PARALELNÍ SVĚT-54

Sotva četník bezvládně klesl na podlahu, tak major Karel Pokorný slezl z rámu okna a přikrčeně pod ním poklekl. Zároveň si z čela stáhnul na oči brýle, které mu umožňovaly rentgenové vidění skrz zdi. Ve vedlejší místnosti se nacházel další četník, hajný, uspávací střelou uspaný četník a v bezvědomí nadporučík Mirek Vincent, jehož hodlal Pokorný zachránit.

„Musím na ně vletět a rychle je uspat,“ pomyslel si major, jenž se přikrčeně přibližoval k pootevřeným dveřím místnosti.

„Hergot! Proč pořád štěká!“ ozval se zpoza dveří hlas četníka, kterého znervózňovalo štěkání policejního vlčáka na zahradě četnické stanice.

„Co tam takovou dobu Josef děláš?“ řekl nahlas opět četník a Pokorný současně skrz zeď uviděl, jak postava v uniformě jde ke dveřím.

„To si tady snad usnul, ne!“ vyhrkl četník, když otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ve stejný okamžik byl však do hrudi zasažen uspávací střelou, kterou vystřelil z pistole major. A protože měl zbraň nastavenou na tichou střelbu, tak hajný ve vedlejší místnosti nic neslyšel. Muž v uniformě se chytl za hruď, přičemž k němu Pokorný přiskočil a zachytil jeho pád. Zároveň se díval přes skla brýlí skrz zeď a tělo četníka dal do vodorovné polohy. Poté si brýle vysunul vysoko na čelo a vzápětí sunul uspaného muže před sebou do otevřených dveří.

„Ten pes nějak divně štěká. Nevlez někdo na zahradu?“ zeptal se hajný, jenž stál u okna, přičemž se otočil. Poté ve dveřích spatřil stát četníka, zpoza kterého se vysunula ruka s pistolí. Než stačil zareagovat, tak pocítil píchnutí v hrudi. V následující vteřině se ho zmocnila malátnost a záhy se mu podlomily nohy.

 Major sledoval, jak hajný klesl na podlahu, na níž zůstal bezvládně ležet. Pak položil tělo četníka, kterému vzal klíčky od pout a rychle se několika skoky přemístil ke gauči, na němž ležel nadporučík.

„Pane nadporučíku, proberte se!“ vyhrkl Pokorný, když se nad ním sklonil a poplácal ho po tvářích. Vincent vzápětí pootevřel oči a užasle se na něho zadíval.

„Jak se cítíte?“ zeptal se major.

„Dost mizerně pane majore. Kde jste se tady vzal?“

„Prostě jsem vám přišel na pomoc, jak jen rychle to šlo.“
„Co ty bedny?“

„Jsou pořád v tom převráceným náklaďáku. Musíme je z něho dostat do náklaďáku, kterým sem přijel.“
„Já jsem úplně mimo. Hlava mi třeští a mám pocit, že se mi každou chvíli rozskočí.“
„Musíme rychle vypadnout! Náklaďák jsem ukryl v lese kousek za vesnicí,“ pronesl major, přičemž se ozval hluk motoru. Pokorný si hned nasadil brýle na oči a skrz zeď uviděl automobil, který zastavil před četnickou stanicí.

KONEC PADESÁTÉ ČTVRTÉ ČÁSTI