Vlastenectví

„Být bez vlasti je nesnesitelné“ Seneca. Ne příliš známá věta o to známějšího filosofa. Napadlo vás někdy, co je na tom pravdy? 

Každý z nás se rodí jako příslušník nějakého národa, jako dítě své Vlasti. Jako potomek svých předků, jako potomek těch, kteří obdělávali pole své země, potomek těch, kteří umírali v bojích za čest vlastního národa.

A teď? Říká se, že nic nemůže jen tak zmizet… Tak kde tedy jsou… Kde jsou ti hrdinové, kteří byli ochotni zemřít za svou Vlast? Kam se poděla ta hrdost, která je hnala kupředu? Ta láska ke své zemi, která jim stála za to, aby položili vlastní životy ve svaze zachránit to, čeho si tak vážili? Kam zmizel ten lesk v očích, ta jiskra ústy, když zazní jméno naší země? Kde je ta oddanost, která proudila krví našich předků?

Všechno to pohřbila společnost. Společnost zapomínající na přirozené lidské ctnosti. Společnost ubírající se jistým krokem do záhuby, společnost určující směr, kterým půjde náš národ. Nové generace už nejsou vychovávány k úctě ke starším, natož pak ke svojí Vlasti. Není to chyba? Neměli by se ti, v jejichž rukou leží budoucnost našeho státu, spíše zajímat o historii své země, než marnit čas „inteligentními“ rozhovory pomocí moderních komunikačních prostředků a internetu?

Nemluvě o tom, co je na internetu pácháno s naším rodným jazykem. Trendy velí co nejvíce používat cizí slova a měnit češtinu v něco, co se spíše podobá polštině. W místo V, G místo K, SH místo Š apod. Opravdu to máme zapotřebí? Opravdu nám naše řeč nestačí? Nebo je prostě jen málo „cool“?

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to všechno? Proč „obohacovat“ svůj jazyk, vyvíjející se po celá staletí, slovy cizími, která bychom bez obtíží mohli nahradit slovy českými? Proč používat slova cizích jazyků, když máme jazyk svůj? Mluvme cizími jazyky- ale ctěme ten náš!

Jak řekl Publius Ovidius Naso: „Vždy se drž místa, jež Ti bylo dáno“ … Každý z nás má svou zemi – zemi pro kterou žije a pro kterou by měl v dobách zlých být ochotný i zemřít (neboť podle Horatia – „krásná a vznešená je smrt za vlast“) – každý z nás má svou Vlast. Každý z nás byl zplozen jako potomek nějaké rasy, nějakého národa – každému bylo dáno místo, kterého bychom se měli držet. Už v dávných dobách si každý národ bránil svou zem – před nepřáteli lačnícími po jejich území, před nepřáteli drancujícími jejich milovanou zem…

Tak co se změnilo? Proč najednou vstupujeme do unií, kde se snažíme zbořit všechny údajné barikády mezi národy, proč rušíme hranice naší země, a tak si přestáváme krýt záda a případným protivníkům sami padáme vstříc čepeli mečů? Proč dnešní doba velí umět světové jazyky a bořit tak bariéry mezi národy? Proč se z tolika různých kultur snažíme udělat něco jednotného, proč si necháváme cizinci před očima rozkrádat svou zemi? Vrací se snad zpátky doba komunismu, kdy „všechno bylo všech“, tudíž naše vlast nepatří jen nám, ale i každému, kdo dobrovolně opustil tu svou? ¨

„Vlast není místo, vlast je pocit“ – Jak pravil Grönemeyer. My se nevzdáváme jen místa, my se vzdáváme kusu sebe samých. Vlast není jen místo, kde žijeme, vlast je něco, pro co bychom měli žít. Vlast je rodinou, je zázemím, je kusem nás… tak proč se děje to, co se děje? Proč už dávno vyhasl plamínek naděje, že se blaničtí rytíři vzbudí a přijedou shromáždit český lid v boji za vlastní národ? Že přece jen vysvitne hvězda, která osvítí úctu k Vlasti v srdcích nových generací a zvolá : „Národe, povstaň!“

Nespěme, neriskujme, že zaspíme dobu, kdy bude každý mít v rukou budoucnost své vlasti. Neriskujme, že přijdeme o ten nejcennější cit – totiž lásku k Vlasti. A ať už jsme potomky jakéhokoliv národa – pozvedněme číše na jeho zdraví a bojujme za jeho budoucnost! Národy, povstaňte!