tedy musím být?
Protože jste byl nemocný.
Cítil jsem se zdravě.
Věřte mi, já jsem tu lékař! Byl jste nemocný!“


Mám horečku! Chtěl bych jít za Natálií. Venku prší a mých slz je tolik jako kapek deště. Vždyť jí tolik miluji a ona si vybere toho prasáka. Nebo si on vybral ji? Tak se s ním smála. Miluje ho! Kde mám tu láhev?! Kde sakra je ta mrcha! Týdny mi sem zatéká. Musím pryč! Rychle pryč!
Schody jsou špinavé, zeď je špinavá, všichni jsou špinavý. I nebe je už černé. Vždyť je noc. Noc hříchu. Však já je napravím.
„Jste v pořádku, pane…?
„Jistě, že jsem v pořádku. Vypadám snad jinak??“
Baba protivná. Žije ve výkalech tohoto města.
Proč mě tak zradila? Ať vidí, že mi je úplně jedno kdo je, jestli vůbec žije.
„Dobrý večer přeji všem.“ Čas jakoby se zastavil. Jen rudé vlasy Natálie procházely podnikem.
„Co si dáš k pití?
Dej mi čaj.
Jsi v pořádku?
Proč se mě všichni ptáte? Jistě, že ano.
Natálie se včera divila, proč si odešel takový jakoby vyděšený.
Kdo je Natálie?
No přece Natálie, servírka.
Jo tadle myška. Co jí je do toho jak já odcházím.
Určitě jsi v pořádku?
To víš, že jsem v pořádku!! To si sakra nemůžete chvíli všímat jenom sebe?! To musíte člověku dělat peklo, i když si chce jen odpočinout?
Dáš si cigaretu?“ ptá se Natálie.
Ty! Ty jedna mrcho nevěrná mi ani nechoď na oči! Chtěl jsem ti dát všechno. Všechno, rozumíš?! Jak si mi to mohla udělat? Proč sis vybrala jeho? Toho…
Koho jsem si měla vybrat?
Nedělej hloupou. Oba moc dobře víme, že chodíš do postele s tím prasákem. TY…! Ne nepraštím tě. Tak hluboko neklesnu, pro nějakou děvku.
Udělej mi čaj“ řeknu barmanovi.
„Ale já tu čaj nemám.
Až se vrátím, chci tu mít na stole čaj!.“
Jen se na sebe podívej. Vyvádíš tu, jako kdyby se zhroutil svět. Jenže on se zhroutil. Uvědomuješ si vůbec, co Natálie dělá? Jak víš, že to dělá? Jen si to myslíš. Vždyť je to nad slunce jasné. Viděl jsem ji, jak se s ním dobře baví. Na mě nikdy ani nepromluvila. Je to přece její strýc. To je mu jedno. Vím, co říkal. A víš, že to ví ona? Musí to vědět. Je s ním. Zbytečně vyvádíš. Buď už zticha…
…a tisíce drobných kousků zrcadla odráží vlhké tapety na mou tvář.
Ha sedm let neštěstí. Ano těch sedm let neštěstí dnes skončí. Radí řezat žíly podélně. Je to prý jistější, ale kdo zkoušel žílu probodat, rozsekat ji. Bolesti se nebojím.
„Co tam vyvádíš?!
Nechte mě být
Pusť nás dovnitř!
Nechte…
Tak otevři ty … dveře! Zavolejte záchranku! Rychle!“


„Nebojím se Natálie!
Jste v pořádku, pane Gelbvogel?
Ano jsem, byl to jen sen. Co tu vůbec děláte? Vypadněte z mýho pokoje.
Dnes Vás pustíme domů.
Vím, ale řikám vám neserte se mi do balení. Jestli máknete na jedinou věc, tak vám všem jak tu stojíte, rozbiju hubu. Jasný?
Ale pan doktor…
Už jednou jsem řikal, že pan doktor je mi u zadku.“
.
.
.
„Nechceš pomoct?
Kdo to… á Petře, co noha?
Ještě bolí.
To je mi líto. Myslíš, že by si mi mohl naskládat úhledně tyto věci do těchto kufrů? Já si na chvíli odskočím. Blbec. Mimochodem, nevíš, kam si Michal schovával ty pěkný nablejskaný hodinky?
Proč to musíš vědět?
Chci mu k nim dát moc hezký pouzdro.
Na co pouzdro?
Prostě mi řekni, kam je dává!.
Do matrace. Má ji zespod roztrhlou.
Moc ti děkuji Petříčku.“
.
„Ahoj Michale.
Dobrý den.
Ty máš moc rád Petříka, že?
Ano
Je u mě v pokoji a je mu moc špatně. Utíkej za ním.
Co se mu… Petřé“
Tak kde vás mám. Tady. No zlatý to není, ale platina, taky ujde.
„Tak co pánové, jak vypadají mé zavazadla?
Vždyť mu nic není.
To buď rád, ne? Vypadněte oba, jste moc pomalý!“

„Máte již sbaleno?
Dobrý den, pane doktore. Skoro je hotovo.
Mám pro Vás špatnou zprávu. Na adrese kde jste bydlel, než Vás sem přivedli, jsme zjistili, že Vaši rodiče jsou již mrtvý.
Škoda. Kdy budu moct odejít?
V šest hodin večer, přijde nový pacient. Vystřídáte se. Dřív Vás nepustíme.“


„Držte ho, ať se nevytrhne. Držte ho! Pozor na tu skříň! Uklidněte se! Chyťte ho!
Natálie odpust mi! Nechte mě jít za ní. Prosím, pusťte mě.
Polož ho na tu postel! Zvedni ho. Nemáte tu něco na uklidnění? Dejte mu nějakou injekci.
Proč si mi to udělala? Řekni jim, ať mě nechají.
Tady píchněte mu ji. Pane Gelbvogel můžete jít na stranu? Pane Gelbvogel brána je odemčená, jste volný.

---