..zpráva psaná na roletu v hotelovém pokoji..

v jednom z tisíců hotelových pokojů
lehnu si ve třiceti na záda
křížem přes vyleštěné parkety
zapálím si a zapojím sluchátka do komba a zvuky včelích rojů
z atmosféry poslední planety před koncem vesmíru
začnou zabírat jako prášky, co jsem nikdy nechtěl brát..
oknem ve stropě, šitým mi jak na míru propadnu se někam tři sta kilometrů nad barák
a podívám se dolů

 
a někde u Český Lípy uvidím Nikolu
-jak maluje mrtvé ptáky veselými barvami
na černá plátna,.
uvidím Lucii
-pracuje teď v hotelu jako vrátná a kouří čtyřicet denně,
už nemá maso, jenom kosti a přesto jí němečtí hosti
nevytříbeně a neustále zírají na prsa,
a ona se zná a ví a myslí si, že jí život napsal Maupassant,
když měl špatný den
uvidím Marka
-jak slepne u obrazovky, jak každou větu
co napíše do byznys výku vyvažuju mor a sten
a on chodí do práce lehat si do hřebíků a koukat z okna ven
k Temži, kde zase prší
uvidím Veroniku
- jak vrší nažehlené prádlo do komínků
a ukládá je dětem do skříní, potichu aby se nevzbudily..
jak se dívá plaše ke dveřím, jestli už nejde manžel,
který ji  –ač tomu nikdo nevěří- před postelí vždycky zbije
a prach pak stejně zas do tří dnů spadne na sbírku čínské poezie
v poličce nad akváriem-
a uvidím Petra
-jak ten si teď žije, v objetí slečen ze solárií a posiloven,
s bandou patolízačských kolegů, co si před ním vráží hlavy do medu,
uvidím jak v noci zírá oknem ven, za zády cizí dívku v chladnoucí posteli,
uvidím, jak už mu to bude hrozně znát,
že ho všichni obdivují a lezou mu nahoru prdelí,
ale že ho vlastně už nikdo nemá rád..
uvidím Karla
- kterému právě nejstarší z herců ze židle spad
a umřel na infarkt teprve v pěti stém šedesátém šestém díle,
a on vidí, že všechna jeho práce, čas a píle umírá
pro vyplnění přestávek mezi reklamními bloky,
tak se nenápadně přesune za přenosový vůz a třemi loky
se vrátí zpět do letargie, ale červ s jedem silným jako zmije
se už vevnitř chytil a žere někde hluboko
a překusuje nervy a cévy, a jednoho dne vyjde na povrch
z umučeného těla

a teď padám zpátky do pokoje
a za městem zní hudba boje,
o kterém tu dělám reportáž psanou na prostřílených hrudních koších
a hromádkách prázdných patron a ve které figurují patnáctiletí hoši,
co v pralesech a na blatech nestabilních banánových či opiových států
vyhlašují válku všem a všemu, odejdou z domu,
zastřelí místního potentáta, obsadí zdroje surovin
a já s nimi promluvím a při tom budu vědět, že do měsíce přijedou americké tanky
a jejich mamky si je pak přijdou posbírat a zavařit do uren..
hned za týden si to přečtete u snídaně a budete pak víc kouřit,  malovat mrtvé ptáky
a klopit panáky, abyste nevzali pistoli a nešli taky někoho zastřelit..
odpojím kytaru, co jí vláčím pořád sebou, aniž bych na ní kdy uměl hrát
a budu brečet a do toho se smát, jak jsme rozesetí po světě,
jak nás rozdělili, izolovali a trápíme se každý sám,
v pokoji zůstane na roletě, drobným písmem posledním existujícím plnícím perem,
zpráva všem kamarádů, co by sem třeba někdy zavítali
až to tu změní na místo, kde se dá strávit pár hezkých slunečných exotických dní,
ze kterých je ještě cítit ten vzrušující pach, co znamená válku..
 

měli jsme tehdy všichni zůstat na střední.
spočinout kdesi ve třeťáku..