Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sejeden den, jeden život
05. 06. 2008
2
8
2477
Autor
Anyz
Bylo nebylo jedno okno. Seděl na posteli a poněkud nevěřícně koukal na to, že už je venku opět světlo. Nechtělo se mu věřit, že musí vylézt z postele a jít prodávat celý den ve stánku, ale zvon na věži právě začal odbíjet pátou hodinu ranní.
Prodával pouťové cukrovinky na tržišti, jinak přeplněném ovocem, zeleninou, pečivem a nevábně vonícími rybami. Nikdy toho mnoho neprodal, a tak tam celé dny prostál a pozoroval okolí. Neplnil si žádný ze svých snů. Nikdy se nesebral a zkrátka neodešel, i když by tak rád. Stál na místě a jediné, co mu dokázalo ukrátit dlouhou chvíli byly myšlenky a výmysly týkající se okna naproti přes ulici.
Nikdo za ním nebydlel, to si byl jistý. Už od svého dětství okno neustále pozoroval a nikdy se neskrýval za závěsy pár očí, žádná ruka neotočila páčkou, aby se pokoj provětral ranním vzduchem, nikdo se nevyklonil z okna, aby spatřil pravě se probouzející moře a přístavní ulici.
Zvon odzvonil šestou. Trh pomalu ožíval. V okně se zaleskl paprsek světla. Ano, možná si ho vymýšlí, možná ho nikdo jiný nevidí, ale on ano. Několikrát za den, v pravidelných intervalech, ale on si ho ještě stále, po tolika letech, nedokáže vysvětlit.
Prvním zákazníkem na trhu býval muž ve starém plášti z lodní plachty obarvené na černo a pošité rybími šupinami, na krku nosil kompas a oči mu svítily jako dva majáky. Hlídač majáku. Procházel trhem tam a sem. Ráno a večer. Občas se u někoho zastavil, prohlédl si zboží a s úsměvem odešel. U jeho stánku se zastavoval zcela náhodně několikrát do měsíce. Mlčel, a přesto celou dobu, co si prohlížel s úsměvem pamlsky, vyprávěl příběh. O lodích, o tom, co se zdá rackům spícím u něj na vrchu majáku. Pokaždé po sobě zanechal příběh beze slov, mrknul okem a odešel. Světlo se zablesklo v protějším okně a zvon odbil pátou večerní. Mlčící muž a opět záblesk v okně. Konec dne.
K večeru se na město snesl jemný déšť z rybích šupin. Takové dny měl rád. Rozhodně raději než dny, kdy padají kosti nebo dokonce rybí hlavy. To nevěstívá nic dobrého.
Prodával pouťové cukrovinky na tržišti, jinak přeplněném ovocem, zeleninou, pečivem a nevábně vonícími rybami. Nikdy toho mnoho neprodal, a tak tam celé dny prostál a pozoroval okolí. Neplnil si žádný ze svých snů. Nikdy se nesebral a zkrátka neodešel, i když by tak rád. Stál na místě a jediné, co mu dokázalo ukrátit dlouhou chvíli byly myšlenky a výmysly týkající se okna naproti přes ulici.
Nikdo za ním nebydlel, to si byl jistý. Už od svého dětství okno neustále pozoroval a nikdy se neskrýval za závěsy pár očí, žádná ruka neotočila páčkou, aby se pokoj provětral ranním vzduchem, nikdo se nevyklonil z okna, aby spatřil pravě se probouzející moře a přístavní ulici.
Zvon odzvonil šestou. Trh pomalu ožíval. V okně se zaleskl paprsek světla. Ano, možná si ho vymýšlí, možná ho nikdo jiný nevidí, ale on ano. Několikrát za den, v pravidelných intervalech, ale on si ho ještě stále, po tolika letech, nedokáže vysvětlit.
Prvním zákazníkem na trhu býval muž ve starém plášti z lodní plachty obarvené na černo a pošité rybími šupinami, na krku nosil kompas a oči mu svítily jako dva majáky. Hlídač majáku. Procházel trhem tam a sem. Ráno a večer. Občas se u někoho zastavil, prohlédl si zboží a s úsměvem odešel. U jeho stánku se zastavoval zcela náhodně několikrát do měsíce. Mlčel, a přesto celou dobu, co si prohlížel s úsměvem pamlsky, vyprávěl příběh. O lodích, o tom, co se zdá rackům spícím u něj na vrchu majáku. Pokaždé po sobě zanechal příběh beze slov, mrknul okem a odešel. Světlo se zablesklo v protějším okně a zvon odbil pátou večerní. Mlčící muž a opět záblesk v okně. Konec dne.
K večeru se na město snesl jemný déšť z rybích šupin. Takové dny měl rád. Rozhodně raději než dny, kdy padají kosti nebo dokonce rybí hlavy. To nevěstívá nic dobrého.
Bylo nebylo jedno okno. Seděl na posteli a poněkud nevěřícně koukal na to, že už je venku opět světlo. Světlo, sen, či jen bíločerný den.
8 názorů
je to opravdu,něco trošičku jiného, ale nepozbývá poetičnosti, rybích šupin a hlídačů majáků...a to je hlavní:o)
pohlazení po duši
Vzdálený_hlas_moře
08. 06. 2008
no uprimne nebyla to prace psana jako jine a ani bych ji nepsala ale kamaradka potrebovala do skoly:o)
děravý ruce
06. 06. 2008
nádherná atmosféra a zvláštní forma. nevím proč, ale vzpomněla jsem si na pohádku Jak si zasloužit princeznu-uznávám, je to hodně zcestná asociace, ale...***