Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTeroristka
Autor
Makrelka
Teroristka
Dny rozlišujeme na normální, výjimečné a dny blbce, blbců mám poslední dobou nejvíc. Stárnutí je vlastně přibývání dnů blbců.
Dnešní den ale začal celkem normálně. A to je ta zrada, že i blci začínájí normálně.
Nastoupila jsem do tramvaje a sedla si na sedadlo hned u dveří, zády k řidiči. Plošina byla prázdná, jen velký balík s etiketou ručního vysavače, přelepený hnědou lepenkou stál opuštěný v zadní části tramvaje.
O dvě hodiny poději, ale týž den budu cítit povinnost jít na pohřeb své spolužačky z gymplu. Koupím jí v Tescu pugét růží a teprve u krematoria si všimnu, že je u nich přiložený pytlík s výživou, pro delší uchování rostlin. Vztekle, protože smutek projevuji vztekem, strčím pytlík do kapsy.Potkám se tam se dvěma spolužáky. Sylvou a Jardou , šéfredaktorem a spisovatelem, interesantně prošedivělým intošem. Nebude mít kytku a z kapsy mu budou čouhat noviny. Během obřadu dostane hlasitou esemsku a po obřadu bude vzpomínat na to, jaká s ním byla zamlada sranda a jak je otrávený, že jeho osmdesátiletá matka každou řeč opakuje pětkrát. Sylva řekne o obřadníkovi, že to byl spolužačky bratranec a že to byl velký děvkař. Budeme obědvat a pít pivo v hospodě a vzpomínat. A bude mi to připadat velmi blbé.
Do tramvaje s podezřelým nákladem právě přistupuje muž- byznysmen. Podívá se na balík, zjevně není nikde nikdo, kdo by si ho hlídal.
„Asi tu někdo zapomněl vysavač, který se vezl na reklamaci“, říkám si.
Pak se ale lekám, co když je to bomba? Slyším hned výrazné tikání. Vteřiny ubíhají. Přesto, že se ozývá výstražný tón, vybíhám z tramvaje.
„Mám se zastavit u řidiče a požádat ho, ať do mikrofonu vyhlásí, ať se přihlásí ten, komu krabice patří? Mám dělat paniku, když vím, že na 99,9% je to vysavač k reklamaci?“
Naskočila zelená a tramvaj s teroristickým nákladem se rozjíždí.
Semafory určují, zda máme jít nebo stát nebo být připraveni. Ale jak je to v životě? Máme uvnitř také nějaký semafor, který nás spolehlivě naviguje, co dělat, o čem kdy mluvit?
Když člověk stárne, vnímá větší únavu, bolesti kloubů, ale někde uvnitř se cítí pořád tím zvědavým čekatelem na život. Jeho semafory jsou sice zkušenější, chce na ně spoléhat, ale
už ví, že musí pochybovat a vážit. Podezřele často pak svítí červená.
Ještě jedna změna nastává, člověk totiž věnuje nepatřičnou pozornost detailům, chce sdělovat sebemenší podrobnosti, chce být slyšen. Hledal sice celý život odpovědi, ale najednou se mu nedostává od partnerů otázek. Otázek o něm.
„ Musím si zapamatovat číslo té tramvaje a zavolat policajtům“, říkám si Nebo ne,budou si myslet, že jsem jenom pomatená baba, která se dělá zajímavou.“.
Najednou jsem uslyšela ránu.
a)Z metra vybíhali vystrašení lidé, už bylo slyšet houkačky. Byla tam bomba.
b)Anebo ne, bomba nebyla ani v tramvaji, ani v metru.
c)Bomba byla jenom v tramvaji a já jsem vlastně teroristka, protože jsem na to neupozornila.
Tak vypadá den blbec.