Stačí málo

Stačí málo, stačí málo, málo. Mááálo !

Stačí v nejpomalejší chůzi, v naprostém vyšponování smyslů, při tichém řvaní do hlučné ulice pouze Stisknout, soustředit vůli celý bytosti do konečků. Pevně sevřít a pomalu v kapse rozdrtit krabičku od sirek, papír, kapesník, dřívko, cokoliv. Pevně na způsob smrti, konečnosti s definitivní jistotou úlevy. Ten pocit nenechá na sebe dlouho čekat, najednou je tu s vámi, chce to jen a pouze rozhodnost beze strachu. Pak přijde Úleva s trochou důležitosti smíchu.

Že přes mraky nejsou vidět hvězdy? Stačí si je představit, podle vlastní vůle – nový souhvězdí a uspořádání, nový mlhoviny a díry černý i červí, dlouhý a krátký komety různý rychlosti i velikosti a tvaru a můžou bejt i barvy ne? Ty názvy …!

Fantazie.

Může dojít k likvidaci, zhroucení, konci celého vesmíru s Bohem, jestli chcete, sbohem a goodbye a the end, ende a schluss prostore! Destrukce a jede se znova, támhle něco padá hvězda, možná planeta, ne obojí pro efekt, je to krásný, a nový úkazy taky, mlhoviny jsou barevný do metalízy a kosmický lodě jsou konečně vidět pouhým okem i s posádkou, no ne, oni tam můžou už i kouřit! A astronautky jsou samozřejmě pořádný kusy. Támhle se vrací loď či raketa, modul, koráb podle uvážení z dobývání planety XY narvaná novými nerosty a horninami a cizími bytostmi, jak vypadají? co jedí? chodí taky na záchod? čím vlastně vylučujou? budu si s nimi rozumět? jakou řečí mluvěj? co je teď u nich v módě? Zajímavý tělní tekutiny, maj žlučník a cholesterol, nadváhu? Huhúú a doprava. Jsme u nich první co zvířata? Pár palub. Bože ty krásný oči jako u nás a některý ne, drápy, křídla, uši, tucty nohou, samozřejmě choboty a sliz, některý jsou téměř a jiní zcela průhlední, tady ten světélkuje, vedle v jakémsi postoji, leží nebo stojí?, třeba stojí, obrovská hrouda obdoby pozemské páry. No né, vidím, že nováčkovská chyba se stane kdekoliv, některé druhy je samozřejmě nutné oddělit, některé zase sloučit, pár jich to samozřejmě nepřežilo, ale s tím se počítá, selekce je nutná. Hnusný slovo od jistý doby. Ta loď potřebuje vyčistit, možná pár let karantény? Jo, takhle ji sem nepustím.

A který jsou vlastně mimozemšťané a který mimozvířata? A co to támhleten na mne dělá? Fuck off třemi prsty či co to je. To si nesmí dovolit, šup a výmaz. Mohlo to bejt taky tříprstý victory, symbol, mimopozdrav nebo tak něco, no jo, tak znova stvořit, tentokrát raději bez prstů a bez pohlaví ať neprovokuje.

Pravá ruka je dalekohledem, přiložit a vidět kolonii na Marsu. Zajímavý domy, architektura pozemského konce století a támhle novomarská gotika, nádherná katedrála, nadčlověk musí bejt všude, hned vedle postměsíční funkcionalismus, polyfunkční neomarský barok v podobě tankodromu, armáda taky, to je nádhera! Kde je zeleň? Sem s ní, ale ne moc ať není krásnější domoviny, otčiny a matčiny. Jo jo, začíná se to tu zabydlovat, rodiny přilétají o sto šest, samotáři a dobrodruzi taky. Hemžení, tak to má bejt. Všude roboti z ultralehkýjch materiálů pomáhají a pracují, spoluutvářejí chod spolu s všudypřítomnou umělou inteligencí a samosprávou. Ne to se nelíbí, tak nic. A počasí, přírodní podmínky, o tom se ví málo, další vesmír sám o sobě, třeba déšť, to je to praví, to žije.

A levá ruka jakoby všechno hladila, dávala pocítit, nový a nový počitky, srsti, vzduch, tlak, teploty… všecko je potřeba ohmatat, zjistit tvar a hebkost, strukturu, různý záhyby a plochy a kazy a nálady…

Pak stačí málo a náhodný kolemjdoucí či odkudsi se vynořivší známý poklepáním na rameno zničí myriády vesmírů, civilizací, světů. Náhle se rozprsknou do prostoru, zmizí bez sebemenší patrnosti a vzpomínky, útržky se slijí jako základy pro další a člověk, teď jistě probuzen a v jiné náladě než byl před vteřinou a v úplně jiném rozpoložení, než si sem, do stínu košatého stromu, na lavičku v parku sedl v náhlém pohroužení po Sevření a Rozdrcení, se cítí být jiný, zase o trochu smířenější a bohatší, ne o to co vytvořil, ale toho čeho se zbavil.

Stačí málo, pro změnu zaměřit zrak a pozornost na vesmír u nohou a začít znovu, jestli je to potřeba.